Hodnoty, jistoty, mám je já, máš je ty. Statické divadlo opeklo Párek ve své originální poetice

Statické divadlo tvoří Jakub Tichý, herec a autor, Ondřej Turoň, herec a scénograf, Josef Jusku, herec a proviantér, Radoslav Piekielnicki, herec a šéfkulisák, Jan Lörincz, muzikant a suflér (a nepřiznaný výtvarník, pozn. red.) a Petr Votoupal, technik a osvětlovač.

Tato skupina osvícených mužů (osvícených – tedy nadaných nevšedním intelektem) působí na celostátní scéně neprofesionálního divadla od roku 2015. Od samého počátku existence dávají kluci (snad mi prominou to označení) najevo, že jim není lhostejný řečeno s Komenským stav věcí lidských, a lze dodat i veřejných.

Z inscenace Párek. (Foto: Petr Kiška)

Poetika Statického divadla není ničím novým. Ivan Vyskočil v počátcích svého Nedivadla také zdůrazňoval, stejně jak to činí Statické divadlo, herecké neumění a rezignaci na kvalitativní požadavky jevištního tvaru. Nejen Vyskočilovo Nedivadlo, ale řada dalších divadelních tvůrců stavěla svá vystoupení na vyzrálé schopnosti úsudku a dostatku kritického myšlení. To všechno je Statickému divadlu vlastní.

Přesto by předváděnému jevištnímu tvaru slušela profesionálnější práce s mluvní složkou hereckého projevu u všech. Je škoda každého slova, které není slyšet, případně není srozumitelné. Ostatní složky hereckého projevu i inscenační stavby mohou klidně zůstat v předváděné podobě. Ale pozor, nejde o neumění, jde o záměr.

Z inscenace Párek. (Foto: Petr Kiška)

Hra Párek je o nás. Ano, o nás všech, kteří dnes tvoříme populaci České republiky. Téma je tedy dáno: naše malost, naše sebestřednost, dosebezahledění, nevraživost na všechny a všechno, co nám podle nás bere naše jistoty a naše vlastní hodnoty.

Hra Párek na rozdíl od předchozího opusu Statického divadla Útěk postrádá příběh. Co nepostrádá, to je stejně jako v případě Útěku oceněného na loňském Šrámkově Písku i na Jiráskově Hronově kvalitní textová předloha. Jejím obsahem je zesměšňování lidské malosti a varování před neschopností hledat a uskutečňovat nápravu tam, kde je nutná, chceme-li předejít katastrofě.

V hracím prostoru je několik bílých židlí na černé ploše. V pozadí je stůl s mixážním pultem mezi dvěma svislými pruhy, na kterých se postupně objevují kreslené ilustrace zmiňovaných společenských jevů. Ty ilustrují řeči o lásce (zpochybňují její existenci), řeči o vepřovém mase (hlavně to české, naše!) atd.

Z inscenace Párek. (Foto: Petr Kiška)

Nechybí však scény o divákovi, který není schopen zúročit výzvy k aktivitě adresované mu z jeviště, ani scény agresivity v okamžiku, kdy nám někdo chce sáhnout na náš vlastnoručně opékaný párek. Vše, co zazní z úst aktérů, je doprovázeno inteligentním a velmi vkusným humorem i satirickým nadhledem.

V samotném závěru každého v hledišti čeká varovné memento: na svislých výtvarných panelech se objeví kus české vlajky s modrým pruhem. Jenže panely jsou dva a vlajka je nakreslena zrcadlově – oba modré klíny mají základnu na straně u středu, což znamená jediné: přisazením k sobě vzniká modrý kosočtverec v rudé základně.

Každý ať to čte, jak chce, ale existuje jedno rčení, které autor recenze zná od svých někdejších spolupracovníků z havírny: „ Je to v p..či!“ V kontextu s textem závěrečné písně (Hodnoty, jistoty, mám je já, máš je ty, Hodnoty, jistoty, mám je já, máš je ty…) znějící na ohněm, nad kterým si protagonisté představení opékají svoje párky, a v kontextu závěrečné výzvy ve zvolání „Ale mělo by se s tím něco dělat!“ i dovětkem už ve tmě „Však ono nakonec něco přijde,“ je varování Statického divadla vlastně voláním o pomoc, která však může a snad i musí přijít jedině od nás všech.