Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Colours 2017 čtyřma ušima, den 2: Úžasná Norah Jones zklamala jen barbary. Bohužel jich nebylo málo

Colours 2017 čtyřma ušima, den 2: Úžasná Norah Jones zklamala jen barbary. Bohužel jich nebylo málo

21.7.2017 Hudba

Druhým dnem pokračoval ve čtvrtek šestnáctý ročník hudebního festivalu Colours of Ostrava. Po problémech s kapacitou odbavování u hlavního vstupu, které pokazily mnoha lidem zážitek z úvodního dne, se festival rozsvítil v plné hudební kráse, ale na druhé straně bohužel opět nastolil otázku, nakolik je jeho neustálé rozšiřování pro hudbu jako takovou přínosné. Vrcholem druhého dne bylo zejména vystoupení Norah Jones, i když mnozí jistě za největší zážitek označí koncert belgické kapely Warhaus na Full Moon Stage nebo vystoupení vokálního kouzelníka jménem Faada Freddy. Kulturní deník Ostravan.cz i po druhém dni mapuje hudební festivalové dění formou dialogu mezi Milanem Bátorem a Alešem Honusem.

Zvětšit obrázek

Zpěvačka Norah Jones byla headlinerem druhého dne.
Foto: Martin Straka

Milan: Na hlavní scéně ve čtvrtek začala jako první Aneta Langerová s kapelou. Baví mne tahle antihvězda, která si na nic nehraje, v hrdle má potenciál dynamitu, bez problémů zvládá kytaru, klavír i harmoniku a její písně jdou hudebně i textově proti oficiální linii mainstreamového popu. Sice jí mnozí zatratili za to, že opustila své adolescentní rockové kořeny, ale z Anety se vyloupla autorka velkého formátu, což jim už asi nedocvaklo. Aneta dle očekávání zahrála hity z posledního alba Na radosti. Je to silné album, a bylo evidentní, že v písních jako Tráva, to v lidech zjihlo a poslouchali. Všiml sis jak je proti jiným scénám ta největší ozvučená? Člověk se musí ztišit, aby mohl naslouchat…

Aneta Langerová na Colours of Ostrava. (Foto: Martin Straka)

Aleš: Ano, zvuk je na festivalu skutečně luxusní, a myslím si, že to platí i o ostatních velkých scénách. Zejména u Drive Stage je letos posun oproti loňsku opravdu patrný. Aneta mne také docela bavila. Přiznám se, že jsem ji několik let neviděl, ovšem její poslední album jsem si samozřejmě poslechl a těší mne, že i tak kabaretně pojaté soutěže jako je novácká Superstar, z niž tato zpěvačka vzešla, jsou přece jen k něčemu dobré. A když jsme u Superstar, docela by mne zajímalo, kdy na Colours konečně vystoupí Ostravák Martin Chodúr. Jeho poslední album ve své kategorii není vůbec špatné. Aneta na Colours na rozdíl od Chodúra zpívala už několikrát, a je to dobře. Tohle je určitě ta lepší tvář českého popu, stejně jako Zrní, které ve čtvrtek otevíralo druhou největší stage. Zrní už také na Colours vystupovalo třikrát. Nejprve to bylo na Czech Stage, před dvěma lety na hlavní scéně s filharmonií, tehdy mne ale jejich koncert bavil mnohem více. Letos mi to přišlo celé tak nějak unylé, přestože zaznělo pár písní z posledního zdařilého alba Jiskřící. Navíc – i když zvuk je na festivalu na velmi vysoké úrovni, tohle nebylo zvukově úplně v pořádku, nemyslíš?

