Milan Bátor
Foto: Svatopluk Lév
Dramaturgii závěrečného koncertu je možné považovat za přínosnou. Skladba Jána Cikkera Vzpomienky pro smyčce a dechový kvintet se objevuje na programech koncertů zcela výjimečně. Její provedení na Hukvaldech bylo neseno v zdařilé interpretační kvalitě – slovenský orchestr pod vedením Leoše Svárovského podal v opět nelehkých podmínkách výborný výkon a přiblížil posluchačům poutavou Cikkerovu hudbu. Vzpomienky jsou symfonickým triptychem, jejichž nejvýraznější vlastností je těkavá senzitivní melancholie.
Andantino první věty obsahuje nádherné kantilény flétny a hoboje, které střídají vypjatější pasáže smyčců. Andantino je obdařeno nádhernou melodikou a pozoruhodně propracovaným kontrapunktem, který prozradil také vliv Cikkerova učitele Vítězslava Nováka. Také molto moderato druhé části evokovalo podobnou atmosféru a provázely jej stejně zodpovědné instrumentální výkony. Třetí část Cikkerovy kompozice adagio, molto vivo tvoří k předchozím větám značný kontrast. Už úvodní sestupný tritonus smyčců a následující rozšířeně tonální harmonie evokující Hindemithovu hudební poetiku, přesvědčily o myšlenkové hloubce a ryzí muzikalitě této skladby. Za velmi hodnotné lze označit nastudování Leoše Svárovského, které bylo vedeno snahou propojit jednotlivé části kompozice v přesvědčivé gradaci a kontrastech, které byly opodstatněné a smysluplné.
Dirigent Leoš Svárovský během koncertu. (Foto: Svatopluk Lév)
Vzpomienky Jána Cikerra jsou však zejména dechovou exhibicí, v níž excelovali hráči dechových nástrojů (velmi kultivovaně a zněla flétna, hoboj i další), ale i harfa a impresivně křehký zvuk smyčců. Cikerrova hudba prokázala svou životaschopnost a určitě by stálo za to, připomenout také jeho operní tvorbu, která obsahuje mimo jiné i dílo bratří Čapků Ze života hmyzu.
To se už sluníčko začalo opírat do horní části louky a na pódiu amfiteátru v oboře se nachystal proslulý slovenský soubor Lúčnica, jenž je možná čtenářům známější z hitu slovenské popové stálice Elán Tanečnice z Lúčnice. Lúčnica se Slovak Sinfoniettou a Svárovským oživila na Hukvaldech „obrázky z Moravského Slovácka“, jak sám Janáček svůj „balet“ Rákocz Rákoczy pojmenoval.
Jedna z prvních scénických Janáčkových skladeb (po opeře Šárka) je koláží lidových tanců a písní na libreto Jana Herbena. Dílo vzniklo v roce 1891 v poměrně hektických časových podmínkách. Janáček vybral šest lašských tanců a řadu svých dalších úprav hanáckých a horáckých tanců, které se v premiéře střídaly se zpěvem a mluveným slovem. Pražské národní divadlo uvedlo Rákocze v premiéře 24. července 1891 s obrovským úspěchem, který byl zaručen také kvalitními interprety z řad herců i hudebních umělců.
Ve včerejším nedělním provedení na Hukvaldech mluvené slovo, tanec a tanečnice bohužel absentovaly. Dílo bylo provedeno pouze koncertně a představilo Janáčka v jeho bohaté a zapálené folkloristické a etnografické aktivitě. Zpěváci a zpěvačky z Lúčnice Janáčka zazpívali dovedně a především stylově přesvědčivě. Musím vyjádřit obdiv přirozeně krásné barvě dívčích i chlapeckých vokálů. Rákocz je poměrně zřídka hrané dílo, přesto je důležité pro pochopení logiky vývoje Janáčkovy hudby, protože je v něm propojeno několik důležitých rovin – velkoryse koncipovaná symfonická partitura (v níž se Janáček zdokonalil v instrumentaci), folklorní témata a motivy a bystře střídaná rytmika.
Lúčnica na Janáčkových Hukvaldech. (Foto: Svatopluk Lév)
Svárovský připravil nastudování Rákocze znamenitě a potvrdil, že ne náhodou je právě jeho jméno podepsáno pod světovou premiérou nahrávky tohoto Janáčkova díla na CD nosiči. Nastudování bylo velmi pěkně dynamicky vystavěné, Lúčnica prokázala své pěvecké umění suverénně v jednotlivých sólových výstupech. Hlasy zpěváků jsou schopné obstát i samostatně, zejména v oblasti hlasové barvy a přesné intonace se jednalo o krásný zážitek. Oboru navštívilo mnoho posluchačů, kteří neodolali a tleskali jednotlivým písním.
Festival letos poprvé proběhl pod vedením nového ředitele Jaromíra Javůrka, který nastoupil po několikaletém úspěšném působení Jana Hališky. Jaromír Javůrek připravil v letošním roce velice pestrý a poutavý program, festival provázelo také povětšinou dobré počasí, koncerty se mohly konat v oboře a na hradě, což výslednou atmosféru jen umocnilo.
Nezbývá, než se těšit na další, tentokrát čtyřiadvacátý ročník. Co inspirativního festival a jeho tvůrci připraví, je zatím tajemstvím, které vám deník Ostravan.cz brzy odhalí. Za letošní rok je třeba vyslovit jeho organizátorům velké uznání. Festival potvrdil svou životaschopnost, zájem publika a umělecký přínos. A to jsou v dnešní době důležité hodnoty, jejichž význam v mnohdy nepochopitelném dnešním světě stále vzrůstá.