Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba S Petrem Šiškou o ortodoxních rockerech, televizi Šlágr a měřítcích hudební kvality

S Petrem Šiškou o ortodoxních rockerech, televizi Šlágr a měřítcích hudební kvality

29.2.2016 Hudba

Úpadek a kýč. Totální hudební odpad. Tak mnozí kritikové označují autorskou tvorbu a zejména videoklipy kapely Legendy se vrací, ve které se sešli respektovaný ostravský kytarista Andonis Civopulos, frontman karvinské rockové kapely Doga Roman Izzy Izaiáš, hudební producent, textař, podnikatel a šoumen Petr Šiška a také muzikanti Libor Pyško a Miro Bazger. Kapele bylo věnováno i jedno z nových vydání internetové „katovny“ Hudební masakry. Co na to říká frontman kapely Petr Šiška? Jak jde dohromady rockové cítění renomovaných hudebníků s vystupováním v televizi Šlágr? Dá se změřit kvalita hudby? O tom je obsáhlý rozhovor pro kulturní deník Ostravan.cz.

Zvětšit obrázek

Kapela Legendy se vrací, uprostřed Petr Šiška.
Foto: Archiv kapely

Kapela Legendy se vrací se před několika týdny objevila v pořadu Hudební masakry, což je internetový magazín, který si bere na paškál to nejhorší, co se urodilo v české hudbě. Překvapilo tě to?

Vůbec mne to nepřekvapilo. Kapela Legendy se vrací a moje osoba patří k oblíbeným tématům autora tohoto pořadu Jardy Konáše. Neobjevili jsme se tam poprvé, už jsme tam byli několikrát. On ten Jarda prostě stále nemůže pochopit, že se v republice najde tolik stupidních lidí, kteří jsou ochotní poslouchat tuhle partu a kteří jsou ochotni navštěvovat její koncerty…

Asi takhle: My jsme nikdy neměli za cíl být kapelou s uměleckými ambicemi, která bude získávat hudební ceny. Je to partička kvalitních muzikantů, kteří mají za sebou dlouhé kariéry a kteří se rozhodli bavit muzikou, kterou mají rádi a kterou dnes nikdo živě nehraje. To byla celá ambice kapely, která vznikla v roce 2003 jako recesní parta na základě sázky s našim kamarádem. Tehdy nás to začalo bavit a najednou jsme po třech letech hraní měli v repertoáru 350 písní. V té době kolem roku 2008 nás oslovil Karel Peterka, který tehdy zakládal Československou muziku, jestli bychom pro něj nenatočili desku. Nám se to zdálo jako dobrý nápad, ale on přišel s tím, že potřebuje 106 písní. To kdybych někomu dnes řekl, že má natočit 106 písní za tři dny, tak si bude ťukat na čelo. A my jsme to tehdy udělali. Během tří dnů vznikla sada šesti cédéček a šesti DVD, od kterých jsme si nic neslibovali. A představ si, my jsme během jednoho roku prodali přes 10 tisíc setů, to je 120 tisíc desek!

Co mě trochu mrzí, je fakt, že se Jarda Konáš opírá do našeho nového autorského alba, které jsme si udělali jen tak pro radost. Natočili jsme si prostě naše vlastní písně ve stylu 70. let, jak to máme rádi. Je třeba říct, že my jsme kapela, která má věkový průměr 55 let. My nemusíme někomu dokazovat, jestli umíme, nebo neumíme hrát. My hrajeme pro naše vrstevníky, kteří s námi stárnou, a to že jsou na našich koncertech i mladí, svědčí o tom, že se jim naše muzika líbí, to je všechno.

Pročetl jsem si ohlasy na facebookovém profilu kapely Legendy se vrací a zdá se, že někteří fanoušci vám to vaše účinkování v televizi Šlágr dávají pěkně sežrat. Řada z nich vaši tvorbu označuje za totální odpad. Vaši autorskou tvorbu nepřijali. Mrzí vás to?

Takových ohlasů je tam skutečně několik, ale není jich zase tak moc. U každé kapely se najde psavec, který bude na Facebook psát nesmysly. Já fakt nevím, proč to ti lidi dělají. Když mně se něco nelíbí, tak to prostě neposlouchám a nezatěžuji ostatní tím, že bych o nich psal něco takového. My bychom ty komentáře mohli mazat, jako to dělají jiné kapely, ale neděláme to. Mně to vůbec nevadí a nemám s tím žádný problém. A to, že si děláme radost s vlastní tvorbou, je v naprostém pořádku. Že to má smysl, to dosvědčuje i skutečnost, že jsme posledního alba prodali přes patnáct tisíc kusů. To není vůbec špatné číslo.