Z koncertu kapely Zrní. (Foto: Martin Straka)

Milan: Naprosto souhlasím. Nechápu, proč během koncertu Zrní nebylo slyšet vůbec jednotlivé nástroje. Mně osobně jejich set nepřišel unylý, nehráli až tak pomalé písně. Problém spočívá podle mého názoru v nových písních z Jiskřící. Nepovažuji ho za zdařilé album a naživo se mi potvrdilo, že ty písně melodicky ani výrazově moc nefungují. Nerezonují ve mně, nenacházím nic, co by mě v nich bavilo a připadalo zajímavé. Pamatuji si naprosté začátky této kapely: bylo to pročištěné a ryzí. Nyní, s všemi těmi samply a beatboxy, které jejich muzice a sdělení vůbec nesedí, mi to připadá jako takové teatrální gesto. Výkřik, jak být „in“, který ovšem nesouzní s tím, o čem chtějí zpívat. Co se týče tvé poznámky ohledně Martina Chodúra, také to nechápu. Připadá mi, jakoby festival měl své koně, které rád využívá. Martin Chodúr má opravdu zajímavé písně a texty, určitě na Colours patří.

King Creolsote je nenápadný padesátník – dokud nezačne zpívat. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: Tak třeba ho pozvou příště. Já jsem asi po půl hodině strávené na koncertu Zrní přešel na Drive Stage, která mi přinesla jedno z prvních překvapení letošního festivalu. Padesátiletý skotský písničkář, vystupující pod uměleckým jménem King Creolsote, zde převedl naprosto ryzí muzikantství bez jakýchkoliv příkras. Tohle jsou momenty, kdy jsem na Colours vděčný za tyhle menší scény, které často nabízejí opravdu skryté poklady. King Creolsote byl velmi dobrým předkrmem před tím, co se v následující hodinu odehrálo na hlavní stage. Zpěvačka LP se stala opravdovým miláčkem ostravského publika. Její koncert neměl prostě chybu. Někteří by jí mohli vyčítat, že ne všechno odezpívala tak dobře, jako na studiové nahrávce, ovšem i tak museli asi všichni uznat, že jde o velký hlas. Mělo to obrovskou energii a publikum téhle sympatické paní doslova zobalo z ruky. Pro mne osobně to byl jeden z prozatímních vrcholů hlavní stage letošního ročníku.

Zpěvačka LP na Colours of Ostrava. (Foto: Martin Straka)

Milan: Já jsem si právě tuto hvězdu nechal ujít, protože mě její muzika nijak neobohacuje. Ale přesně jak píšeš, objevil jsem další kapelu na Fresh Stage, která se mi výrazně zapsala do podvědomí. Slováci z Nitry Fresh Out Of The Bus hrají v triu velmi melodický a uhrančivý indie pop. Zpěvák byl natolik výrazný, že převýšil svým čistým, charismatickým vokálním projevem mnohé hvězdy na hlavní stage. Sehranost, dynamika, citlivě užité samply, to vše tihle mladí kluci měli naprosto pod kontrolou. Moc mě jejich set bavil. Přesně o tom Colours jsou, jdeš někam, kde netušíš, co se urodí. A ono to uzraje. Moc pěkný koncert Fresh Out Of The Bus odehráli, opravdu. Ještě předtím jsem však zažil malý zázrak na Full Moon Stage. Syn geniálního slovenského skladatele Deža Ursínyho Jakub zde vystoupil s písněmi z nerealizovaného muzikálu svého táty. Přizval si k tomu slovenskou herečku Dorotu Nvotovou a výborné jazzové trio. To, co tahle parta předvedla, bylo naprosto jedinečné. Potvrdilo se mi, že některé autory prostě nenahradíš. Deža poslouchám od prvního alba Provizorium velice pozorně a takřka povinně a nutně. I jeho poslední opus, který už nemohl provést naživo, byl pro mě důkazem, že jeho písně nic nenahradí. Zahráli je velmi kvalitně a dle reakcí to bavilo hodně i lidi.

