Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Koncert Janáčkovy filharmonie: Mytický modrý jelen v Pantaleónově skladbě skonal na pódiu

Koncert Janáčkovy filharmonie: Mytický modrý jelen v Pantaleónově skladbě skonal na pódiu

8.4.2016 Hudba

Janáčkova filharmonie obvykle nabízí posluchačům skladby, které patří do zlatého fondu klasické hudby. Někdy dramaturgie sáhne i k méně známým titulům. Čtvrteční koncert představil dvě koncertní novinky. Instrumentální suitu z Dvořákovy první opery Alfred vybral a sestavil šéfdirigent filharmoniků Heiko Mathias Förster. Mexický skladatel Arturo Pantaleón přijel osobně představit ostravskou premiéru Koncertu pro violu a orchestr s tajemným názvem Maxahuaxi. Večer uzavřela Symfonie č. 3 Camille Saint-Saënse s Arkadiuszem Bialicem za varhanami. Orchestr řídil šéfdirigent Förster.

Zvětšit obrázek

Šéfdirigent ostravské filharmonie Heiko Mathias Förster.
Foto: Ivan Korč

Je hezké, že se někdo ujme náročného úkolu vybrat z opery nejpozoruhodnější hudební momenty a sestaví z nich instrumentální suitu, která může sloužit ke koncertním účelům. Förster má s tím bohaté zkušenosti, podobnou suitu vytvořil z Wagnerova Prstenu. Jenže Prsten Nibelungův představuje jeden z vrcholů Wagnerova díla, kdežto Alfred je Dvořákova operní prvotina, kterou mistr nezařadil do seznamu své tvorby, protože mu nijak zvlášť k srdci nepřirostla.

Förster vybral z Alfreda devět částí. Řazení jednotlivých vět bylo zvláštní: některé na sebe navazovaly téměř attacca, jinde za sebou následovaly dvě rychlé věty. Celková koncepce suity působila značně rozpačitě a připomínala nejvíc styl potpourri. Zvláštní směsice hudby z Dvořákovy opery držela pohromadě hlavně silou vůle filharmoniků, kteří ji zahráli instrumentálně dovedně.

Dvořák většinu svých prvních skladeb spálil, Alfred jeho přísnou autokritičnost přežil a může sloužit jako zajímavý pramen hudebního myšlení mladého skladatele, v němž ještě převažují vlivy nad osobitostí. Dvořákova hudba v Alfredovi místy naznačuje melodickou invenci pozdějších let, ale nemá ještě přesvědčivý tvar.

Další skladba byla velkým lákadlem. Koncert pro violu a orchestr oplývá tajemným podtitulem Maxahuaxi, který označuje mytického modrého jelena. Arturo Pantaleón je Mexičan žijící v Berlíně a ve své hudbě údajně mísí evropskou, latinskoamerickou a indiánskou hudbu. Koncertu se ujal renomovaný německý violista Felix Schwartz, který skladbě razí cesty na hudební pódia.

První věta koncertu zněla jako dílo romantického skladatele, který svou kvalitou nikdy nepřekročil hranice regionu. Druhá věta měla hudebně vyjádřit loučení s blízkými. Jde o velectihodný záměr, bohužel hudba nebyla ani teskná, ani tragická, ani trudnomyslná, ani truchlivá. V prvních dvou větách Pantaleónova koncertu nebylo po latinskoamerické či indiánské hudební inspiraci ani stopy. Třetí věta sice pulzovala v zajímavě akcentovaném šestiosminovém rytmu, ten však nelze latinskoamerické hudbě přisoudit.

Sólový part byl napsán tak nezáživně, že pozornost daleko víc zaměstnávaly netradiční indiánské nástroje buben „huehuetl“, dřevěný perkusivní „teponaztli“ a roh vyrobený z mušle. Jejich užití v kontextu Pantaleónovy naprosto eklektické hudby bylo zajímavé, aniž by dalo skladbě hlubší smysl a rozměr. Oceňuji však, s jakým rytmickým nadhledem a suverenitou ostravští perkusionisté své party zahráli. Violista Schwartz se také představil v interpretačně výborné formě. Jenže tentokrát to bylo trochu málo. Jedno mexické přísloví praví: No todo lo que brilla es oro. Bohužel přísloví jsou někdy pravdivá.

Závěr patřil francouzskému skladateli Saint-Saënsovi a jeho třetí symfonii. Ta je označována jako „varhanní“, ač v celkovém vyznění mají varhany kromě majestátního finále zcela okrajovou a zejména harmonickou funkci. Filharmonici s Försterem zahráli skladbu dost nesourodě. Několik nepřesností v nástupech a intonačních zakolísání se našlo. Byly však i pozitivní momenty, zejména pomalá věta měla nádherné lyrické kouzlo. Také polský varhaník Bialic zahrál svůj part s jistotou.

Celkový dojem z čtvrtečního koncertu nezastřel dramaturgicky slabší odhad a v případě druhé skladby pak vyloženě výstřel naslepo. Větší odvahu a erudici při výběru současných skladeb (špičkových je celá řada!) lze s upřímným svědomím jen doporučit.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.