Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Nekritické adorování umělců není třeba, říká šéfkurátor Galerie Dole Martin Mikolášek

Nekritické adorování umělců není třeba, říká šéfkurátor Galerie Dole Martin Mikolášek

30.11.2016 Obraz & Slovo

Galerie Dole slaví desáté výročí a její šéfkurátor Martin Mikolášek v rozhovoru pro Ostravan.cz mimo jiné přemítá o různorodosti ostravské galerijní scény, na níž se lze setkat i se závistí a hysterií. Mikoláškovi vadí, když prezentace umění sklouzává v nezodpovědnou hru bez snahy o obecnější výpověď.

Zvětšit obrázek

Martin Mikolášek s Ladou Gažiovou.
Foto: Fiducia

Galerie Dole, která je součástí Antikvariátu a klubu Fiducia, si k desátému jubileu nadělila dárek v podobě bilančního katalogu a výroční výstavy, na kterou pozvala deset umělců (vernisáž 12. prosince v 18 hodin). Jak jste tu „vyvolenou“ desítku vybírali? To je přece vždycky o šajstlich, zda se neurazí ti, kteří vybráni nebyli.

Galerie nedisponuje tak velkými prostory, abychom mohli vystavit každého z těch, kteří za těch deset let svá díla v galerii představili. Byla jich víc než stovka. Nutně jsme tedy museli najít nějaký způsob, jak se s tímto problémem vypořádat. Klíčem se pak stalo samotné číslo našeho výročí. Oslovili jsme deset kurátorů, teoretiků, kunsthistoriků nebo vůbec lidí, kteří se kolem umění pohybují a kteří mají nějakým způsobem ke galerii blízko, teritoriálně či názorově. Každé z těchto deseti osobností jsme předali seznam autorů jednoho konkrétního roku a požádali o výběr jednoho autora. Desítka těch, kteří byli vybráni, svá díla vystaví. Další autoři jsou uvedeni v přehledu výstav, který je součástí katalogu.

Koho třeba vybral kurátor Petr Vaňous, koho Vladislav Holec a koho Jiří Ptáček?

Petr Vaňous i Vladislav Holec se na programu galerie pravidelně podílejí. V souvislosti s výročím byla jejich role poněkud jiná, chtěl jsem od nich, aby připravili texty, které budou, stejně jako ten můj a text Ilony Rozehnalové, jakýmsi ohlédnutím za fungováním galerie. Jiřího Ptáčka jsem požádal o něco podobného. Jeho text má ale, domnívám se, širší dosah. Zabývá se pojmem „ostravská scéna“ a vidí ho jako svého druhu „brand“, značku, která dnes může a také vůbec nemusí mít nějaké hlubší opodstatnění.

To, že koncepci galerie tvoří více profesionálních kurátorů, kteří pečlivě sledují současné trendy na domácí scéně, asi z Galerie Dole udělalo i „nejlepší galerijní projekt“ v českých zemích v letech 2010 a 2011 (ocenění Ministerstva kultury ČR). Anebo je na tom úspěchu i něco jiného? Víc hlav, víc rozumu, říká přece jedno selské pořekadlo.

Takto naši spolupráci taky vnímám. Na druhou stranu si ale nemyslím, že vyšší počet spolupracovníků by vedl k zásadně lepším výsledkům. Každý z nás má své preference a své favority. Ta pestrost a proměnlivost je pro mě důležitá. Jediné vymezení je v tomto smyslu skutečně pouze současné nakládání s médiem malby a přesahy do příbuzných oblastí. Když jsem promýšlel koncepci galerie, uvědomil jsem si, že je pro mě daleko podstatnější přivádět do Ostravy zajímavé osobnosti a představovat jejich tvorbu jako exemplum – příklad či inspiraci pro místní autory a studenty uměleckých škol. Na tom se nic nemění. Vystavujeme i autory spojené se zdejším regionem, vždy ale převládají ti „přespolní“. Drobnou inovaci ale pro následující období přeci jen chystáme, rádi bychom mezi autory mladé věkem zařazovali vždy jednoho až dva autory mladé svým názorem na umění, v roce 2017 to bude například Pavel Šmíd, jehož výstavu připraví Vladislav Holec.

martin-mikolasek-uvadi-vystavu-hane-puchove-foto-fiducia

Martin Mikolášek uvádí výstavu Haně Puchové. (Foto: Fiducia)

Koncepce výstavního plánu Galerie Dole je výjimečná, osobně protěžuji výstavy připravované právě kurátorem Vladislavem Holcem, který má zvláštní cit pro ženskou malbu, přesněji řečeno – pro poněkud umanuté malířky, které ale malují srdcem. A hlavně, opravdu malují, v poslední době to byla třeba Bronislava Orlická nebo Jana Šárová. Proč jste si do týmu vybral Vláďu Holce?

