Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo V jednym dumku na Zarubku. Nový Protimluv se věnuje koloniím, malířce Lili Skylark i básníku Johanovi

V jednym dumku na Zarubku. Nový Protimluv se věnuje koloniím, malířce Lili Skylark i básníku Johanovi

21.5.2018 Obraz & Slovo

V jednym dumku na Zarubku měl raz chlopek švarnu robku. A šéfredaktora revue Protimluv Jiřího Macháčka tyhle „dumky“, v nichž žili havíři a hutníci, zajímají natolik, že značnou část prvního letošního čísla revue Protimluv věnoval fenoménu jménem ostravské kolonie.

Zvětšit obrázek

Výřez z obálky nového čísla Protimluvu.
Foto: Protimluv

„A ta robka teho chlopka rada nemjala.“ Největší současný odborník na ostravské kolonie Martin Jemelka tento typ bydlení pro horníky, hutníky, další dělníky či úředníky jedním slovem miluje. A k tématu už vydal několik inspirativních monografií, o nichž se také mluví v obsáhlém rozhovoru v Protimluvu. S historikem Jemelkou navíc vede interview další ctitel staré Ostravy a její architektury Martin Strakoš (společně s Natálií Flajžíkovou a Petrem Ligockým). Rozhovor je to však dosti smutný, neboť většina z třiaosmdesáti kolonií, které stály v dnešní moravskoslezské metropoli, je po smrti.

„Bo ten jeji chlopek dobrotisko byl.“ Že komunisté nebyli žádná dobrotiska, to je známo, takže hromadná likvidace kolonií za jejich éry jaksi patřila k věci. Horší je, že kolonie šly ve velkém k zemi i po sametové revoluci a likvidovány jsou i dnes. „Zbořena byla jejich podstatná část,“ lituje Jemelka v rozhovoru. „Paradoxně byly nejednou demolovány kolonie, které dosud mohly stát a sloužit bydlení, podnikání nebo alternativnímu život. A nezapomínejme, že proces jejich zániku stále probíhá,“ upozorňuje. Bohužel, třeba železničářskou kolonii v Přívoze (Přednádraží) už asi nikdo nezachrání.

„On tej svoji robce všicko porobil, čepani ji pomyl, bravku dával žrať, děcka mušel kolibať.“ Historik Jemelka v rozhovoru také emotivně líčí, jak byl všední život v kolonii nelehký. „Padesát osob ve čtyřdomku s bytovými jednotkami na ploše menší než 40 metrů čtverečních, to nebyla kolem roku 1900 výjimka,“ zjistil, kdo všechno se musel do jednoho „dumku“ v kolonii vměstnat. Na rozhovor navazuje erudovaná Jemelkova studie s názvem Ostravské dělnické kolonie v krásné literatuře.

„Robil všecko, choval děcko, taky to byl dobrotisko.“ Historik čtenářům Protimluvu poutavě připomíná řadu beletristických děl, v nichž se kolonie dostaly pod drobnohled spisovatelů. Padnou známá jména jako František Sokol-Tůma i jména spíše zapomenutá, k nimž patří třeba publicista Antonín Hořínek nebo Ladislav Třenecký, autor povídkové knihy Nákaza z roku 1931, která obsahuje mnohé syrové popisy hornického přežívání v koloniích.

LADISLAV TŘENECKÝ
(ukázka z knihy Nákaza)

„Kolonie mohla zalévat svůj bol i radost v uplivaném a začouzeném šenku, otloukat své pěsti v bezmocně opilých protestech o tvrdé desky ohoblovaných stolů, kdežto hosté z úřednických domků měli pro své vinné střiky a koňaky stoly s bílými ubrusy a na neupracovaná těla čekaly židle z ohýbaného dřeva. Ba, pro karbaníky byl zde i stůl, zeleným suknem potažený. A vrnivý větrák vháněl jim sem stále čerstvý vzduch, zatím co nakyslá atmosféra šenku byla pročišťována způsobem přirozeným – dveřmi, jež ocelové péro s třeskotem zavíralo.“

