Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Poklona rodákovi aneb Jak Vladimír Macura z Ostravy málem dostal Nobelovu cenu

Poklona rodákovi aneb Jak Vladimír Macura z Ostravy málem dostal Nobelovu cenu

6.11.2015 Obraz & Slovo

Předčasně zesnulý Vladimír Macura (1945-1999) patřil k předním českým literárním vědcům a psal i beletrii, v Ostravě se ale nikdy moc nevědělo, že se narodil právě v ocelovém srdci republiky. Macurovský týden, jenž vyvrcholil ve čtvrtek, to alespoň zčásti napravil. Na domě v Korejské ulici v Přívoze nyní visí pamětní deska z ateliéru Jana Šnébergera, jež připomíná Macurův pobyt. A už se také ví, jak Macura málem dostal Nobelovu cenu za literaturu.

Zvětšit obrázek

Pamětni deska Vladimíru Macurovi v Korejské ulici v Ostravě.
Foto: Vladimír Michna

Až budu mít Nobelovku. Tak se jmenuje vtipná úvaha Vladimíra Macury, kterou sepsal ve svých sedmnácti letech v Ostravě. „Nejdřív se dozvím z denního tisku, že jsou dva kandidáti na Nobelovu cenu pro letošní rok. Nějaký Louis Aragon a pak já,“ začíná text, který v Ostravě přečetl Macurův dávný přítel Pavel Janoušek. Macura v juvenilním textu vtipně přemítá, co by udělal s osmi miliony korun, které jsou součástí ceny. Uvažuje třeba, že za osm milionů se dá koupit 40 milionů cigaret značky Lípa. „Každá cigareta zkrátí lidský život o pět minut. Čtyřicet milionů cigaret by mi zkrátilo život o 380 let,“ dobře se bavil Macura.

A napadlo ho také: „Za osm milionů korun si mohu pořídit jeden milion kusů sbírek Věnceslava Juřiny Déšť hledá zeleň. Za osm milionů si mohu předplatit Červený květ na 333 tisíc let,“ rýpnul si student Macura v roce 1962 do ostravských oficiálních literárních ikon, do básníka Juřiny a do časopisu Červený květ. Skvělý text, který zazněl v Korejské ulici v Přívoze. Ano, i takto se má vzpomínat na mrtvé. S vtipem, který si ale neprotiřečí s noblesou a úctou k dílu zesnulého literárního historika a spisovatele.

V Ostravě jsme Vladimíra Macuru dosud znali hlavně jako svérázného vykladače českého Národního obrození a také jako ředitele pražského Ústavu české literatury Akademie věd ČR. Prostě jako pražského intelektuála, vědce a trochu i bohéma, protože psával hodně i o pivu v české literatuře a jiných jevech, kterými se takzvaně seriozní literární vědci moc nezaobírají.

Macurovský týden pořádaný klubem Fiducia a spřízněným okrašlovacím spolkem Za krásnou Ostravu či Ostravskou univerzitou chtěl hlavně ukázat zapomenutou ostravskou stopu Vladimíra Macury. To se povedlo brilantně, za vrchol všech uspořádaných macurovských akcí lze považovat odhalení pamětní desky v Korejské ulici v Přívoze. Autorem díla je sochař Jan Šnéberger, který vážnost žulové pamětní desky (v tomto případě žulového pamětního hranolu), jež se jaksi očekává, vtipně odlehčil macurovskou postavičkou s bublinou a nápisem „tere“. Macura se totiž část života intenzivně zaobíral estonskou literaturou a „tere“ v tomto jazyce znamená ahoj.

image2

Čelní strana pamětní desky. (Foto: V. Michna)

Po stopách ostravského pobytu Vladimíra Macury pátralo více nadšenců. V domě v Korejské ulici, kde Macura často přespával u dědečka a babičky, ale nyní shodou náhod žije učitel Wichterlova gymnázia v Porubě Pavel Měrka. A ten s pomocí archivářů vypátral, co se dalo. „Jen zatím nevíme, v kterém patře Macurův dědeček bydlel, ale podle jedné jeho vzpomínky to nejspíše bylo přízemí,“ vypráví Měrka u pamětní desky.

Macurovi prarodiče se jmenovali Potůčkovi a vnuk na ně v jednom textu i krásně zavzpomínal: „Býval jsem u Potůčků v jejich bytečku na Korejské ulici často a vždycky raději než doma, spali jsme s bratrem, s babičkou a dědečkem v jejich ložnici, kde se netopilo (se svými minipenzemi musel dědeček s babičkou dost šetřit) a postele se vyhřívaly zahřívacími lahvemi nebo rozpálenou cihličkou, děda obvykle dlouho do noci, dokud jsme neusnuli, něco vyprávěl, buď pohádky (fabuloval je neúnavně s fantazií mírně groteskní) nebo historky z první války (sloužil myslím jako rotmistr u dragounů) nebo vůbec nějaké historky, jindy zpíval svůj oblíbený kuplet o pánovi, kterému vítr odnesl z vlaku spodní kalhoty (od těch časů si pamatuju slovo negližé).“

A tohle vzpomínání na ostravské roky se neslo Korejskou ulicí ještě dlouho, později i ve dvoře domu. Na Macuru a jeho ostravské stopy ale došlo i během literární Paseky Petra Hrušky v klubu Les nebo během přednášek na univerzitě či v klubu Fiducia. Hostem akce byl i Macurův syn Ondřej, básník a prozaik, jenž připomněl jeden ostravský pobyt, kdy ho otec vláčel smogovými ulicemi po stopách svého dětství. Věru povedený týden s Vladimírem Macurou, díky kterému se jeden zapomenutý rodák konečně vrátil do Ostravy.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.