Právě z těchto důvodů. Je to kurátor, který dlouhodobě sleduje jeden specifický segment umění – já si ho sám pro sebe definuji jako „fascinaci insitním“. Vláďa je člověk skutečně senzitivní a dokáže v množství autorů vyhmátnout vždy ty, kteří jsou něčím výjimeční, jedineční, zvláštní či především podivní.

A proč Petra Vaňouse?

S Petrem se známe už asi patnáct let, ještě z dob mého působení v ostravském Domě umění. Seznámil nás malíř Lubomír Typlt. A pro Galerii Dole je důležitý ze stejného důvodu jako Vladislav Holec, který systematicky sleduje současnou malbu a do Ostravy pokaždé přivede autora, který buď s místní scénou nějak rezonuje, nebo mi mohl být zajímavou inspirací.

A Jiřího Ptáčka?

Výše zmíněné platí pro i pro Jiřího Ptáčka, který jde ve svých preferencích zase jiným směrem. Nicméně z této trojice se na činnosti galerie podílí spíše příležitostně. Připravoval, jestli se nepletu, prozatím výstavu Blance Jakubčíkové, Tomáši Bártovi a Petře Herotové. Nebudu ovšem zakrývat, že bych byl rád, kdyby si našel čas a pro Galerii Dole „dodával“ častěji.

A Martina Dostála?

Martin Dostál s námi začal spolupracovat vlastně až v minulém roce – zahajoval tehdy výstavu Davidu Hanvaldovi. Letos to byl Filip Dvořák a příští rok Václav Girsa. A pak třeba i Jiří David….

Další z kurátorů František Kowolowski je zároveň aktivní umělec. Není to trochu protimluv, když je umělec i kurátorem? To je podobné, jako by si básníci vydávali sbírky bez připomínek profesionálních editorů, což se sice stává, moc dobře to ale nedopadá. Sám jste nad tímto trendem nedávno přemítal v časopise A2 a mimo jiné řekl: „Fenoménem dneška je umělec-kurátor. Můžeme dlouze spekulovat o tom, proč k této změně došlo.“ Proč tedy? Typickým příkladem je třeba ostravská Galerie Jáma 10, jejímiž kurátory jsou často výtvarníci, od Jirky Kuděly po Jiřího Surůvku.

František u nás dělal snad jen jednu výstavu. Nicméně k jádru vaší otázky – možná je to právě proto, že autoři stojí o názor profesionálních kritiků. Aby ten názor mohli slyšet, musí být jejich umění vidět. Pokud ale nemají možnost vystavovat v zaběhaných nebo komerčněji koncipovaných galeriích, hledají svůj prostor, nejen pro výstavy, ale i pro vyjádření postoje či pohledu na výtvarnou scénu. To je podle mého názoru zcela legitimní a pro svět umění dokonce výživné. Já si ostatně nemyslím, že by trend, kdy umělci vedou galerie a sestavují výstavní program, byl nějak zásadně výjimečný. Příkladů bychom v minulosti bližší či vzdálenější našli dost. Určitě si oba dokážeme vzpomenout i na básníky, kteří kriticky píší nebo se literaturou zabývají teoreticky a vůbec to neumenšuje kvalitu jejich tvorby. Spíš bych řekl, že se jí to nedotýká vůbec nebo jen částečně.

martin-mikolasek-vlevo-s-malirem-vaclavem-buchtelikem-foto-petr-janecek

Martin Mikolášek (vlevo) s malířem V. Buchtelíkem. (Foto: Petr Janeček)

Jak kdy. Ztrácí tedy kurátor s profesionálním kunsthistorickým vzděláním své někdejší postavení?

Obecně řečeno, problém kritického psaní a kritického kurátorského přístupu k umění spočívá v tom, co se objevilo s nástupem postmoderny. Souhlasné přitakání „tomu i onomu“ svedlo řadu lidí k mylnému předsvědčení, že kritický odstup a kontextuální zhodnocení už nemá žádnou relevanci a tudíž, že uvádění tvorby do souvislosti s dosavadním vývojem nebo vysledovatelnými obecnými tendencemi už nemá žádný hluboký význam. Já si to jako člověk, který přičichl jak k obecné historii, tak i k dějinám umění a kultury, vůbec nemyslím. „To i ono“ neznamená všechno. „To i ono“ klade spolu a provázaně vedle sebe úplnou svobodu volby s úplnou odpovědností za tuto volbu. To, jakým způsobem stavím výstavní program, je samozřejmě vždy jakýsi druh konstrukce, která funguje na základě mého rozhodnutí.