Publikum zpěvačky LP. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: Myslím, že jsi udělal chybu, že jsi koncert LP neviděl, možná bys změnil názor, ale rozumím tomu. Víme, že na malých scénách se často odehrává daleko zajímavější hudební dění než na těch hlavních, ovšem tentokrát to tak úplně neplatilo, protože hned po LP nastoupil písničkář Michael Kiwanuka, jehož poslední album Love and Hate mne nesmírně baví. Otevírá ho desetiminutová, zpočátku téměř pinkfloydovsky laděná kompozice Cold Little Heart, kterou začal i koncert. Zdravě nakažlivá hudba Michaela Kiwanuky má převážně soulový charakter, ovšem hranice tohoto žánru překračuje. A není divu, že tento písničkář posbíral snad všechny nejprestižnější ceny. Jeho koncert bych shrnul do jednoho slova: Mňam!

Michael Kiwanuka na Colours. (Foto: Martin Straka)

Milan: Při takovém kvantu muziky nemůžeš udělat chybu, když někam jdeš. Chybou by bylo nejít nikam. Malé scény bodovaly i jinde. Například projekt malíře, muzikanta a nezaměnitelné figurky pražské klubové scény, který zpívá pod pseudonymem Johnny the Horse, mě taky dost bavil. Honza Vytiska říká „Křivák je má druhá kůže“ a tomuto výroku dostál také v setu s kapelou, který byl náležitě temný, introvertní a zavrtal se mi pod kůži. Hned potom jsem však běžel na hlavní stage, kde vystoupila jedna z hlavních hvězd – Norah Jones. Docela mě pobavilo, že v reálu vypadá naprosto jinak než na oficiálních fotkách. Taková normální holka, která si sedne za klavír a zpívá obyčejné písničky. Pomalé tempo, žádné fráze, žádné samply. Čistá muzika. Jsem moc rád, že tahle osobnost je ke slyšení na tak velkých pódiích, i když si trochu kladu otázku, zdali je to pro ni ten pravý prostor. Nemyslíš, že její set dost lidí nudil? Myslím, že hudba Norah Jones není určena pro stadiónové festivaly, spíš bych si ji víc vychutnal někde na klubové scéně…

Norah Jones na Colours. (Foto: Martin Straka)

Aleš: Koncert Norah Jones v klubu? Ty mě bavíš. No to je sen, který se nikomu z nás dvou asi nesplní. Ale asi se shodneme, že jde o takový malý zázrak, že jsme tuto fenomenální zpěvačku a muzikantku viděli v Ostravě. To, co předvedla, byl absolutní ponor do hudby – skutečně, jak říkáš, čistá muzika. Co se týče spousty nudících se lidí, kteří rušili zážitek z tohoto vynikajícího koncertu, bohužel tohle jsem čekal. A obávám se, že pokud festival Colours of Ostrava trochu nezmění směr, kterým se vydal, budou tyhle stesky provázet každý další ročník. Při koncertu Norah Jones jsem si nostalgicky vzpomněl na vystoupení dalšího jazzového velikána Jana Garbareka, při jehož koncertu ještě ve staré éře Colours nikdo nedutal. Tentokrát bohužel na Norah Jones přišla spousta lidí, které tahle hudba evidentně vůbec nezajímala a kteří to bohužel dávali velmi hlasitě najevo. Opravdu nerozumím tomu, proč tam ti lidé vůbec chodí. Je mi to strašně líto a nevím, co by se muselo stát, aby došlo ke korekci nastoleného trendu. Při přecházení mezi hlavní scénou a vysokými pecemi jsem navíc i letos opravdu kroutil hlavou nad tím, jak jinak stále úžasnou atmosféru festivalu kazí hlasité stánky výrobců cigaret a alkoholu a jak festival kazí lidé, kteří se o koncerty nezajímají. Bohužel takových na festivalu přibývá.

