Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Kniha Maxe Gronacha Ztraceni v sebeklamu demaskuje nejen Ostravu šedesátých let

Kniha Maxe Gronacha Ztraceni v sebeklamu demaskuje nejen Ostravu šedesátých let

18.11.2018 Obraz & Slovo

Max Gronach je autor pocházející z Ostravska, narodil se tady v roce 1942, vyrůstal ve slezské vesnici Václavovice a posléze v centru Ostravy na Žerotínově ulici. Na přelomu 60. až 70. let jeho kroky zamířily do sousedního Německa, odkud se ale vrátil až po sametové revoluci. Mezitím uzavřel své vysokoškolské vzdělání a vyprodukoval na osm desítek celovečerních hraných filmů pro německý trh. Jako zapřisáhlý odpůrce digitální kultury nyní vstupuje na literární scénu se svou prvotinou nazvanou více než příznačně pro svůj skeptický vztah vůči dnešní civilizaci Ztraceni v sebeklamu.

Zvětšit obrázek

Max Gronach během diskuse v Domě knihy Knihcentrum.
Foto: Michal Seidl

Knihu, vydanou v ostravském Protimluvu, přišel Gronach v uplynulém týdnu představit do ostravského Knihcentra. Téměř filmový název Ztraceni v sebeklamu vystihuje téma duchovního prozření pod nánosem společenských, ale také osobních iluzí. V podstatě jde o Gronachovo bytostné téma, které se autor snaží konfrontovat s minulostí i přítomností jako koniáš zábavního průmyslu.

Pro příběh z druhé poloviny 60. let odehrávající se zejména v Ostravě, ale také v Praze nebo Paříži, je charakteristické autorovo zázemí a ctižádost. Dříve se pokoušel prosadit v zábavním průmyslu, dnes volá na poplach: Nedělejte to.

Proč? „Zvláště dnešní generace uvízla v iluzi, že je možné žít na účet nekonečného mejdanu, ale kdo to zaplatí? Podstatné je uvědomit si, že v životě musíte udělat věci, které nejsou populární nebo zábavné, ale životně důležité. Já sám jsem toto prozření zaplatil krutou daní,“ varuje a mentoruje Max Gronach. Stejně tak koncipoval své vystoupení v ostravském Knihcentru.

Teorie sebeklamu na úkor zábavy, o které píše na pozadí komunistické éry, ale podle Gronacha není tím nejdůležitějším, co chtěl publiku svou knihou sdělit. „Píši o lásce, to považuji za výpověď o nás, protože lásku nelze popsat, musí se prožít. Proto chci říct, že můžeme mít jakékoliv znalosti, ale bez prožitku nám nejsou mnoho platné. Proto jsem se rozhodl také napsat svou novelu, abych podal výpověď o dané době, o minulosti, na kterou se už zapomenulo, přitom je pořád aktuální,“ vysvětluje autor.

A jaká je tedy Gronachova próza? Strhující i banální zároveň. Tam, kde se rozprostírá úvodní věta „Rudolf měl být zastřelen na útěku,“ je možné téměř všechno, jako na filmovém plátně, kterému zasvětil Gronach větší část svého života. Ovšem na plátně nikoliv uměleckém, ale řemeslném. U Gronacha se totiž střílí sice s nasazením života, ale už ne nad rámec vlastní iluze.

Postavy jeho příběhu jsou zapředeny do sítě doby, do onoho kunderovského ducha marnivého okamžiku, kdy si s nimi osud zahraje na jeden velký žert, kdy nenacházejí sílu překonat vlastní samolibost daného prospěchu. Takže tady máme vše, čemu se říká zlatá šedesátá, množství ambicí, ideálů, tužeb, profesní rutinu, milenecký trojúhelník, falešnou svatbu, životní i partnerské zklamání, prostě esenci Československé socialistické republiky na přechodu odnikud nikam, respektive od ustanovení vedoucí úlohy KSČ až po vypočítavý fakt emigrace po příchodu vojsk Varšavské smlouvy. Střelba v úvodu se mění v prázdné gesto, tak, jak to vyplývá z vlastních sebeklamů.

Na druhou stranu je Gronach zejména při osobním jednání s publikem velký vypravěč, kterému nestačí vytvoření iluze. Potřebuje z ní strhnout závoj a touží nahlédnout za něj. Činí tak na základě vlastní sebeironie. Nejde ale nakonec o nějaký další sebeklam?

„Češi kráčejí jenom po sametu,“ říká s ironií sobě vlastní. „Já se cítím být Slezan, což je charakteristické, dokonce Poláci rozlišují uvnitř vlasti, zda se jedná o Slezana anebo pravého Poláka. Jméno naší rodiny je tady nejčastějším názvem pro kamenictví,“ dodává sebeironicky Gronach a dost možná by mohl některé své věty nechat nikoliv pouze vytisknout na pomíjivý papír. Sebeklam, o kterém píše, ale který podle něj není hlavní motivací, přesto nabízí silnou konfrontaci s bláhovou společností dané doby, třeba jen v tak malých gestech uvnitř rodinného zázemí jako je slavnostní oběd a společenské napětí.

„Nikdo jsme o ničem nevěděli, v tom byl náš sebeklam, šli jsme na svíčkovou, což bylo nejlepší dostupné jídlo v ostravské Elektře, a přitom třeba zrovna popravovali Miladu Horákovou,“ říká.

Taková je obecná zpráva Maxe Gronacha o Ostravě zlaté éry. Nic se nezměnilo, přestože z dřívějšího líce města podle Gronacha nezůstal kámen na kameni. „Zbyl jen Polský dům, můj rodný byl zbourán jako řada jiných,“ říká s hořkým smíchem.

Kam se tady vracet? „Mám vůči Ostravě dluh, dříve jsem byl rád, že jsem odešel, dnes cítím spoluzodpovědnost za dnešní stav. Kniha Ztraceni v sebeklamu je o mém prozření. To je vše, co jsem chtěl sdělit, nehodlám psát žádné další knihy nebo romány,“ řekl na setkání se čtenáři v Domě knihy Knihcentrum.

Takže teď zbývá otázka, jak se k nutnosti prozření postaví digitalizované děti. V Gronachově Německu už bijí někteří na poplach a hovoří o digitální demenci. Rozhodí to dnešního Ostravana, anebo si raději opět zajde na svíčkovou?

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.