Stejně tak může fungovat konstrukce alternativní, akcentující jiné uzlové body a jinak formulované postoje. Takto se můžeme dívat na umělce – kurátory. Od té doby, kdy se instalace stala specifickým a legitimním druhem výtvarného vyjadřování, je tento jejich postoj a způsob nakládání s uměním naprosto oprávněný. Ať jeden nebo druhý způsob prezentace umění a jeho „kurátorování“ mají svůj význam potud, pokud nesklouzávají v nezodpovědnou hru bez snahy o obecnější výpověď. Každý z nich má tedy právo podílet se na budoucím obrazu dějin umění. Někdo tu odpovědnost takto nevnímá. Pro mě je ale zásadní, protože jsem přesvědčen, že dějiny nejsou jen zapáchající skládkou idejí.

Galerie Dole má deset let, vy jste kapku starší, je vám třiačtyřicet, takže si z místní porevoluční výtvarné scény dost pamatujete. Jak vzpomínáte na ostravský galerijní život v devadesátých letech? Nebo jinak, na čem podnětném z devadesátých let se dalo stavět i při založení Galerie Dole?

Ačkoli jsem přišel do Ostravy na počátku devadesátých let, dost dlouho jsem místí scénu vnímal z povzdálí a možná i díky tomu dost nezaujatě. Ten nezáměrný odstup, zdá se mi, měl a má své opodstatnění. Myslím si totiž, že není třeba za každou cenu každého, kdo v Ostravě tvoří, nekriticky adorovat. Devadesátá léta byla z tohoto mého pozorovacího stanoviště pro místní autory jakousi zlatou dobou. Připomíná to ostatně i Jiří Ptáček ve svém textu v katalogu a mluví o tom i Tomáš Knoflíček v textu, který reflektuje místní výtvarnou scénu („Přelet nad hořícím hnízdem – Ostravská scéna“). V okamžiku, kdy opadl zájem kurátorů z centra, upadla Ostrava znovu do jakéhosi meziprostoru. Kdo se pravidelně nepřipomíná za hranicemi Ostravska, na toho se zakrátko zapomíná, nebo nakonec podlehne tlaku a odchází tam, kde je víc na očích.

Pokud tedy začal opadat zájem uvádět místní umělce do kontextů, bylo důvodem pro vznik galerie tyto kontexty zprostředkovávat z opačného konce a přivádět do našeho galerijního sklepa ty autory, kteří by mohli stimulovat zajímavé podněty pro zdejší výtvarnou scénu, pokud tedy něco jako scéna relevantně existuje.

Teď povedu chvíli monolog. Galerijní život v Ostravě je rozdělen na různá patra. Galerii Dole oceňuje ministerstvo a rádi v ní vystavují netalentovanější ze současných mladých umělců, kteří vystudovali AVU nebo UMPRUM. Pak jsou tu ale galerie typu Orchard nebo Chagall, jejichž kurátoři vystavují spíše absolventy pajdáků a středních výtvarných škol, starou generaci akademických malířů či různé autodidakty, ale vše musí být uhlazené, krásné nebo alespoň esoterické či křesťanské, vlastně tradicionalistické. Z těchto galerií se pak dští síra směrem ke Galerii Jáma 10, k PLATO, k Fotografické galerii Fiducia nebo ke Galerii Dole. Antonín Gavlas z Orchardu se v nedávném rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz vůbec netajil nenávistí k tomu, co jmenované galerie vystavují. Řekl: „Ať si každý dělá, co chce, ale vadí mi, že právě na tento typ umění jdou obrovské dotace, státní a evropské granty. Nebo se za městské peníze platí kurátor, který sem takové věci vozí.“ A o výstavě Vladimíra Skrepla v PLATO dodal: „Hnus nad hnus!“ Jak vlastně kurátor vašeho ražení vnímá podobné ataky z téhle odvrácené strany ostravské galerijní scény? Tedy pro Gavlase a další je zase odvrácená či dokonce zvrácená Jáma 10 nebo Galerie Dole.

Vnímám to kontextuálně, tedy jak v rámci historizujícího řezu, tak i napříč tím, co se odehrává v současném umění. Myslím, že pro hodnocení je podstatná právě ta závist a hysterie, která z těchto reakcí vychází. Je dokladem nevyřešených traumat. Myslím, že valné většině autorů, o které se tito kritici s virgulí pokoušejí otírat, jejich reakce nijak neubližuje. Spíše se shovívavě pousmějí. Právo na existenci neubírám ani jejich umění, ani jejich galeriím, ani jejich názorům. Nesdílím je a tím, co dělám, myslím, ukazuji, kde vidím relevantní materiál pro konstrukci toho, co chci nazývat „současným uměním“.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.