Malíř Pavel Šmíd předvádí na Sokolské 26 umění přirozenosti a skvělé obrazy

Kurátor Výstavní síně Sokolská 26 Milan Weber už před vernisážovým plénem hodně dlouho nevedl tak přirozený dialog s vystavujícím umělcem, jak tomu bylo v tento čtvrtek. S malířem Pavlem Šmídem se totiž vedou krásně spontánní a upřímné rozhovory jako s málokterým jiným umělcem. Žádné slovní zákeřnosti a úhybné manévry, žádné nečekané skoky z tématu na téma, bolení hlavy a nepozornosti k druhému. Šmíd jde v každém dialogu až na kořen problému, navíc s jakousi odzbrojující bezelstností, byť za ní cítíme intelektem a vědomostmi pořádně nafutrovaného myslitele.

S Pavlem Šmídem každý s radostí posedí v hospodě a snad každý má rád i Šmídovy obrazy. V tom je přímá úměra, kterou v galerii potvrzovala i plná výstavní síň, což malíř kvitoval s povděkem a s ostravskou přímostí přiznal, že na některé jeho pražské vernisáže přišli pouze jedinci, a to navíc omylem. Přirozený autor, přirozené ostravské ferovky a upřímnosti.

Z vernisáže Pavla Šmída. (Foto: Ivan Mottýl)

Malíř sice publiku vyprávěl o jistých zlomových jevech ve své tvůrčí práci, nicméně každý skutečný umělec pořád stojí nad nějakou trhlinou, takže Šmíd spíš jen upozornil, že „pořád jde dál a pořád něco nového zkouší“, což se u dobrého malíře považuje skoro za povinnost. Aktuálně však třeba upouští od takzvaných plánovaných maleb s takzvaně důležitými tématy. A sváry na plátně, jež dříve vyvolávala právě témata či příběhy, se prý nově mění jen ve svár barev, jak má na Sokolské dokazovat třeba letošní obraz Gumoví medvídci.

Pavel Šmíd: Gumoví medvídci

Šmíd je i autorem textu v katalogovém listu, který pojal jako dopis Milanu Weberovi. A část myšlenek, které byly volně vyřčeny v úvodním slovu k vernisáži, je učesaně zaznamenaná právě v tomto listu. „Začal jsem být otrokem svých představ, obraz mi najednou diktoval, jak ho mám zpracovat, místo abych já určoval, o čem bude,“ zvažuje v dopise umělec, jak utéct od témat a příběhů a zkusit otevírat obrazy více neplánovaně. Jenže Šmíd o sobě jedním dechem píše také jako o umělci, který „nemá rád rozplizlost a takovéto hledání vědomí v nevědomí“.

Sám před sebou, před svými tématy a příběhy ale naštěstí autor nakonec neutekl a ctitelé Pavla Šmída tak najdou na Sokolské svého starého dobrého malíře, který musí mít v každém obraze nějaký ten střet nebo děj. Jak sám říká, může jít třeba o střet obyčejných „malých“ životů s velkými „důležitými“ dějinami, což je třeba příklad plátna s portrétem německého malíře Otto Dixe (1891-1969), jenž se za první světové války nadšeně přihlásil na frontu, přežil několik těžkých zranění a vysloužil se hodnost kapitána a železný kříž druhé třídy.

Nač ale potřebují malíři střílet? A proč nutíme děti k závislosti na gumových medvídcích? Šmíd se ptá a je o tématech ochoten hodiny diskutovat.

Pavel Šmíd: Tatínek

Nesmírně ho zajímá třeba vznik kolektivních iluzí nebo neschopnost rozpoznat kořeny zla, což na výstavě například dokumentuje obrazem s Klementem Gottwaldem držícím v rukách malé dítě, přičemž plátno dostalo nevinné jméno Tatínek. Malba s ženou u soustruhu s názvem Kázeň zase odkazuje na věčný svár mezi společenskými třídami, s nímž souvisí nekonečný proces manipulace s jedincem.

Pavel Šmíd: Ríša

Portrét školáka nazvaný Ríša má dokonce deformovanou tvář, zřejmě ze všech těch lží a keců z úst učitelů, navíc tohle je mistrné dílo s baconovským duchem (Francis Bacon 1909 – 1992).

Pavel Šmíd: U vody

A vedle pověšená malba U vody je zase niternou sondou zoufalství, přičemž silný je i diptych Bratři, který musí být blízký každému, kdo na sklonku středního věku začíná bilancovat své vztahy s nejbližšími. Pomalu, přirozeně, ovšem až na kořen.

Pavel Šmíd: Bratři

*

Pavel Šmíd (obrazy z let 2013-2015). Výstavní síň Sokolská 26, do 28. července. Otevřeno v pondělí až pátek od 8.00 do 17.00 hodin.