PLATO se proměnilo v klub Fiesta. Výstava je vizuální reflexí tématu klubové kultury

Neocitáme se na výstavě o klubech jako takových, ale v kulisách specifického galerijního prostoru nesoucího některé esenciální znaky klubové kultury. Téma je tak komponováno spíše semioticky, prostřednictvím pronikových odkazů, pocitové atmosféry a koncepční konstrukce prostoru, jíž doplňuje stále přítomný reprodukovaný zvuk jedné z instalací – video triptychu Paula Maheke.

U vstupu je nainstalován bar-socha, tedy nejen obslužný pult jakožto typický mobiliář každého klubového prostoru, ale výtvarně zcela svébytně, v kompozitu různých materiálů zformovaný, surreálně vyhlížející objekt Simona Brossarda a Julie Villard, z něhož byl na vernisáži podáván alkohol. Na tomto objektu se stále něco děje, vizuálně funguje z dálky i zblízka a je plný surových a zároveň designově elegantních detailů. Největší radostí horkem zchvácených, uměnímilovných návštěvníků středeční vernisáže, byl právě jeho funkční rozměr.

Simon Brossard & Julie Villard: It´s Fantastic, 2017

Celému prostoru výstavy vévodí monumentální hliníková postava „domorodého“ tanečníka od Sarah Tritz, kterou lze vnímat jako silnou symbolickou aluzi právě na taneční subkulturu devadesátých let minulého století, kdy repetitivní rytmus, často podpořený užíváním tanečních drog v temném prostředí klubu, navazoval právě onen charakter rituálních forem tance směřujících k transovým stavům. Příbuznost těchto obrazů je zcela namístě a staví archetypální mosty mezi těmito světy.

Sarah Tritz: Le Géant, 2016

Vstupem do průsvitné konstrukce nainstalované bílé krychle, jakéhosi separé salónku, se dostáváme do intimního kontaktu s videotriptychem  scénického tance Paula Maheke. Tanec jako esence klubové kultury je zde uchopen ve zcela svébytném formátu, kdy tanečník pracuje s vlastním tělem, světlem a stínem, přičemž on sám, respektive čelovka připnutá k jeho tělu, generuje světlo, opisující taneční pohyb. Prosím vstupte.

Paul Maheke: I Lost Track of the Swarm, 2016

Sexualita, provokace, nevázanost, svoboda a touha, klíčová slova pro obraz novodobé klubové scény, která se formovala na svém počátku v prostředí marginálních skupin, hledajících svobodu, dnes nazývaných queer komunit. I tento rozměr je na výstavě formulován, ne ovšem přímo v narážkách na gay a lesbickou problematiku, ale spíše ve vztahu k tělesnému a živočišnému akcentu klubové párty. V tomto smyslu zařadili kurátoři eroticky, až deviantně výživnou videosmyčku legendárního amerického umělce Charlese Atlase What i did last summer z roku 1991, kterou lze vnímat jako koncentrovanou vizuálně-sexuální koláž.

Prostřednictvím fyzických objektů Esmay Wagemans je téma sexuality zprostředkované latexovými výlisky poprsí nazvanými Sekond skin a Transparent skin. Jsou nositelné přímo na těle jako jakási maska nabízející alternativní tělesnou identitu, což mnohé z žen na výstavě fakticky vyzkoušely.

Esmay Wagemans: Transparent Skin, Second Skin, 2017

Výstava Klub Fiesta nese ještě jeden zakódovaný odkaz, který u Ostravanů může vyvolávat otazníky. Na ostravský klub Fiesta kurátoři v názvu výstavy odkazují jako na místní prostředí, z něhož právě vyvěrá ona „klubovost“, založená na možnostech svobodné sebeprezentace queer komunity a umělecky svébytných hudebních projektů, které se zde v minulosti odehrály (koncerty kontroverzních kapel I love 69 popgejů a Schwarzprior).

Téma klubu jako platformy odrážející různé (sub)kulturní tendence, jako prostředí se svou rozvolněnou, živočišnou, a tedy i archetypálně svobodnou energií, je konfrontační a nosné. V současnosti, kdy se zdá, že charakter klubové scény vygenerované porevoluční dekádou, v níž se upřímně hledaly nové postoje a trendy mladé generace, pomalu zaniká a je nahrazován solitérními koncerty, akcemi v improvizovaných prostorách nebo snad už jen asociální virtuální realitou, může  tématika klubu přinést poznámky, směřující ke společenské obhajobě tohoto fenoménu.

Výstava Klub Fiesta je k vidění až do 3. září 2017 v Kanceláři pro umění PLATO na Českobratrské ulici v Ostravě.