Foto: Martin Popelář
Pnutí provozované v podzemních částech podniku s rozlehlým sklepením patřilo k cyklu Les v pohybu. Hudebně pěvecká a taneční performance tohoto typu se v Lese konala už podruhé a i tentokrát se stala podle pořadatelů neopakovatelnou záležitostí, premiérou a derniérou zároveň. Kdo neviděl, může litovat, už nebude.
Z taneční performance Pnutí v klubu Les. (Foto: Martin Popelář)
Jestliže se jednalo o improvizaci, pak byla mistrovská. Jakmile si zorničky zvykly na tmu uzavřeného sklepení, mohla se divákova mysl přenést pořádně hluboko a zároveň daleko. Igora Vejsadu v cyberpunkové expresi podpořily dvě dívky spolupracující mimo jiné s proslulým souborem Bílá holubice Tereza Hyklová a Alžběta Kosová. Bílou hmotou natřená těla byla vidět ve strnulých pozicích už delší dobu před začátkem vystoupení, krčila se v archetypálních pozicích u sloupů podpírajících sklepní klenbu. Přesto teprve tma a následné podsvícení tlumeným světlem z nich udělaly ty neochvějně oživlé sochy hnětoucí divákovu fantazii na bájném koberci z lesní kůry, ze kterého se vznášel hmatatelný prach.
Z představení Pnutí. (Foto: Martin Popelář)
Intenzivní zážitek oslovující všechny smysly a vytvářející z křehké profese „špinavou“ samurajskou kreaci z podzemní sloje. To vše povzneseno na křehkou operní levitaci s pronikavým hlasem sopranistky Lucie Kašpárkové a za neustálé vibrace strun cimbalisty Daniela Skály. Tam, kde se sladký soprán promyšleně měnil v hrdelní zadrhávající chrapot a jedinou promluvu za celé představení „Kdo jsem?“, tak nástroj Daniela Skály téměř poskakoval zuřivostí, aby se vzápětí utišil a zase rozkmital.
Z představení Pnutí. (Foto: Martin Popelář)
Sošné postoje, bledé nalíčené tváře jakoby pokryté bílým blátem promlouvaly k jádru věci, k prapočátkům pohybu. Baletní trojice se sblížila v unikátní strukturu, spletenec rukou a nohou bublající jako sopečná láva, ze které se vynořují jednotlivé obrazce jako z paměťové matrice. Mezi všemi lze jmenovat motiv ukřižovaného s ostře řezaným profilem a vypnutým hrudním košem.
Z představení Pnutí v Lese. (Foto: Martin Popelář)
Pnutí nabídlo setkání výjimečných osobností za mimořádných podmínek. Nešlo jen o improvizaci, ale zároveň o jedinečnou událost, pravděpodobně neopakovatelnou. Za pozornost stojí také nezvyklé prostředí podzemní sluje, která oplývá pro baletní experiment nevídanými, až archetypálními zvuky. Na jednu stranu nečekanými, ale v podstatě hluboce lidskými a metaforickými.
V odpadní rouře po celou dobu protékal lesní pramen, životodárná mana veškerého biologického materiálu a někde v rohu za zády publika tiše, s mechanickou pravidelností odměřovaly čas plynové hodiny. Nebýt nedělního večera, pronikl by do sklepení i ryk nedalekého bagru. I železný kolos po sobě zanechal symbolickou stopu, čerstvě vytrysklou studánku za zády Daniela Skály. Expresionistické divadlo s hmatatelnou fyzikální zákonitostí se povedlo na samurajskou jedničku. Jen toho světla mohlo být o trochu méně, přesně tak, jak říkal majitel klubu v úvodu: „Nepoužívejte své mobily, jen v nejnevyhnutelnějších případech, teprve až nám vypadne elektřina.“
Protagonisté představení Pnutí. (Foto: Martin Popelář)
Kdepak, žádná improvizace tohoto druhu nenastala a vše proběhlo s až nečekaným profesionálním sladěním, včetně prostorové plasticity jedinečné chvíle.