Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Kapela Nedivoč naživo v Parníku prokázala, že si dvě nominace na Cenu Jantar zaslouží

Kapela Nedivoč naživo v Parníku prokázala, že si dvě nominace na Cenu Jantar zaslouží

25.1.2019 12:25 Hudba

Ostravské kapele Nedivoč, která je čerstvě nominována ve dvou kategoriích krajských kulturních Cen Jantar, patřil ve čtvrtek večer ostravský klub Parník. Prostory klubu spolehlivě naplnilo hned několik generací fanoušků. Nedivoč v loňském roce vydali vytříbenou desku Vale pletichám. V Parníku se tedy hrály hlavně písně z tohoto debutu, díky němuž si kapela zasloužila dvě nominace, současně však Nedivoč představili i novou tvorbu, která je nadějným příslibem do budoucna.

Zvětšit obrázek

Z koncertu ostravské skupiny Nedivoč v klubu Parník.
Foto: Tomáš Dudyn Václavek

Nedivoč je partička šikovných muzikantů, kteří své zkušenosti nasbírali hraním v různých kapelách, ať už s vlastní, či převzatou tvorbou. Jejich album Vale pletichám patří k nejpřesvědčivějším počinům loňského roku, proto mne zajímalo, jak dnes kapela zní v „live“ podání. Krátce po sedmé už byli všichni na svých místech a Jan Uvira mohl usednout k pianu a spustit najazzlé intro z písně Tirácká. Jiří Krhut do tohoto podkresu představil všechny členy Nedivoč kabaretním výčtem jejich koníčků a nejvýraznějších vlastností.

Balada o člověku je píseň s nadčasovým textem fotografa Radovana Štastného. Na oceněném albu zpívá v písni několik dětí z karvinského sboru Permoník. „My se budeme snažit tento dětský sbor s chlapci napodobit“, zavtipkoval Krhut. Žádná karikatura se naštěstí v této znepokojivé básnické meditaci o současném světě neobjevila. Následující píseň Spolu jak zveri prověřila slovenštinu zpěváka Svatopluka Tuleje, který jí zazpíval s nestylizovanou prostotou.

Nedivoč jsou specifičtí také svou nástrojovou variabilitou. V další písničce si Tulej s bubeníkem Krhutem prohodili role. Píseň Latem na text Petra Vidláka ukázala, že Krhut není jen citlivý bubeník a samorostlý bavič, ale umí to i s kytarou, zpěvem a výslovností polštiny.

Z koncertu kapely Nedivoč. (Foto: Tomáš D. Václavek)

Ošuntělé se sešla naopak celá kapela. Písnička je podobně jako mnoho dalších skladeb Nedivoč inspirována reálným zážitkem a konkrétní ostravskou figurkou. Osobní zkušenost, přetavená do hudby a textů kapele dává sugestivní upřímnost a autentičnost. Barovou prskavku okořenila malebná improvizace Uviry, těšil jsem se i na hereckou policejní scénku uprostřed songu, ale Nedivoč si celý večer srandičky schovávali výlučně do průvodního slova. A bylo to vlastně dobře, protože hudební barevnost a naléhavost jejich příběhů si v jejich vkusném instrumentálním podání bohatě vystačily.

Hříchy z matrací si vyprávěli pouze kytarista Vojtěch Šňupárek se zpěvákem Tulejem. Šnupárek v ní vymyslel kytarovou linku, za kterou by se nestyděl ani Vlasta Redl, chuť písničky opravdu „hrát“ z něj ostatně po celý večer přímo sršela. Následující Fotky z výletu, které byly nominovány na Cenu Jantar v kategorii Píseň roku, mě potěšily tím, jak dobře fungují i v živém podání, a to včetně sborových vokálů.

Koncert Nedivoč byl rozdělen na dvě poloviny. Z alba Vale pletichám zazněly všechny skladby kromě písničky Ráda, kterou jedinečně nazpívala Marie Rottrová a jež se prostě bez ženského elementu zpívat nehodí.

