Ostravská verze severské komedie Kdo je tady ředitel? svým hereckým obsazením překonává filmovou předlohu

Lars von Trier je u nás znám spíše jako režisér vážnějších témat a rozhodně se nedá mluvit ve spojitosti s jeho osobou o mainstreamu. Ačkoli jeho tvorba ovlivnila režiséry a kameramany po celém světě, je víceméně znám spíše nadšenci severské tvorby.

V Ostravě se jeho jméno již v rámci inscenací Divadla Petra Bezruče objevilo před devíti lety. Tehdy se tvůrci pustili do adaptace filmové předlohy Prolomit vlny. Úzkostný příběh Bess a Jana společně s komedií Kdo je tady ředitel? nabídl vzorek širokospektrální tvorby dánského režiséra.

Přes deset let starý filmový materiál nemá na české scéně premiéru. Velmi úspěšné zpracování se aktuálně stále hraje ve Švandově divadle v Praze, kde více než na textu stojí celá inscenace na výrazných hereckých osobnostech. Avšak s ohledem na předlohu je atmosféra celého představení diametrálně odlišná.

Naproti tomu Divadlo Petra Bezruče se s původním materiálem popasovalo s ostravskou surovostí a zanechalo v inscenaci dost prostoru pro pravé milovníky Trierovského smyslu pro humor. Ani nebylo třeba většího zásahu do původního scénáře, látka – tedy pracovní prostředí v IT společnosti – s lehkou úpravou svou nadčasovostí až zaráží.

Z inscenace Kdo je tady ředitel? (Foto: Lukáš Horký)

Ale začneme hezky popořádku. Inscenace Kdo je tady ředitel? má velmi jednoduchou zápletku – máme zde manipulativního ředitele firmy, který před zaměstnanci jako ředitel nevystupuje, aby ho nenapadali a měli ho rádi. Najme si proto herce, aby roli ředitele sehrál. Nicméně jak už sami tušíte, bez komplikací a zápletek by hra skončila po dvou minutách. A tak po dobu více než dvou hodin jsou diváci svědky počátečního zauzlení herce Kristoffera, který hraje Velkého ředitele Svena E., a finálního rozuzlení, které dosavadní bizarnost ještě posílí.

Celý děj se odehrává v zasedačce u kulatého stolu, kde jsou si všichni rovni. Nebo si zas tak rovni nejsou? Postupné rozklíčování poukazuje na charaktery jednotlivců i skupiny až s děsivou aktuálností, jak lehce je člověk ovlivnitelný. A to bez ohledu na to, že celý pracovní tým vytváří spíše dojem panoptika IT světa.

Nicméně abychom se taky od Triera posunuli k českým, potažmo ostravským tvůrcům, všechna čest o zachování si vlastní identity. Každá z postav (bez výjimky trpící nějakou obsesí) si vytváří vlastní originální kopii své předlohy a vznikají tak nové charaktery, které v rámci divadelní adaptace fungují daleko lépe než v samotném filmu.

Markéta Haroková a Lukáš Melník. (Foto: Lukáš Horký)

Zpočátku přehnaná teatrálnost herce Kristoffera s hereckou pomocí Lukáše Melníka vás postupně přestane otravovat a přistoupíte-li na jeho hru, bude vás bavit svou dokonalou mimikou. O tu v inscenaci plné zápletek není nouze. Strečink obličejových svalů se šíří jako lavina již s prvním problémem.

Ondřej Brett, který se opět ujímá jedné z hlavních rolí, si tentokrát vytáhl černého Petra. V úlisnosti a falešnosti svého chráněnce Ravna si své místo chvíli hledal, ale po přestávce dostala jeho postava správnou dávku všech příměsí ve správném poměru.

S éterickou naivní něžností proplula inscenací Pavla Gajdošíková v kontrastu s kancelářskou šelmou Magdalénou Tkačíkovou. Ženské archetypy doplnila s mateřskou laskavostí Marcela Čapková, jejíž excelentní výkon v pletení se zúročí dle počtu repríz na konci zimy.

Velkou šestku zakládajících členů společnosti doplní tři muži – po deseti letech stále špatně dánsky mluvící Spencer v podání roztomilostí oplývajícího Milana Cimeráka, výbušný Michal Sedláček, u něhož doufám v dobrou úrazovou pojistku, a nakonec takový ten chlápek, co vás štve tím, že si pořád s něčím hraje, ale umí prezentovat a vlastně i mluvit na poradách, takže ho tolerujete a jste rádi, že to udělá za vás, tak to všechno splňuje Jakub Burýšek.

Z inscenace Kdo je tady ředitel? (Foto: Lukáš Horký)

V neposlední řadě přede mnou stojí dvě postavy – Islanďan Finnur nápadně podobný Norbertu Lichému a jeho překladatelka Markéta Matulová. Norbert Lichý dokázal, že hrát a bavit lidi se dá i v islandštině, a i přesto, že by jeho výkon postačil i bez překladu, Markéta Matulová doplňuje bizarního islandského ředitele s nonšalancí a bez skrupulí tlumočí jakoby to dělala denně.

Režie Janky Ryšánek Schmiedtové, která si přizvala ke spolupráci dramaturgyni Kateřinu Menclerovou, dodala inscenaci tempo klapající v rytmu psaní na stroji. Obešla bych se sice bez salvy sprostých slov, ale kompenzace v podobě základní lekce z islandštiny stála za vyslechnutí mnoha peprných výrazů. Za velké plus považuji spolupráci s Vladivojnou La Chia, jejíž hudební produkce rozproudila elektronický svět správnou dávkou energie, aniž by se nad samotnou inscenaci povyšovala.

Scéna Jaroslava Čermáka trochu připomíná kanceláře 90. let. Víceméně neurazí, ale ani inscenaci jinak zvlášť neposouvá nad rámec možností. Místy až zbytečně zaplněná scéna se mohla více inspirovat filmařským manifestem Dogma 95 a minimalizovat kulisy, které nemají využití.

Divadlo Petra Bezruče má v tuto chvíli druhou premiéru sezóny za sebou. Hledání ředitele dopadlo na výbornou. Nevtíravý humor, nadčasovost a důraz na hereckou složku, která v ruku v ruce s textem dostává inscenaci do správného tempa, to vše vytváří z představení komedii bezručovského typu. Ačkoli sem doplula ze severních vod, chladnými vás nenechá, úsměvu se nevyhnete a pokud se nebudete chtít zamyslet nad kybernetickou anonymitou, určitě se alespoň dobře pobavíte.