Vyrůstal jsi na bigbítu, máš za sebou pořádání převážně rockového festivalu Noc plná hvězd a v současnosti jsi spolupořadatelem metalového festivalu Ostrava v plamenech. Na druhé straně jsi výraznou tváří televize Šlágr, vysílající hudbu, kterou ortodoxní rockeři pohrdají a kterou odsuzují. Jak to jde dohromady?

Velice jednoduše. Moje role na televizi Šlágr je role moderátora, baviče a konferenciéra. Člověka, který tam dostává hodně velký prostor. Pořady na televizi Šlágr jsou velmi atypické, jsou to mnohahodinové maratóny, jaké si normální moderátor kterékoliv jiné televize ani nedokáže představit. Tento rozhovor spolu děláme v době, kdy probíhají zkoušky na galakoncert České televize k 60. letům ostravského studia, na kterém pracuje dobrých 150 lidí, natáčí se to na čtrnáct kamer, dva dny se zkouší a pak se to bude dva měsíce stříhat, aby se záznam mohl v květnu odvysílat. Naproti tomu televize Šlágr pracuje bez generálek, všechno se točí jedna ku jedné. To, co na scéně řekneš, se nedá vrátit. Prostě jako za starých časů. Je to z toho důvodu, že v celé televizi Šlágr je zaměstnáno dvanáct lidí, a ti tvoří program, který sleduje nějakých 600 až 700 tisíc napříč celým Českem a Slovenskem. To je neskutečná vlna. Ponechme stranou, proč tomu tak je, jestli ta muzika lidem dosud chyběla, jestli je to díra na trhu, ale pro mne je to z pragmatického hlediska neskutečná škola a příležitost zdokonalovat se ve svém řemesle. Mít před sebou třikrát do měsíce sál se třemi až čtyřmi tisíci lidí od Aše po Košice, to je obrovská výzva. Neskutečně mne to baví, mám z té práce radost. Nechci, aby to vyznělo hrdopýšsky, ale cítím, že ti lidé mě mají rádi. A mě baví dělat pro starší a střední generaci. Nikdy nebudu dělat moderátora na televizi Óčko nebo se někde tvářit, že jsem tvrdý rocker. Do televize Šlágr jsem šel jako moderátor profesionál, baví mě to a nestydím se za to.

Tomu rozumím, ale evidentně to ne všichni fanoušci skousli…

To je pravda, a já se musím velice často smát, když za mnou na akcích typu Masters of Rock chodí ortodoxní rockeři a říkají: „Ty vole, jak to můžeš dělat? Já to sice vůbec nesleduji, ale nedávno jsem se vrátil pozdě v noci domů a zapnul jsem si Šlágr.“ A teď ti odvypráví, co bylo v posledních čtyřech dílech různých pořadů. A já mu řeknu: „Tak ty si úplně náhodou v noci zapneš kanál 126, kde máš naladěný Šlágr, abys zjistil, co já moderuji a díval se na to dvě hodiny v kuse?“ (smích).

Ale tak to je, tak to funguje. A má to svůj důvod. V dnešní době, kdykoliv zapneš televizi, tak tě ve zprávách straší, jak je všechno špatné, že se blíží válka, že je zle, že umírají lidi, všude je hlad a bída, pak si zapneš televizní seriál a tam teče krev, řežou se hlavy, střílejí se lidi. Já se těm lidem od padesátky nahoru vůbec nedivím, že sledují televizi Šlágr.

A pozor, tyhle klipy se záběry od moře, kterým se ti Konášové posmívají, to jsou věci určené přímo pro diváka televize Šlágr. To nejsou klipy, které by měly umělecké ambice. Vždyť těch klipů natočíme někdy pět nebo šest za den, a tomu odpovídá i úroveň. Opírat se o kvalitu světla v záběru, to je problém toho kritika, který se v těch věcech nevyzná…

Jestli není největší problém v tom, že těmi klipy, které jsou opravdu amatérské a nekvalitní, degradujete svou autorskou tvorbu.

Ano, někdo to tak může vnímat, ale kdo v dnešní době dá 100 tisíc za natočení profesionálně dokonalého klipu? My potřebujeme, aby se v televizi Šlágr hrály všechny naše písničky. Tam je totiž podmínka vysílání, že když uděláš jedenáct písní na albu, tak ke každé je třeba mít obrázky, aby se objevila v televizi.

