Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Šéfka Bílé holubice o práci s handicapovanými umělci: Člověk si najednou více váží některých věcí

Šéfka Bílé holubice o práci s handicapovanými umělci: Člověk si najednou více váží některých věcí

24.9.2015 Divadlo

Občanské sdružení Bílá holubice už v minulosti s velkým úspěchem připravilo několik divadelních inscenací, ve kterých účinkovali mladí lidé a děti s tělesným handicapem spolu s profesionálními umělci. V těchto dnech připravuje úplně nové představení Cirkus. O chystaném projektu, který bude mít premiéru v úterý 29. září v Divadle loutek Ostrava, ale také o historii sdružení, které se zabývá uměleckou a sociální integrací zdravotně postižených, si deník Ostravan.cz povídal s jeho předsedkyní Ivanou Martákovou.

Zvětšit obrázek

Předsedkyně občanského sdružení Bílá holubice Ivana Martáková.
Foto: Ladislav Vrchovský

Jak vlastně vzniklo sdružení Bílá holubice?

Úplně na začátku, tedy před více než devíti lety, tehdejší šéf baletu Národního divadla moravskoslezského Igor Vejsada s jednou vozíčkářkou Katkou Kapicovou nacvičil baletní duet. Podle mne to byl ten zásadní okamžik, který v konečném důsledku přinesl zrození občanského sdružení Bílá holubice.

Viděla jste tehdy to taneční vystoupení?

Ano, viděla. A byla jsem dojata. Neměla jsem tehdy žádné spojení na vozíčkáře, jak my říkáme sedící, tedy nechodící. Igora Vejsadu jsem znala z divadla, ve kterém jsem pracovala, a bylo to pro mne něco neuvěřitelného. Řekla jsem si tehdy, že možnosti člověka jsou vlastně neomezené. Máme je všichni v tom, že můžeme dělat, co chceme. K Bílé holubici jsem přišla až tři roky po jejím začátku. Igor Vejsada pak dále se dvěma baletkami, se svou dcerou Terezkou a s Romanem Važíkem, který se znal s Věrou Rackovou, přispěli zásadní měrou ke vzniku Bílé holubice. Těch věcí, které vedly k založení, ale bylo více. Terezka Vejsadová tehdy vedla taneční kroužek na Dětské múzické školičce v Mariánských horách a z iniciativy baletek a rodičů tam docházejících dětí, které měly nejrůznější zdravotní handicapy, vlastně vznikla Bílá holubice.

V Bílé holubici tančí spolu vozíčkáři i úplně zdraví lidé. Má jejich spolupráce další přesahy do jejich životů?

To je spíše dotaz na rodiče nebo na samotné tanečníky. Ale za ta léta, co je znám, si myslím, že určitě ano. Je to pro mnohé z nich to největší životní hobby. Díky tomu se činnost v rámci Bílé holubice stala i částí životní náplně pro rodiče. Navíc se potkávají s lidmi, které by jinak nepotkali, jezdí na zájezdy a mají zážitky, které by jinak neměli. Pro zdravé tanečníky a pro nás pro všechny, kteří tu pracujeme, to má přímo obrovský přesah. Najednou si jinak vážíme některých věcí, přeskládali jsme si hodnoty. A někdy, když mám třeba já tendence si stěžovat, vzpomenu si na některé členy Bílé holubice a hned si řeknu, co ty si stěžuješ, nic tě neomezuje a můžeš dělat, cokoliv tě napadne.

_MG_6002

Ze zkoušky chystaného představení Cirkus. (Foto: Bílá holubice)

Podobných tanečních aktivit, ve kterých spolu účinkují zdraví a handicapovaní lidé, je více, a většinou diváci někdy ani nepoznají, kdo je v pohybu nějak omezen a kdo ne. Společný tanec jakoby smazal rozdíly…

Snažíme se o to také. Ta prapůvodní skupina byla tvořena tehdy dětmi, kteří jsou dnes dospělí. Někteří z nich mají i vysoký stupeň dětské mozkové obrny. Jsou velmi pohybově omezeni. U nich asi lze těžko docílit, že by divák nepoznal člověka s handicapem. Postupně se k nám ovšem přidávají i lidé s lehčími stupni postižení – u některých to opravdu v tanci nelze poznat.

Je členství v Bílé holubici úplně otevřené, nebo máte nějaké síto?

Zatím může přijít kdokoliv – jak ze sedících, protože nemáme úplně v oblibě slovo handicap, tak ze stojících (úsměv). Naší členkou je například jedna nevidomá dívka nebo chodící s lehkými pohybovými vadami. Je tu i chlapec s mentálním postižením a mezi „zdravými“ tanečníky jsou někteří z folklórních skupin, ale také ze společenských, latinskoamerických tanců. Dokonce začaly tančit i maminky, které nikdy výrazový tanec netancovaly. Máme i dobrovolníky, kteří nám pomáhají s dopravou vozíčkářů, a co mne překvapilo, přišla jsem na trénink a i oni tancovali… Takže je to otevřené pro všechny.

V těchto dnech otevíráte v pavilonu E na Černé louce tzv. Hnízdo. O co jde?

Hnízdo je v podstatě taneční sál s příslušenstvím.  Je to naše sídlo díky Magistrátu města Ostravy a společnosti Ostravské výstavy, která spravuje pavilony na Černé louce.  Sál je víceúčelový a využitelný pro nejrůznější akce.  Mohou zde být taneční večery, kurzy jógy, autorská čtení a další akce. Přejeme si, aby  i v době, kdy tu nebudou trénovat tanečníci z Bílé holubice, byl tento prostor využíván, a proto jej nabízíme i dalším subjektům.

_MG_6023

Ze zkoušky chystaného představení Cirkus. (Foto: Bílá holubice)

Můžete něco říci k připravované premiéře představení Cirkus?

Je to naše čtvrté celovečerní představení. Bude jiné než ta předcházející. Chtěli jsme zpracovat veselejší téma. Chceme to představení adresovat nejen rodinám s dětmi, ale všem zájemcům o tanec jako takový. Rozhodli jsme se pro cirkusové prostředí a v podstatě půjde tak trochu o činohru spojenou s baletem. To je pro naše tanečníky novum, musí projevit i jistou míru hereckého nadání. Režie se ujala mladá brněnská režisérka Gabriela Krečmerová, která je i spoluautorkou scénáře. Choreografkou je Jana Ryšlavá, pedagožka Janáčkovy konzervatoře, která má zkušenosti s alternativním pohybem a spolupracuje s námi už přibližně tři roky.  Myslím si, že vytvoříme skutečné cirkusové představení. Hudbu k této inscenaci napsal Tomáš Rossi.

Kde mohou zájemci sehnat vstupenky?

Předprodej probíhá v pokladně ostravského Divadla loutek, kde se 29. a 30. září konají obě premiérová představení.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.