Z koncertu kapely Nedivoč. (Foto: Tomáš D. Václavek)

Kapela ovšem představila i novou tvorbu z pera Svatopluka Tuleje a Jiřího Krhuta. Pero bylo toho večera nečekaným popudem k nevázané srandě a četným disputacím mezi Krhutem a Tulejem. Asociace na téma pero, tužka a další slovní přestřelky ukázaly, jak perfektně Nedivoč dokáže odlehčit a vyvážit intimní příběhy, které sděluje ve svých textech. Náladové rozpětí od komiky až po tragiku s neomylným instinktem a v každém okamžiku dokázalo dát posluchačům to pravé.

Nedivoč se s Parníkem rozloučili chorálově napumpovanou písní s fantastickým sólem pianisty Uviry a na samotný závěr ještě pohladili baladickou zpovědí Vale pletichám. Jakkoli jsem jejich album slyšel nesčetněkrát, odnesl jsem si z Parníku velice příjemný a silný zážitek. Kapela dokáže naživo své písně rozeznít s nakažlivou vitalitou, široce koncipovanou dynamikou a spolehlivými instrumentálními výkony. Zajímavé je všimnout si chvíli toho, co komunikačně probíhá na pódiu, jak to vlastně Nedivoč dělají, že jim to tak báječně funguje.

Harmonicko-melodickou páteří kapely je piano Jana Uviry, které odspodu podporuje přesná basa Jana Smichoviče. Uvira je také melodicky nejvýraznějším členem a jeho jazzový feeling i mimořádné improvizační dovednosti přidávají k popovému základu písní dráždivé a muzikantsky úchvatné charisma. Kytary Vojty Šňupárka mají koloristickou funkci, jeho role je v podmalování a dokreslení nálady, a proto nezní nikdy stereotypně, ale může svobodně zacházet se zvukem i doprovodnými výrazovými prostředky (flažolety, fingerpicking, bottleneck apod.).

Bubeník a duše kapely Jiří Krhut. (Foto: Tomáš D. Václavek)

Od Uviry se klene most k Jiřímu Krhutovi, který své bicí místy doslova hladí a hýčká, aby jim v další rychlejší písni popustil uzdu v ostrosti a razantnější dynamice. Pozorovat, jak každou písničku opentlí vířením a detailní prací s paletou perkusí, je z aranžérského hlediska velmi poučné. Krhut také velmi kvalitně zpívá doprovodné vokály a je dobrým skřítkem a šamanem kapely, bez jehož gejzíru nápadů, proslovů a spontánní komunikace s publikem by Nedivoč nebyli sami sebou.

Zpěvák Svatopluk Tulej k němu svou osobností vytváří příjemně tajemný protipól. Je větší introvert, když už se dopustí vtipu, má většinou přídech ironie a satiry. Jeho hlas má ve střední poloze světlejší barytonovou barvu a emotivní nádech. V některých písních si na vokály napsané původně pro hosty nahrávky ještě zvyká a artikulačně mu zatím nevyznívá úplně vše, jak by chtěl. Potěšující ale je, že jeho slušný zpívaný rozsah od velkého F po jednočárkované fis (v písni Fotky z výletu) je zaštítěn samozřejmým projevem a darem vyjádřit slovní obsah písně. Samozřejmě, že Herečka z bijáku nemůže mít charisma Františka Segrada, ale Tulej má dobře nakročeno, je uvěřitelný, příjemný a intonačně precizní v tom nejlepším slova smyslu.

Z koncertu kapely Nedivoč. (Foto: Tomáš D. Václavek)

Bylo v Ostravě už hodně písniček. Když poslouchám písně Nedivoč, aniž bych nějak chtěl, vybaví se mu ty nejlepší kapely, které v tomto městě vznikly a působily. Je to náhoda? Nemyslím si. Vždycky byly některé písně lepší a jiné méně. To, že Nedivoč patří v současnosti k těm nejpopulárnějším zdejším kapelám, je moc dobré znamení. Svou tvorbou totiž překlenují zdánlivé stylové propasti mezi současným feelingem, jazzem i srdceryvnou lidovou baladou. Srozumitelně, česky, nikdy ne bulvárně a s jakýmkoliv kompromisem k textové i hudební kvalitě. Kéž jim tyto atributy jsou vlastní i do dalších hudebních výletů.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.