Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Inscenace Křest ve Staré aréně přináší poněkud ochuzené vidění života beatniků

Inscenace Křest ve Staré aréně přináší poněkud ochuzené vidění života beatniků

9.5.2016 Divadlo

Čtyři přátele žijící v New Yorku - Jacka Kerouca, Alana Ginsberga, Williama Buroughse a neznámého Timothyho Rustyho - a také servírku Molly, obsluhující v jejich oblíbeném baru, potkali diváci na jevišti Staré arény v nedělní premiéře hry Křest autora scénáře Jana Dvořáka.

Zvětšit obrázek

Petr Panzenberger v roli Jacka Kerouaca
Foto: Ladislav Vrchovský

Program k představení inscenátoři nenabídli, jedinou dostupnou informací vedle jmen účinkujících  na webu Staré arény (chybí zde zmínka o Pavlu Gejgušovi) je jméno Šimona Krupy podepsaného pod asistencí neznámého režiséra. Petr Panzenberger, Ondřej Malý,  Petr Sedláček a Martin Krupa ztělesnili ikony beat generation při večírku protkaném citacemi z jejich básnické i prozaické tvorby. Pavel Gejguš si zahrál servírku Molly s půvabným nadhledem, odsudkem a znechucením nad způsobem života odmítajícím přizpůsobování se jakýmkoliv společenským normám.

Publikum vchází do multifunkčního prostoru, ve kterém je místo pro bar, beatnický literární klub, kout s psacím strojem i dámský pokoj a ve kterém je vše zároveň pomyslným vnitřním  prostorem tvorby a svobodného ducha, místem divokých alkoholových orgií a sexu.

Pětapadesátiminutová produkce chvílemi připomíná text-appel z beatnické poezie, chvílemi se mění ve vzájemné duely myšlenek, zní komentáře na adresu Ameriky i New Yorku padesátých let minulého století, vtělené do vše vypovídající definice: Amerika je dábel se svatozáří.

Ginsbergova homosexualita, Kerouacova touha po osvobození od vší konvence, Burougsova agresivita, bolestný proces tvorby, a Rustyho touha po čisté lásce je představena prostřednictvím silně expresívního herectví celé čtveřice představitelů jednotlivých postav.

Martin Krupa a Petr Panzerberger v pozadí

Martin Krupa a Petr Panzenberger v pozadí. (Foto: L. Vrchovský)

Nejde však o snahu pravdivě podat obraz beat generation jako takové, ale spíše o představu, jakou inscenátoři o beatnickém hnutí mají. Nekonečný sled divokých večírků a místy marná snaha dosáhnout publikování vlastní tvorby, tak si autor scénáře Jan Dvořák podle všeho představuje život beatniků. Skutečná podstata jejich revolty proti společenskému systému, ani bližší charakteristika doby, která vedla ke zrodu beatnického hnutí, tu patřičně sdělena není.

Vzniká dojem, že vše je způsobeno pouze silnými individualitami a jejich přístupem k životu. To je ovšem jen jedná část historické pravdy. Například Kerouacova závislost na drogách, která jeho život ovlivnila naprosto zásadně, zde téměř chybí. Chybí i Ginsbergův výrazný rys, jeho politický aktivismus, stejně jako jeho střet coby propagátora socialismu s ostatními, liberálněji laděnými beatniky. Vše se bohužel točí jen kolem otázek drogové závislosti, literární tvorby a sexu. Takový obraz beatnické generace je ovšem značně ochuzený.

Inscenace se nijak nesnaží být aktuální, což je na jedné straně dobře, na druhé straně je ale tato rezignace na dotek s dobou, ve které nyní žijeme, ke škodě. Zobrazení tehdejšího strachu z možné další světové války, rozpady rodinných vztahů, zanikání patriotismu, společenské odsudky odlišnosti zevnějšku či sexuální orientace by s největší pravděpodobností umožnilo silněji vnímat nejen motivaci inscenátorů k dnešnímu připomenutí beatnické generace, ale přispělo by i k silnější výpovědi inscenace.

Martin Krupa, v pozadí Pavel Gejguš

Scéna z inscenace Křest. (Foto: L. Vrchovský)

Nejvýraznějším prvkem celé jevištní stavby je scéna. Spoře nasvětlený prostor plný barevných girland, osvětlení prostřednictvím tlumených lamp s barevnými stínidly, mnoho různě v prostoru rozestavěných rozžatých svíček, všude plno lahví s alkoholem, živě hrané rockové kytarové sólo i další zvuky vyráběné na elektrickou kytaru (publikum se bohužel nedozví, jak se jmenuje představitel kytaristy), rozsazení publika po celém hracím prostoru, kterým je nejen jeviště, ale i hlediště, silně působí svou jedinečností.

Druhým kladem je vysoká kvalita hereckých výkonů. Jack Kerouac Petra Panzenbergera je ztvárněn jako silná intelektuální individualita, Ondřej Malý hraje Alana Ginsberga jako uzavřeného člověka posedlého tvorbou a zesměšňovaného ostatními pro jeho homosexualitu (mírně zavádějící motiv, umožňující dojem, že homosexualitu odsuzovali sami beatnici). Petr Sedláček s puškou v ruce se soustřeďuje na vytvoření dojmu agresivního, všechny na životě ohrožujícího muže, Martin Krupa je ze všech čtyř nejvíce přiblížen obrazu obyčejného mladého muže, prožívajícího bolestnou touhu po lásce. Výborná je herecká kreace Pavla Gejguše, jehož Molly je jakousi směsicí ženskosti a sexuality, přičemž způsob, jakým tuto postavu herec hraje, umožňuje i dojem, že se jedná o transsexuála, tedy muže a ne ženu.

Co se inscenátorům daří, to je znázornění protestu proti duchovní stagnaci, která podobně jako v Americe padesátých let je i dnes výrazným znakem společnosti, ve které žijeme. Téma, které je inscenací uchopeno, však umožňuje daleko více.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.