Ne tak jak Ostrava, ohavná a co kůsek policajt. Sborník „Ostrava 30“ přináší autentická svědectví dávných migrantů

Horník Josef Grygar ze Svinova podlehl agentům Misslerovy vystěhovalecké kanceláře někdy v roce 1905. Ta v rozsáhlé kampani na Ostravsku slibovala, že „Argentina je rájem pro vystěhovalce, kteří rolnictví a chov dobytka provozovati chtějí“. Dobytku tehdy rozuměl každý, takže i Grygar se nakonec rozhodl, že zkusí najít štěstí za Atlantikem. Ovšem za cenu rodinného neštěstí, neboť ve Svinově ponechal manželku Mariannu i syna Františka, ročního kojence.

Sborník Ostrava 30 díky vnukovi uprchlíka otiskl čtyři dopisy, které Josef Grygar poslal do Ostravy z cesty za oceán a posléze až z Argentiny. Jsou to jímavá svědectví a z pohledu literárního teoretika i „kouzlo nechtěného“. Cenná fakta se prolínají s naivními úvahami migranta, který se ze Svinova vydal až na kraj světa. Grygar třeba své ženě o svém útěku napsal až z Brém, a to na firemním dopisním papíru vystěhovalecké kanceláře F. Missler, Bremen: „Dávám ti do vědomosti, že z Bremen vyjíždím v sobotu v poledne k moři a pondělek vyjedem do Argentiny, březen 1906.“

Grygar se ve stejném listu upíná k naději, že cesta za Atlantik pomůže celé rodině: „Jak Pán Bůh dá zdraví a štěstí, to bude mně i vám lepší.“ V prvním listě pak podrobně líčí, jak se ze Svinova dostal s Misslerovou kanceláří až do Brém. „Tak milá ženo drahá, to písmo si schovej a dej si pozor, jak ti cestu opisuju. Jak tu pojedeš, abys věděla, jak a kaj maš brat bilet a jak daleko a kaj se máš obrátit, co bys nemusela pořád přelézat,“ radí s krásnou bezelstností opuštěné manželce.

Ze Svinova zamířil do Opavy, kde dostal úřední štempl a osobním vlakem odjel do blízké německé Ratiboři (dnes polská Racibórz), kde se stačil podívat do kostela, v němž bylo „hrubě pěkně“. Expres z Ratiboře do Brém vypravovala přímo Misslerova uprchlická kancelář a rychlík cestu zdolal ve skvělém čase: „Vyjede z Ratiboře v 6 večer, do Bremen přijede o půl 12 před polednem.“ Vše potřebné přitom zařizovali agenti, včetně noclehů v Brémách, přičemž díky Grygarovi známe i jídelníček z ubytovny: „Snídaně – bělky a bílá káva. Poledne – polévka, maso, kobzole, zelí a omáčka. Večeře – chléb, máslo a bílá káva.“

V Brémách si náš uprchlík s odzbrojujícím udivením prohlédl i městské muzeum: „Můzeum je tu velké a je tam vidět všechno z celého světa, národy, strůj, zvířata, hodně zboží a ty chalupy, jak to majů lidé na světě.“ Město také srovnal s Ostravou: „Město velké a pěkné, ale čisté. Ne tak jak Ostrava, ohavná a co kůsek policajt.“ Jenže za mořem v Argentině nadšení z „výletu za velkou louži“ brzy upadá, což se čtenář sborníku Ostrava 30 dozví z dalších tří dopisů, které Grygar poslal do Ostravy. Pointu příběhu, a zda se emigrant ještě někdy potkal s manželkou Mariannou, pochopitelně neprozradíme. Sborník je k prodeji například v knihkupectví Artforum v Zámecké ulici nebo v přívozském Archivu města Ostravy.

Obálka sborníku Ostrava 30.

Uprchlíci jsou i tématem zřejmě poslední studie vynikajícího ostravského badatele Mečislava Boráka, která se zabývá skupinou židovských běženců, jež napřed před nacisty prchla do Francie, ovšem když 14. června 1940 zavlál prapor s hákovým křížem i na Eiffelově věži, musela hledat další ústupové cesty. Borák líčí osudy Židů z Ostravska, kterým se z okupované Francie podařilo odplout na lodi Alsina ve směru do brazilského Ria de Janeira. Jenže plavba to nebyla vůbec jednoduchá.

Ačkoliv se pasažéři mohli prokázat platnými brazilský vízy, loď Alsina napřed v lednu 1941 zakotvila v africkém Dakaru a posléze v Casablance, kde byli cestující internováni v zajateckém táboře. A mezi nimi třeba Marta Landsbergrová z Frýdku, která mířila do Brazílie za sestrou Markétou. Obě sestry z rodu známých frýdeckých textilních podnikatelů se před válkou zabývaly uměleckými výrobky a populární byl i jejich vídeňský obchod s avantgardními kabelkami.

Loď Alsina. (Foto: Archiv města Ostravy)

V Africe vypršela platnost brazilských víz, navíc pobyt v lágru byl pro všechny pasažéry z Alsiny šokem, to ovšem netušili, jak vypadají Hitlerovy koncentráky v Evropě. Mečislav Borák našel i jedno písemné svědectví přímo z Casablancy: „Hygienické poměry jsou nejhorší, rozšířeny všechny kožní nemoci, svrab atd. Lékařské ošetření primitivní.“ A podobně jako Josef Grygar zachoval ve svém dopise jídelníček z ubytovny v Brémách, našel Borák i „denní menu“ z tábora v Casablance: „Ráno šálek špatné černé kávy. V poledne hrách, čočka, boby nebo macaroni. Všechna jídla nemastná, maso jednou týdně.“

Ani osudy Židů z lodi Alsina nedopovíme. Prozradíme však, že jubilejní třicátý ročník archivního sborníku Ostrava se povedl. Jen poněkud nudná a z pohledu laika zcela zbytečná sociodemografická studie z pera Igora Ivana a Jiřího Kováře nemusela sborník otvírat a měla spíše spočinout někde na jeho konci. Přednost měl určitě dostat předčasně zesnulý historik Mečislav Borák, případně skvělá cirkusová studie Martina Juřici s názvem Velevážené publikum, račte v šapitó (dějiny cirkusových vystoupení na Ostravsku).

Pokud je totiž sborník nabízen v ostravských knihkupectvích, demografické tabulky na úvod více než třistastránkového svazku jsou pro případného čtenáře zaručeným odpuzovačem.