Proč ale vlastně s kapelou Legendy se vrací chodíte do televize Šlágr? Stojí vám to za ten posměch?

Ale my přece vůbec nemáme ambice konkurovat rockovým kapelám. Jak říká zmiňovaný Jarda Konáš, jsme taková lepší tancovačková kapela, s tím souhlasím a nemám s tím žádný problém. Hrajeme na svatbách, městských slavnostech, rockových festivalech, prostě všude, kam nás pozvou a kde si s námi chtějí zavzpomínat na velké rockové hity, které už dnes nikdo nezahraje tak brilantně jako Andonis Civopulos a další muzikanti.

Ta příležitost představit naši hudbu v televizi Šlágr přišla s tím, když jsem začal v té televizi moderovat. Řekli nám, že nám klidně pustí nějaké písničky do televize, tak proto jsme do toho šli. A ten přínos je pro nás rozhodně větší ve srovnání s tím, o co jsme tím přišli. Ano, našlo se pár pořadatelů, kteří nám řekli, že nás viděli na Šlágru, a tak nás nevezmou na rockový festival. Ale těch, kteří nás díky Šlágru poznali napříč Československem, bylo mnohem více. Televize nám poskytla daleko více hráčských příležitostí, než o kolik jsme přišli.

Ani další členové kapely nemají s televizí Šlágr problém? Co Roman Izzy Izaiáš? Takový ortodoxní rocker! Ten přece v klipech na Šlágru neúčinkuje, i když v těch písních hraje. Proč?

To je pravda, Izziho tam neprofilujeme, tam bychom mu uškodili. V klipech pro Šlágr chybí záměrně. Jeho hlavní parketa je Doga. Já jsem ho nechtěl vystavovat tomu, že si z něho budou fanoušci dělat legraci, že vystupuje na televizi Šlágr, a myslím, že to bylo rozumné rozhodnutí. Izzy je ortodoxní rocker, kterém by to účinkování uškodilo. A pozor, paradoxně by to uškodilo i nám, protože Izzy prostě svou vizáží neodpovídá charakteru té divácké obce, která to sleduje. Takže proč to lámat přes koleno?

Rozumím tomu dobře, že své účinkování na Šlágru berete prostě jen jako obchod?

Všechno je obchod, samozřejmě chceme, aby nás vidělo co nejvíce lidí, kteří si pak objednají cédéčko. Pokud to vnímáš takto, tak ano, je to obchod. Ale co dnes není obchod? Proč účinkují kapely v televizích Rebel nebo na Óčku? Aby je vidělo co nejvíc lidí a aby na základě toho mohli hrát za honorář na nějakém festivalu nebo klubu.

Považuješ se za rockera?

Kdo to je rocker? Vyrůstal jsem na rockové muzice, mám ji rád. Devadesát procent repertoáru Legend tvoří rockové věci, takže z tohoto pohledu ano, jsem rocker. Pokud si ale myslíš, že žiju životem rockera, tedy drogy, sex a rokenrol, tak je to tak, že využívám v maximální míře jenom ty poslední dvě věci.

Podle mne je rockerem ten, který když například slyší Led Zepellin, tak se ho zmocní cukání, které ale u písniček Legend nepřichází.

Ty věci na autorském albu jsou spíše jakési rockové šansony, které jsou hodně postaveny na textech. Řada lidí, kteří mají rádi rockovou muziku, nám říkají, že to album v nich vybudilo vzpomínky na ranou éru polských rockových kapel, když začínali Lady Pank, Oddzial Zamkniety, Budka Suflera a podobně. Tam někde vidím naši inspiraci. Nesahá to k Led Zeppelin a podobně, ale k jiným rockovým kapelám. Já mám rád zkreslené kytary, ale nemám rád takové to blití do mikrofonu, kde se všichni tváří, jako by jim zavraždili matku nebo sežrali svačinu ve škole. Tento typ hudby mě nikdy nebavil a moje rockové chápání končilo u Guns´n´Roses a samozřejmě někdy v osmdesátým sedmém u Whitesnake a Davida Coverdala. Mám rád zpěváky s velkým hlasem, mám rád melodické věci, které si můžu zazpívat…

Řeknu to ještě jinak – řada fanoušků rockové hudby se může jevit jako ortodoxní urputní tvrďáci, kteří ale stejně po pátém pivu a prvním půllitru slivovice vezmou do ruky kytaru a zahrají Ta slepička kropenatá. A víš proč? Protože se to dobře zpívá. To blití do mikrofonu si nikdo u ohně nebo na mejdanu nezazpívá. A to je celý princip. Muzika je od toho, aby pobavila lidi, a je jen otázka, při jaké příležitosti. A lidem se naše muzika líbí. Na televizi Šlágr i na rockových festivalech.