„Ale robka teho chlopka rada nemjala.“ Téma bolestné lásky je vlastní snad každému básníkovi. Nové číslo Protimluvu otvírá poezie Petra Krále, živé legendy českého surrealismu. A samozřejmě platí, že i Král je autorem na věčné „noční hlídce srdce“, i když se surrealistickými zbraněmi. Třeba v básní Vleče se to ale nekončí: „Radši tak spolu sfáráme do hlubin / téhož podzimního šatníku lásko / Nejsme jediný pár který se laská u samého kraje / srázných geologických vrstev.“

„Štvero novych šatu, štvero střevice, do kostela nešla, enem k muzice.“ Marnivost versus poustevnická pokora. Nad podobnými kontrasty života přemítal i předčasně zesnulý polský básník Jan Rybowicz (1949-1990): „V téhle Zemi Naopak je chléb / obyčejnou hlínou, / vodka — jedem, / bankovka — barevným smetím, a jen zločinci jsou sami sebou.“ V Česku zatím ne úplně objeveného básníka pro revue Protimluv přeložil Petr Ligocký. „Žil životem samotáře, s nikým ve vsi se blíže nestýkal, okolí v něm spatřovalo jedině povaleče, alkoholika a výtržníka. Dnes je však na něho nahlíženo jako na jednoho z nejoriginálnějších polských provincionálních tvůrců,“ představuje Ligocký tohoto „prokletého“ poetu.

„Same šminkovani, sama parada, chlopka nemjala rada.“ Fotograf Tomáš Rasl, jehož čtyři snímky Protimluv přetiskl, má ale raději parádu, kterou nachází v obyčejnosti. Rasl hledá „místa hrdá a pustá“, jak se také jmenoval jeden z jeho cyklů vystavený ve Fotografické galerii Fiducia, k němuž se revue vrací. Na šminky si nepotrpí ani Dagmar Skřivánková čili Lili Skylark, autorka výtvarné přílohy Protimluvu. Skvělá volba šéfredaktora Jiřího Macháčka, která dramaticky nasvítila i titulní stranu časopisu. Titulní akvarel Lili Skylark si pohrává s apokalyptickým bombardováním Drážďan, zároveň je to ale odkaz i na aktuální válečné střety, hlavně na ten v Sýrii.

„A chlopisku – dobrotisku, slze kanum po fusisku.“ Protimluv před šestnácti lety vznikal jako časopis s převážně literárním obsahem, přičemž tenhle druh umělecké výpovědi má v periodiku stále velký prostor. A protože svět je jedno velké slzavé údolí, literáti nemají moc důvodů k nějakému prvoplánovému veselí. Veselé tak nejsou ani příspěvky autorů slovinské menšiny, která žijí v italském Terstu a okolí, vždyť tato minorita se svých práv zčásti dočkala teprve v roce 2011. „Když chceš pít, nalije ti strážník doušek vody dírou ve dveřích. Musíš si v okovech lámat chléb, který ti dali na začátku cesty,“ vrací se povídka Borise Pahora k někdejšímu utrpení italských Slovinců.

„Jak to vidí, jak to slyší, jaka robka je.“ Stejně jako nedokončím citaci známého ostravského lidového songu, tak nebudu probírat článek za článkem prvního letošního Protimluvu. Ve srovnání s některými předchozími čísly, jimž chybělo principiální protimluvné téma, to o koloniích na Ostravsku se vydařilo. A mohlo by být i impulsem pro záchranu některých „kolonek“, případně alespoň jednotlivých domů. Hornický skanzen poskládaný z různých typů staveb z kolonií je nyní asi utopií, ale nikdy neříkej nikdy. Kdo by třeba před pěti lety věřil tomu, že zchátralá jatka nedaleko Stodolní se skutečně začnou měnit v městkou galerii PLATO. I o zdánlivě nereálných plánech je třeba mluvit (a v Protimluvu obzvláště), protože nejhorší je držet jazyk za zuby, jak o tom v revue přemítá básník a muzikant Pavel Johančík zvaný Johan: „Ticho je léčka / na slova past / pečlivě ukrytá / železa v trávě.“

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.