Festival pohybového divadla Move Fest 2018 doplul zdárně do svého finále

Sobotní i nedělní dopoledne v Ostravě patřilo workshopům, které vedli členové Losers Cirque Company Martina Illichová, Víťa Ramba a Jindřich Panský. Účastníci se mohli naučit nejrůznější akrobatické triky a prvky, které mohli zahlédnout třeba i během páteční show Kolaps, samozřejmě v lehce upravené formě. Že akrobacie není jenom doména silných mužů dokazovala poměrně pestrá skladba workshopových skupin – propotit trička přišli teenageři i zkušenější akrobatičtí nadšenci a podle výrazů odcházeli spokojení úplně všichni.

Z workshopu párové akrobacie. (Foto: Petr Kiška)

Představení WOW, které MOVE Fest přichystal na sobotní večer, pochází z repertoáru slovenského souboru Debris Company a jsou pod ním podepsáni režisér Jozef Vlk a choreografka Stanislava Vlčeková. WOW se věnuje tématu násilného podmanění přírody člověkem, nejasné budoucnosti lidstva a jeho možnému zániku skrze jeho neudržitelnou rozpínavost a nenasytnost.  Co se týče využití médií a technologií, zde se autoři skutečně vyřadili a připravili hodinovou vizuální podívanou plnou projekcí a jejich rafinovaného propojení s pohybem.

Obrazy promítané na plátno pověšené na horizontu jeviště a přecházející po jeho ploše téměř až k divákům vytvořily svébytný svět pro dvě pohybující se postavy. Jednou z nich byla žena v bílém (Stanislava Vlčeková). Měla nabílený obličej i paže, bílou groteskní paruku a bílý kostým, který stylem z části připomínal futurismus a z části rokoko.

Z představení WOW. (Foto: Petr Kiška)

Koho představuje tato žena, není ze začátku jasné, v průběhu se však ukáže, že je jakousi silou, mocností, vládnoucím prvkem. Její trhané pohyby evokují loutku, rokokovou panenku v hrací skřínce, ale i ultramoderního robota. Výraznou roli hraje mimika tanečnice, která je na bílé tváři obzvlášť výrazná – v propracovanosti pohybů jde interpretka skutečně až do detailů, každý pohyb očí se zdá být součást choreografie.

Z představení WOW. (Foto: Petr Kiška)

Této bílé postavě sekunduje vysoký muž celý v zeleném (Peter Cseri), snad symbol lidstva, snad i něčeho abstraktnějšího. Obě postavy jako by vyšly z nějaké komiksové knihy. Na pozadí pohybových a tanečních scén, duetů i sólových pasáží běží projekce znázorňující různé formy života, skryté přírodní jevy viditelné jen mikroskopem, ale i digitální smrště dat a futuristické výjevy. Scény jsou rozděleny do jakýchsi kapitol, uvedených vždy názvem ukázaným na plátně (názvy jsou často jazykové přesmyčky či nezvyklé složeniny).

Po celou dobu představení zní hlas recitující velmi absurdní slovní spojení, oxymoróny, bizarní přirovnání, jako by se v jazyce dalo spojit nespojitelné a v člověku to vyvolalo nejrůznější asociace. Všechny výrazy nebylo ani možné detailněji vnímat, natož si je zapamatovat, ale zmiňme například větu: Smrt redukovaná na digitální artefakt… Téměř v každé kapitole se však objevuje narážka na oblékání, svlékání a převlékaní a také formulka “In the Name of God“. Pohrává si člověk s božími (nebo přírodními) zákony? Převlékáme neustále naši touho podmanit si svět do jiného pláště? Popravdě, najít jasnější dramaturgickou linku v tomto představení se příliš nedařílo, proto bylo asi nejlepší volbou nechat na sebe působit obrazy a vézt se na vlně volných asociací.

Z představení O medvědovi, který plul na kře. (Foto: P. Kiška)

O finále festivalu se postarala pražská taneční skupina kolem choreografky Jany Burkiewiczové, Burki&Com, která přivezla jeden ze svých novějších projektů O medvědovi, který plul na kře. Toto představení inspirované reálnou zprávou, podle které byl z nařízení islandské ministryně životního prostředí zastřelen lední medvěd, který doplul k pobřeží Islandu na ledové kře odtržené z grónských ledovců, využívá jak tanečního jazyka a akrobacie, tak hereckých výkonů. Čtyři tanečníci a jedna tanečnice/herečka, Eliška Křenková, rozehrávají hru plnou odkazů na lov, vztah zvířete a lovce i ignoranci a necitlivost člověka vůči přírodě. Skrze scény plné důvtipné práce s rekvizitami (například zvuk je často vytvářen pomocí řehtaček), kulisami i kostýmem, dobře vystavěné choreografie a akrobatických výkonů může divák polemizovat nad správností lidského počínání, nad rolí lovce a loveného a relativitou některých událostí.

Medvědem na kře uzavřel Move Fest svůj již pátý ročník. Ačkoli některá z představení festivalu si rozhodně zasloužila větší návštěvnost a pozornost diváků, než jim byla dopřána, dá se říct, že Ostrava opět zažila malý svátek současného tance, obohaceného tentokrát o technologické vymoženostmi dnešní doby. A je moc dobře, že se něco takového mohlo opět uskutečnit.