Alexandrovci obsadili sklep pod Fiducií. Malíř Pavel Šmíd zde varuje před českou naivitou vůči ruskému dubisku

Kurátor Šmídovy výstavy Vladislav Holec během vernisážového projevu vyslovil i tato dvě slova: Gerhard Richter. Bez širších souvislostí. Zkrátka jen zatoužil, aby jméno jednoho z nejslavnějších současných malířů bylo vyřčeno právě na Šmídově výstavě. A jakkoliv to mohlo znít nabubřeně, Holec trefil do černého. Richter a Šmíd jsou spřízněné duše, byť konstelace hvězd chtěla, aby světově proslul pouze jeden z nich.

Šmíd toho času vystavuje ve sklepě pod antikvariátem Fiducia, Richter v Národní galerii v Praze. „Richter neustále reflektuje to, v čem žijeme. Je to člověk plný politických sdělení, byť sám tvrdí, že jeho obrazy nesmějí být čteny didakticky jako politické proklamace,“ říká o slavném malíři ředitel Národní galerie Jiří Fajt. Totéž ale platí již tři desetiletí i o Pavlu Šmídovi.

Pavel Šmíd a Vladislav Holec na vernisáži. (Foto: I. Mottýl)

Oby umělce přitom nespojují jen myšlenky, tedy touha vyjadřovat se ke všeobecnému marasmu, za který je odpovědno lidstvo (a naše maličkost jako jeho součást). Blízká si jsou i malířská východiska, Richter a Šmíd přitom různé techniky střídají až s neuvěřitelnou lehkostí. Pro oba jsou typické rozostřené obrazy i hyperrealistické detaily. Oba „zamalovávají“ už namalované, často inklinují k abstrakci a jsou fascinováni škálou barev. Richter si se škálou vyhrál například ve svých proslulých „vzornících“ nebo při tvorbě vitráže pro dóm v Kolíně nad Rýnem a Šmíd mimo jiné v mozaikách na aktuální výstavě ve Fiducii.

Pětaosmdesátiletý Gerhard Richter vyrůstal v Reichenau, dnes děsivém polském městečku Bogatyni s obrovskou tepelnou elektrárnou a poté ve vsi Waltersdorf u českých hranic. Prožil nacismus, a proto se celý život vyrovnává s kolapsem německých mozků, který Hitlerovu diktaturu umožnil. Třiapadesátiletý Šmíd obdobně prožil rudou totalitu. Vyrůstal v Krnově, pohraniční díře s velkou posádkou sovětských okupačních vojsk, takže se stejně jako Richter neustále zaplétá se stigmaty z totalitního dětství a dospívání. A s úlohou rodičů a prarodičů, kteří komunismu žehnali.

Pavel Šmíd přivezl do Ostravy výstavu Alexandrovci. A vernisáž se konala pouhé dva dny poté, co sovětský soubor písní a tanců téhož jména vystoupil ve vítkovické Ostravar Aréně. Samozřejmě s obrovským úspěchem a před plnou halou, ačkoliv vstupenka přišla až na 1780 korun. Na Šmídovu vernisáž přišlo asi šedesát milovníků umění, ovšem není vyloučeno, že mnozí z nich také fandí Alexandrovcům a zhoubné následky téhle ideologické show si vlastně vůbec neuvědomují.

Alexandrovci optikou Pavla Šmída.

Z ústředního obrazu Šmídovy výstavy přitom jde mráz po zádech. Dva uniformované rozjuchané Alexandrovce zachytil malíř ve vrcholné euforii, metr nad zemí při kozáckém tanci. Na pozadí s mozaikou, což byla výtvarná technika protěžovaná nacisty i komunisty. A s hradbou zasněžených hor, které jednou sovětská vojska zase překročí. Na jihu směrem na Kavkaz, no a na Západě přes Tatry a Beskydy. Je to skoro nevyhnutelné, protože našinec přece miluje ruské dubisko.

Veterán Alexandrovců Vadim Ananěv je navíc v Ostravě i jinde v českých zemích pokaždé nadšen z tuzemského publika. „Nikde na světě Alexandrovce tak nevítají jako v Československu,“ říká, ač už žádné Československo neexistuje. V hlavách Alexandrovců ale trvá. Oni pořád jezdí vystupovat do jedné ze zemí sovětského prostoru, v němž leží i Ostrava.

Šmíd dokonce jednoho Alexandrovce nechal vyskočit z obrazu a zavěsit na strop galerie. Snad jako symbolického zástupce předsunuté jednotky, která už je v Česku doma. Jinak řečeno, ten vojáček je naší nepochopitelnou tolerancí k aktuální rozpínavosti současného Ruska. Ideologické i geografické. Ten voják u stropu ukazuje českou apatii nad ruskou anexí Krymu, nad válkou na Donbase, nad potíráním svobody slova, shromažďování a dalších lidských práv v dnešním Rusku. Ten vojáček s placatou čepicí nám zase nebezpečně leze do hlavy, dokud se mu nebude chtít ven.

Šmíd varuje, málokdo mu ale naslouchá, zatímco vítkovická Ostravar Aréna nadšeně pěje Kalinku a Kaťušu. „My jsme ruská zpívající zbraň,“ často říkal o Alexandrovcích dirigent souboru Igor Ivanovič Rajevskij, jenže našinec tuto zbraň miluje. A naopak neslyší varování ruského novináře Lva Roitmana, který do Ostravy i Prahy už několikrát vzkázal: „Milí Češi, bojkotujte Alexandrovce!“ A kulturní deník Ostravan.cz dodává: „Milí Ostraváci, hlavně nebojkotujte skvělou výstavu Pavla Šmída.“

Pavel Šmíd: Alexandrovci. Galerie Dole v Ostravě. Výstava potrvá do 28. července 2017.