Foto: Alice Taussiková
Divadlo ji fascinovalo od mládí, přestože nejprve nic nenasvědčovalo tomu, že by měla sama někdy stanout na jevišti. Pocházela z Mariánských Hor a vyrůstala ve velmi skromných poměrech. Její tatínek byl sice negramotný, ale jak sama říkala, velmi inteligentní polský přistěhovalec od Krakova. Maminka byla o dvacet let mladší Ostravačka. Tatínek pracoval jako metař, případně se nechával najímat na nejrůznější práce. Maminka dělala posluhovačku a pětičlenná rodina i se dvěma podnájemníky bydlela ve dvou místnostech. Tatínek se kvůli své polské národnosti psal Ranosz, Štěpánka si ale polsky znějící příjmení během školních let počeštila. Jako kdyby věděla, že se jednou na divadelních plakátech a v programech bude jméno Ranošová číst divákům lépe.
Už během války se se svými vrstevníky ve volném čase věnovala činnosti z nejmilejších – divadlu. Nejprve dělala nápovědu, než ji kterýsi z kolegů vyzval, aby to zkusila také na jevišti. Mladí nadšenci tehdy hráli zadarmo a v jejich vášni je podporovali shovívaví rodiče. Vznikl tak zárodek nové profesionální scény v podobě uměleckého uskupení Kytice, z něhož se postupně vyvinulo Divadlo mladých, Městské divadlo mladých a nakonec Divadlo Petra Bezruče v Ostravě.
Souboru zůstala věrná po čtyřicet let a prošla s ním řadu významných epoch. Pouze v sezoně 1947/48 působila v Beskydském divadle v Novém Jičíně. S „Bezruči“ se rozloučila na konci 80. let, kdy odešla do důchodu. Nadále ale divadlem žila. Pravidelně navštěvovala premiéry všech ostravských, ale i mimoostravských souborů a byla aktivní členkou Herecké asociace.
Na sklonku minulého století se opět vrátila na divadelní prkna, tentokrát ovšem do činohry Národního divadla moravskoslezského. Nejprve hostovala v roli mlynářovy Babičky v Lucerně (1998), následovala inscenace Láska a magie v maminčině kuchyni (1999) a svou dlouhou divadelní kariéru uzavřela rolí chůvy Anfisy ve Třech sestrách (2001).
Během kariéry ji potkaly velké herecké úkoly z oblasti moderní dramatiky jako Stella v Tramvaji do stanice Touha (1960), Matka Kuráž (1961), Doktorka von Zahnd v Dürenmattových Fyzicích (1963), Lady Torrancová v Sestupu Orfeově (1966), vdova Gurmyžská v Ostrovského Lese (1969) nebo Paní Dulská v Morálce paní Dulské (1971).
Velice často hrála role vesnických žen všech věků v zásadních titulech české klasiky jako byla Hanička v Lucerně (1951), Kačenka v Jiříkově vidění, Dorotka a Rosava ve Strakonickém dudákovi (1955 a 1981), Jahelková ve Tvrdohlavé ženě (1959, 1978), Lízalka v Maryše (1966), Marijána Plajznerová v Dalskabátech (1971) či Kostelnička v Jenůfě (1975).
Významnou kapitolou jejího hereckého života byla také televizní a filmová práce a některé seriály, v nichž ztvárnila role silných a nekompromisních žen, se opakovaně vysílají dodnes. Šlo především o díla z produkce ostravského televizního studia jako Dispečer, Kamenný řád, Bez ženské a bez tabáku nebo Stavy rachotí. Ve filmu se pak objevila ve zhruba dvacítce snímků mimo jiné v Sedmi havranech, Nikolovi Šuhajovi loupežníkovi nebo ve filmu Město mé naděje. Spolupracovala rovněž s rozhlasem a byla vášnivou recitátorkou. Verše či celé pasáže textů si obdivuhodně pamatovala až do posledních dnů a svým stále silným, znělým hlasem je dokázala působivě přednést.
Byla držitelkou titulu zasloužilá umělkyně a v roce 1985 jí prezident propůjčil Řád práce. V roce 1996 získala cenu Senior Prix udělenou nadací Život umělce. V roce 2024 jí na Nové radnici v Ostravě předal primátor Cenu města Ostravy a ve stejném roce obdržela i Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra.
V posledních letech významně pomáhala Ostravskému divadelnímu archivu s identifikací historických dokumentů z dávných časů ostravské Thálie – vždyť už byla jediná, která na jevišti zažila třeba Jiřího Myrona. V září 2023 navštívila Divadlo Jiřího Myrona, kde ve slavnostním sále mimo jiné zhlédla výstavu portrétů Táni Hodanové, kterou znala nejen jako divačka, ale také jako jevištní kolegyně.
Hrála role titulní, střední i úplně malé, hvězdně zářila i, jak se v divadle říká, „sloužila“. A jak vzpomínají její kolegové, vždy s pokorou a skromností. S ní se, trošku stydlivě, dívala na fotografiích i sama na sebe. „Vždyť si mě už nikdo nepamatuje,“ říkávala s úsměvem. Ale měla vždy velkou radost, když ji někdo z kolegů pozdravoval a pozdravy nadšeně opětovala. Při probírání dávných černobílých fotografií si pamatovala téměř všechny inscenace. Podle jednoho snímku byla okamžitě schopná určit, ze kterého kusu pochází. Obličej jí vždy zjihnul láskyplným výrazem, když na některém z nich objevila tvář svého manžela a hereckého kolegy z DPB Milana Koutného. Rovněž se neubránila až dětské radosti při pohledu na kolegy a kamarády jako byla Nina Divíšková, Milada Albínová, Jiřina Třebická nebo Jan Kačer či Luděk Eliáš. „Všichni už odešli a já jsem pořád tady,“ říkávala a v jejím hlase zazněl tón posmutnělého údivu nad tímto poněkud osamělým privilegiem. V srdcích diváků-pamětníků i kolegů „pořád tady“ i zůstane.
(Autorka textu je spolutvůrkyní Ostravského divadelního archivu, který mapuje činnost ostravských česky hrajících divadel od vzniku samostatného Československa)