Milan: Přesně. Také se mi vybavil úžasný koncert Jana Garbareka, na kterém se sedělo, ani nedutalo, a byla tam přítomna i celá ostravská hudební scéna, ze které v poslední době zaznívá vůči megalomanství festivalu kritika. To, že některé stany, například přihlouplý Captain Morgan, řvaly skoro víc než koncertní stage, je naprosto neodpustitelné. Tohle by prostě nemělo být. Mělo by to být naopak. Líbilo se mi, že si Norah odehrála své, ani míň, ani víc. Nepotřebovala si nic dokazovat. A to, že se nezavděčím davům, je prostě pro její muziku příznačné. Sledoval jsem její set z VIP zóny a kdybych tam nezatleskal já, tak se nikdo nepřidá. Hlavně, že si ji všichni ti manažeři a podnikatelé fotili a natáčeli, aby mohli říct: Byl jsem na Norah Jones, o které nic nevím. Jedna kapela však můj dojem z druhého dne Colours ještě převážila. Warhaus na Full Moon stage byli pro mne osobně největším vrcholem dosavadního ročníku. Temný dark pop s přesahy do všeho možného nemůže hrát kdekdo. Ale právě Warhaus tohle umí naprosto nenuceně, přirozeně, jakoby jen dýchal. Srovnání s Leonardem Cohenem dokládá, že na to skutečně mají! A potvrdil to i naprosto zhypnotizovaný dav, který jejich sugestivnímu koncertu naslouchal. Po Warhous jsem měl vymalováno. Nešlo už poslouchat nic jiného. Dokonalé.

Warhaus – temná hudba na temné scéně. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: Těší mne, že se ohledně tohoto koncertu absolutně shodneme. Sice jsem po poslechu alba We Fucked A Flame Into Being předem tušil, že koncert Warhaus bude skutečně velkým zážitkem, ovšem nečekal jsem, že to pro mne bude po dvou dnech skutečný vrchol celého festivalu. Přirovnání k Leonardu Cohenovi skutečně sedí, i když po hudební stránce je to chvílemi hodně těžká, ale naprosto autentická a mistrovsky zahraná psychedelie. Skutečně, bylo to naprosto dokonalé a přiznávám, že tohle je zatím jediný koncert, který jsem na letošních Colours viděl celý od prvních tónů až do konce. Prostě nešlo odejít. Díky za Full Moon Stage. Tahle scéna je skrytým drahokamem celého festivalu. Večer na druhé největší scéně pak uzavíral Faada Freddy, který přivezl něco úplně jiného, než dříve produkoval s hiphopovým triem Daara J. Tentokrát se svým novým projektem dokazuje, že hudbu lze dělat i bez jakýchkoliv nástrojů, pouze za pomocí hlasů, bubnování na hruď a beatboxu. I tohle je přesně ten typ koncertů, který na Colours patří a který patří na hlavní pódia. Druhý den letošního ročníku byl opravdu silný, a jak se tak dívám na páteční program, vypadá to opět velmi lákavě.

Faada Freddy na Colours of Ostrava. (Foto: Martin Straka)

Milan: To zcela jistě. Dnes si nenechám ujít ve tři hodiny kapelu The Truth Is Out There, která představuje post hardcore v takové náloži, jaká se v českých vodách málokde slyší. Nebude špatné to pak vyvážit Michalem Hrůzou, jehož návrat na pódia mne moc těší a které zahraje s rovněž skvělou Janáčkovou filharmonií. Veškerou pozornost ale upírám ke kapele mého dětství, australským Midnight Oil, jejíž přítomnost v Ostravě považuji za naprostý zázrak a doufám, že o tom tihle textově nekompromisní legendární hudebníci přesvědčí také publikum.

Aleš: Vidím, že máme dnes téměř stejné posluchačské preference. Považuji za nutné ale zmínit ještě dnešní koncert seskupení St. Paul and The Broken Bones, které produkuje tak trochu starosvětskou, ale velmi nakažlivou hudbu, a těším se na jejich neuvěřitelně charismatického frontmana, který je opravdu k sežrání. Kdo viděl nějaké jejich video, dá mi asi zapravdu. A mým osobním vrcholem celého dne bude koncert Benjamina Clementina, který disponuje rozhodně jedním z nejúžasnějších a největších hlasů, které jsou letos na Colours ke slyšení. Po koncertu Midnight Oil zamířím právě tam. Doufejme, že nebude pršet.

Milan Bátor & Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.