Malíř Václav Pazdera propojil v Sádrovém ježkovi sudetské chmury s Ostravou

Sochař, básník a kurátor kavárenské galerie Sádrový ježek Petr Szyroki vystavil obrazy, které zřejmě nedocení úplně všichni hosté podniku. Pokud autor tohoto textu může hodnotit dle svých občasných návštěv, až na několik málo umělců, kteří sem pravidelně zabloudí, typický návštěvník Sádrového ježka je stále „in“. Bezproblémový frajer, který má za každých okolností jasno a svět mu leží u nohou. Introvertní malby Václava Pazdery jsou ale pravým opakem.

Důvodů je více. Na Pazderovu tvorbu měla třeba určitě vliv i ta strmá a bohem zapomenutá údolí, kterými se Labe v autorově rodném Horním Žlebu na Děčínsku plouží k Česko-saskému Švýcarsku a která jsou často naznačena na obrazech, byť někdy jen nenápadně, někde v druhém plánu díla. A zcela jistě za to mohou i pohnuté osudy celého pohraničí, kde se není snadné cítit úplně doma, neboť většina domorodců má kořeny v úplně jiných částech republiky.

To konečně zaznělo i na vernisáži při citaci dobového dokumentu z července roku 1945, který výmluvně líčí počátky osidlování pohraničí zlatokopeckými hordami. Pramen pochází z pražského Národního archivu, z kartonu číslo 80, z fondu České strany národně socialistické: „Poznávám, co jsou to místní správní komise a místní národní výbory. Samý vyžírka a samý darebák. Prostě samé bahno,“ vylíčil tehdy nadřízeným poručík československé armády Bořivoj Kraus pravidla osidlování v německé vesnici Moldava v Krušných Horách. První čeští kolonizátoři zde podle dopisu rabovali doslova jako supi. „Kožichy, šaty, prádlo a všechno ostatní, člověk to ani nestačí sledovat. Prostě samá zlodějna,“ napsal zděšený poručík Kraus v listu adresovaném Komisi pro pohraničí. „Ti lidé jdou sem jedině s tím úmyslem, aby, kde se co dá, ukradli. Hnusné.“

Ostrava prožila podobná „stěhování národů“ vícekrát, když přijímala další a další skupiny gastarbajtrů z polské Haliče, Kysuc a Oravy, z Bulharska i z romských osad na východním Slovensku, z Vietnamu i ze Žitného ostrova. Stejně jako v Sudetech tak ani v Ostravě není nikdo úplně doma, takže studia na ostravské Fakultě umění nakonec u Pazdery jen prohloubila to, co znal z rodného Děčínska. A to, o čem píše asi nejlepší děčínský básník Radek Fridrich: „Zdejší kraj je krajem smrtonosné destrukce. Poušť, které komunistická totalita dodala duny dodnes se převalujícího primitivismu a barbarství.“

Také Ostrava stále bojuje s dědictvím primitivismu a barbarství a vnímavý malíř Pazdera velmi dobře pochopil, jak jsou si oba regiony blízké, což je patrné i z ostravského nátisku na vystavených malbách. Situační kompozice (např. boxerský ring) či krajiny (okolí Horního Žlebu) vystavené v Sádrovém ježkovi doplňuje i jeden portrét. Obrazy sice nemají názvy, tenhle obličej by se ale mohl jmenovat Sudetský portrét, neboť ve tváři portrétovaného mladíka se zrcadlí celý komplikovaný osud pohraničí.

V tom portrétu je kus německého sebevědomí i naivita, s jakou sudetští Němci skočili v roce 1938 na lep Adolfu Hitlerovi. Je to zároveň i zlatokop, který po válce drancuje pohraničí, když ale zůstane osamocen, je svým konáním vlastně znechucen. A je to i portrét současníka. Trochu vyjukaného kluka, který v dnešním pohraničí nemá šanci na pořádné zaměstnání, propadá chlastu, drogám i pochybným politickým ideologiím.

Bravo! Dobrá práce a inspirativní obrazy. Už teď se je proto třeba těšit na letošní podzim, kdy má Válav Pazdera představit svoje dílo v mnohem větší šíři v Absintovém klubu Les.

*

Václav Pazdera: Obrazy. Výstava v kavárenské galerii Sádrový ježek (Janáčkova 4, Ostrava) potrvá do konce září.