Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Výstava Zbyňka Sedleckého v Divadle Antonína Dvořáka nabízí sugestivní malířskou imaginaci tematiky práce

Výstava Zbyňka Sedleckého v Divadle Antonína Dvořáka nabízí sugestivní malířskou imaginaci tematiky práce

14.11.2018 Obraz & Slovo

Galerie ve foyer ostravského Divadla Antonína Dvořáka nabízí od tohoto týdne novou výstavu místního rodáka, malíře Zbyňka Sedleckého (1976) s názvem Pan pata a ostatní pracující. Autor dnes žije a tvoří v Praze a naposledy se ostravskému publiku představil před deseti lety ve Výstavní síni Sokolská 26. Sedlecký vystudoval malbu na pražské AVU a brněnské FaVU a prošel několika rezidenčními pobyty, mimo jiné na významném International Studio and Curatorial Program ISCP v New Yorku.

Zvětšit obrázek

Na žebříku, akryl na plátně, 2018.

Sedleckého malířský přístup vychází z jistého fotografického vidění předlohy. Na jeho obrazech jsme podněcováni stejnou měrou vidět jako tušit. Konkrétní výjev je totiž záměrně rozostřován a je znejišťována jeho pevná obrysová stavba. Objem a prostor jsou ale vždy na obraze přítomné. Zároveň nám Sedlecký nabízí ohromný potenciál vlastního vciťování a dosazování obsahů.

Specifikem autorovy malířské psychologie je, že zobrazuje figuru povětšinou zezadu. V kombinaci s nejasností pozadí a scény, která v rámci rozvrhu kompozice obrazu zabírá vždy jen zanedbatelné místo, jsou Sedleckého obrazy plné vnitřního napětí. Na první pohled popisná scéna je znejišťována jak rozpíjením kontur, tak právě nepřítomností tváře. Figury tedy s divákem nekomunikují skrze fyziognomii a mimiku obličeje, nýbrž skrze tělesnou gesticitu. Nečekejme ale expresivní pohyby plné výrazných gest. Výběr obrazů na výstavě ukazuje spíše na tichou autorovu fascinaci všednodenní prací, kterou zastavuje a zkoumá právě v její obyčejnosti.

Pan pata, akryl na plátně, 2018

Sedlecký je jedním z autorů, kteří zobrazením obyčejných a zdánlivě nevýznamných situací, například lidské práce, podněcují k zastavení a kontemplaci. Přenosem banálního námětu na malířské plátno neříká nic menšího, než že v každé chvíli je zakořeněn potenciál významnosti a především krásy. Jak ohromně chybí dnešnímu člověku takovéto zastavení a ponoření se do takzvaně všední chvíle, do zdánlivě bezvýznamného okamžiku, v němž se například setká s pracujícími cestáři nebo s člověkem, který ze stoličky vyměňuje prasklou žárovku.

Člověk má ve vnímání a fixování světa kolem sebe tendenci upřednostňovat ty okamžiky, které jsou společností uznané jako významné. Každý by si měl ponechat ve své paměti povinně svou maturitní zkoušku nebo své osmnácté narozeniny. Vše ostatní, chvíle nudy, poflakování či stání ve frontě jsou považovány za hluchá místa, která by ideálně do lidského života ani neměla patřit. Sedlecký vytrhává tyto „nevýznamné“ okamžiky z oné spodní škály hodnotového systému a jejich přenesením do významného pole uměleckého díla jim dodává nové exkluzivity.

Koleje, akryl na plátně, 2018

Lidská práce jako malířský námět je v českém prostředí stigmatizována obdobím socialistického realismu. Zde byla nepatřičně heroizována a zmutovala do násilné ideologické manifestace. Sedlecký ale práci napřímo nekomentuje, nezbožšťuje ji, ani nekritizuje. Napadá mě spíše nepěkné slovo „zoomuje“, a to doslova. Člověk na jeho obrazech je středobodem a často vyplňuje jeho podstatnou plochu. Zastaven ve svém pohybu nabádá k domněnkám, co že to vlastně dělá. Dalo by se říct, že tato plátna stojící na fotografické vizualitě zároveň skrývají tajemství nevyřčeného, neznámého.

Bez názvu, akryl na plátně, 2018

Výstava, i když tradičně skromná ve svém rozsahu, nabídne kontakt s kvalitní a vyzrálou malbou, která se vyhýbá efektní spektakulárnosti v obecném slova smyslu. I když malíř experimentuje s médiem malby, dělá to velice nenásilnou a nenápadnou formou. Vlastně jen subtilně nastavuje materialitu obrazu vlepováním novinového papíru, který je ovšem barvou propojen se zbytkem vizuální stavby. Barvy Sedleckého pláten nikterak nekřičí. Paradoxně jsou zde tlumeny i ty, které reflexní ze své podstaty být mají (fosforové cestářské vesty). Přesto se na výstavě potkáváme se sugestivní malířskou imaginací, kterou můžeme z větší dálky prožívat jako fotografickou informaci a zblízka pak jako mikrokosmos strukturální materie, z níž se právě v odstupu rodí celistvý vjem.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.