Tím, že se muzika líbí, by mohl argumentovat každý. To říkají i Eva a Vašek…

Ano, a já v životě nebudu plivat na Evu a Vaška. Jestliže si dokážou najít publikum, které je ochotno si na ně koupit lístek za 200 korun, tak klobouk dolů. Kdysi dávno přijela jedna mladá kapela, o které se tvrdilo, že prorazí v Anglii, potkali jsme se na koncertě a první její věta byla: „Ty vole, ten Kabát, to je humus, to je šílené…“ Já jsem jim řekl: „Hoši, až vyprodáte Strahov a přijde na vás 50 tisíc lidí, pak se můžete bavit o kvalitě muziky. Ale vy jste ještě nepostavili základy, chcete vybavovat barák někde v Anglii a tvrdíte, že Česko vás nezajímá!“

Na televizi Šlágr vystupují stovky interpretů. Ale z nich je opravdu velký zájem jen o deset, patnáct, jako jsou Duo Jamaha, Kollárovci a pár dalších. A přitom všichni hrají na dvoje klávesy, všichni hrají to samé. Já když jsem viděl Duo Jamaha poprvé, nevsadil bych na ně ani korunu. Dneska musím uznat, že jsem se mýlil. Hrají třicetkrát do měsíce a jsou vedle Karla Gota jediní, kterým v Německu vyšlo album a kteří prorazili v německé hitparádě. Tohle přece není náhoda. Ano, můžeme si říct, že u nás máme degenerované publikum, že se jím líbí nějací dva kašpárci s klávesami, ale oni s německými verzemi svých písniček vedou v Německu hitparády! Je tedy i Německu degenerované publikum?

Abych byl upřímný, když jsem slyšel Duo Jamaha, tak jsem se zděsil, jak toto může někdo poslouchat…

A poslouchá. Čím to je? Mají větší charisma než ostatní muzikanti z televize Šlágr? Jsou hezčí? Jsou ty písničky jiné, nebo je lidem sympatické to, že neumí zpívat?

Neumím na to odpovědět…

Prostě patří ve svém žánru k těm vyvoleným. Stejně jako třeba Kryštof. Je spousta lepších kapel a on ten Krajčo přece taky není žádný velký zpěvák. Ale je to hitmaker jak prase. Já neposlouchám Kryštof, není to můj šálek kávy, ale když potkám Richarda, tak před ním smeknu a řeknu: Jsi frajer. Vyprodat dvakrát O2 arénu a všechny největší haly po republice, to dneska u nás neumí skoro nikdo.

Srovnávat kapelu Kryštof s Duem Jamaha, to je teda hodně odvážné. Nelze přece popřít, že existuje nějaké objektivní měřítko kvality.

Ano, ale to už bychom šli dál, a to už filozofujeme. Museli bychom se bavit o tom, co je to měřítko kvality a kdo ho určuje. Je to Jarda Konáš? Kdo mu dal to právo, aby posuzoval kvalitu muziky? Je strašně laciné si kopnout do Michala Davida. Ale je podle tebe Michal David špatný hudebník? Nikdo z české popiny nehraje tak dobře jazz jako Michal David.

To je pravda, ale bohužel se živí jinou hudbou než jazzem. Živí se právě tou vysmívanou popinou.

Ano, a dělá to dobře. Dělá písničky, které se lidem líbí a líbí se několika generacím. Ty písně v sobě asi něco mají, když zajímají i dnešní šestnáctileté a sedmnáctileté. Jsou tak šikovně napsané, že dodnes oslovují nové generace. A o tom to je. Podívej se, spousta muzikantů, kteří dělají muziku v těch garážích, říká: „Mě nezajímá názor publika, my si hrajeme pro sebe…“ Ale není to pravda. Každý z nich by dal všechno za to, aby si mohl zahrát na pořádném festivalu, aby si mohl zahrát na Ostravě v plamenech na pořádnou aparaturu a aby na něj přišlo pět tisíc lidí. Každý by to chtěl. Jenomže je to jen pro vyvolené, a to je naprosto v pořádku. Všichni nemůžou být Jágrové.

Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.