Čarovné housle Ivana Ženatého a emocemi sršící Petr Altrichter. Staronový Janáčkův festival začal pěkně zostra

Každé zahájení podobně významné události si žádá své řečníky. Iniciační entrée sice bylo dlouhé, ale naštěstí mělo v projevech ostravského primátora Tomáše Macury a festivalového prezidenta Ivana Ženatého osobnosti, které nemluví do větru a neplácají nesmysly. Macura vyslovil přání, aby politici přestali rozdělovat naši občanskou společnost, přičemž poukázal na historicky důležitý okamžik sloučení obou hudebních festivalů. Několikrát přitom padlo jméno ředitele Jaromíra Javůrka, jehož zásluhou má klasická hudba na Ostravsku trvale vysokou úroveň.

Primátor Tomáš Macura a moderátor Jiří Vejvoda. (Foto: Martin Straka)

Ivan Ženatý na Macuru navázal apelem, abychom si vážili své svobody. Projevy obou řečníků byly vzácně semknuté, naléhavé a myšlenkově přesvědčivé, přesto nepostrádaly i odlehčené okamžiky.

Potom už se dostali ke slovu, ergo k notám, ti, kvůli nimž byl sál Domu kultury města Ostravy zaplněn skutečně do posledního místa. Česká filharmonie s Hudbou Hradní stráže a Policie České republiky přednesly tradiční zahajovací skladbu festivalu, kterou je Janáčkova Sinfonietta. Ve slavnostních fanfárách první části Allegretto zazněly v plném lesku žestě (skvělé trombony a tuba!) a zaburácely tympány. Zvuková majestátnost úvodu nepostrádala prokreslené melodické motivy v sextolách a kvintolách. Andante zaujalo perfektně hrajícími dřevy a smyčci, Altrichter dokázal vykreslit taneční divokost, která se odráží v melodické ozvěně moravského folkloru.

Z koncertu České filharmonie. (Foto: Martin Straka)

Nádhernou rozezpívaností potěšila v podání České filharmonie třetí část Moderato s neklidně těkavým i napínavým motivem smyčců con sordino. Altrichter poutavě modeloval i následující brysknější Allegretto s rytmickou evokací polky, která strhávala živelností a temperamentem. Všechno spělo k oslnivému závěru Finale, Allegro, jehož zakončení provázela prudká energie. To byl Janáček na vrcholu svých lidských i tvůrčích sil v překrásně empatickém a poutavém provedení českých filharmoniků, hudby Hradní stráže a muzikantsky rozevlátého Altrichtera.

Fantazie pro housle a orchestr g moll, op. 24 Josefa Suka je dílo vzácné myšlenkové soustředěnosti, lyricky uhrančivých i pohádkově fantazijních melodií. Dílo dokončené v roce 1903 přednesl houslista Ivan Ženatý. Jednovětá pětadvacetiminutová fantazie má osobitý výraz a průběh v subjektivně koncipovaném dialogu sólového hlasu a orchestrálního přediva. Ten probíhá jako vzrušený i meditativní, hravý i filozoficky závažný proces, který je ušetřen technické ekvilibristiky či senzacechtivých výstřelků. Jde k podstatě hudby a hudebnosti, hledá a nachází.

Ivan Ženatý během koncertu. (Foto: Martin Straka)

Ivan Ženatý se ujal interpretace s přesvědčivostí a zodpovědností, jež charakterizují jeho celoživotní přístup k interpretaci a hudbě. Houslista zaujal především hlubokým muzikantským vkladem, který čišel z každého tónu jeho strhujícího, vřelého i kultivovaného projevu. Lahodný, čistý a ušlechtilý tón se u něj pojí s technickou brilancí v uměřené symbióze. Mimořádný význam pro celkové vyznění této skladby měla Altrichterova dynamická výstavba. S úchvatným citem dirigent vedl orchestr do něžných pianissim, což ve výsledku prokreslilo celkové vyznění skladby.

Ivan Ženatý a Petr Altrichter. (Foto: Martin Straka)

Závěrečnou skladbou byla symfonická báseň V Tatrách, op. 26 Vítězslava Nováka. Vedle Suka nejvýznamnější žák Antonína Dvořáka byl také vášnivý horolezec a podle jeho vlastních slov se tato zkušenost odrazila stavebně i koloristicky v této skladbě, jejíž definitivní tvar dozrál v roce 1907. V symfonické básni Novák naplno zúročil veškeré zkušenosti získané studiem u Dvořáka a také vlastní mimořádně rozvinuté polyfonní umění. V Tatrách je neuvěřitelně působivá hudební pocta přírodě, jmenovitě horským štítům, s věčným sněhem a ledem v jejich drsné i ušlechtilé kráse.

Jestliže si frenštátský rodák Petr Altrichter v Sukovi všímal jednotlivých mikroskopických detailů v dynamické výstavbě motivů a barevných nástrojových nuancí, pak v Novákovi se představil důmyslný a vynalézavý architekt, který vytáhl z orchestru zemitost, obrovskou tíhu i rozmach horských štítů. Mohutné polyfonní proudy zněly jako příval, jemnější stoupání melodií působilo jako peřeje horského potoka. Excelentní výkony podali hráči České filharmonie v sólově výrazných partech houslí, violy, violoncella i četných žesťů a dřev.

Dům kultury města Ostravy. (Foto: Martin Straka)

Zahajovací koncert Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka touto skladbou ještě nekončil. Altrichter, jehož emoce během dirigování by se toho večera daly krájet, se během potlesku otočil k lidem a řekl: teď si zahrajeme něco pořádného. A zazněl přídavek v podobě ohnivě roztančeného a orgastického Dymáku Leoše Janáčka. V něm se už neskrývaně slavilo a jásalo, tempové kontrasty a vášnivé gradace se vršily jedna za druhou. Altrichter se podobně jako Ženatý představil v nejlepším světle jako velký umělec, citlivý a pozorný dirigent, který nežije z vlastní slavné a úspěšné minulosti, ale hledá v každém přístupu k partituře něco nového a nečekaného. Překvapením byla absence obou koncertních mistrů Jiřího Vodičky a Josefa Špačka. Domnívám se, že při podobně závažných vystoupeních by se něco podobného stávat nemělo. Sluší se však dodat, že jejich zástupkyně Irena Jakubcová zvládla svou roli šarmantně a s velkou uměleckou brilancí.

Večer s Českou filharmonií, Petrem Altrichterem, Ivanem Ženatým a překrásnou českou hudbou byl pamětihodný. Český orchestr č. 1 sice má v současnosti v tuzemském kontextu několik kvalitativně srovnatelných konkurenčních těles, ale historický okamžik prolnutí festivalů patřil právě jemu a on slavnostní okamžiky zvládnul se ctí. Přejme festivalu mnoho podobně úspěšných a umělecky přesvědčivých večerů.