Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo V kašně na Dole Hlubina se utopila havířská žena. Sochu Kurta Gebauera doplnilo dílo Šárky Mikeskové

V kašně na Dole Hlubina se utopila havířská žena. Sochu Kurta Gebauera doplnilo dílo Šárky Mikeskové

8.5.2019 06:44 Obraz & Slovo

Výstava soch pod hladinou? Ano. Unikátní instalování skulptur do kašny před bývalým černouhelným Dolem Hlubina ve Vítkovicích je dlouhodobým projektem spolku Provoz Hlubina. Odhadem na osmnáct až šestatřicet let. Zatímco sochař Kurt Gebauer loni v kašně utopil pietní sochu upomínající na tragicky zemřelé havíře, Šárka Mikesková dala svému „utopenci“ lehce groteskní podobu. I když, jak se to vezme.

Zvětšit obrázek

Ondřej Turoň se snaží ponořit sochu Šárky Mikeskové.
Foto: Ivan Mottýl

Úterní vernisáž u kašny zaniklého Dolu Hlubina v ostravských Vítkovicích připomínala středověký soudní proces. Napřed vůz přivezl spoutanou oběť, tedy sochu Šárky Mikeskové. Betonovou ženskou figuru. Katův pomocník ji následně vyzvedl na háku a dlouho ji nechal trápit krásnými výhledy do korun jarních stromů i k těžní věži. Přizná se? Nepřizná? A k čemu vlastně?

Pak byla oběť podrobena právu útrpnému čili krutému mučení, když ji kat se svázanými údy opakovaně spouštěl do vody až po čelo, načež na poslední chvíli znova a znova dostávala šanci k nadechnutí. Nakonec však padl hrdelní trest a betonová žena byla utopena. Nejspíše na léta. Srovnání s torturou a hrdelním rozsudkem se nabízelo díky komplikované instalaci sochy v hluboké vodě. Ale o tom až za chvíli.

Instalace sochy Šárky Mikeskové. (Foto: Ivan Mottýl)

V kašně na Hlubině se má postupně objevit až 36 soch z betonu od různých autorů, všechny však milosrdně zakryje voda. Loni odhalená a zároveň hned „utopená“ skulptura Kurta Gebauera působí mysticky, tedy její matné obrysy porostlé řasami, které se občas objeví pod hladinou. A jak už bylo v kulturním deníku Ostravan.cz jednou řečeno, autorům nápadu se působivě podařilo naplnit myšlenku, se kterou do projektu šli. Betonové postavy v kašně mají totiž symbolizovat celkem 235 horníků a záchranářů, kteří tragicky zemřeli na zdejším Dole Hlubina.

Největším neštěstím v moderní historii dolu byl výbuch z 22. května 1960, při kterém přišlo o život 54 havířů. A mimochodem, nechybělo mnoho a na Hlubině tehdy mohl zemřít i grafik a malíř Eduard Halberštát, dnes dvaaosmdesátiletý doyen mezi ostravskými výtvarníky a porevoluční spoluzakladatel Fakulty umění Ostravské univerzity. „Tehdy na Hlubině zůstalo hodně mých kamarádů. Měl jsem štěstí, bouchlo to zrovna v týdnu, kdy jsem byl přeřazen z rubání na jiné pracoviště, na ražbu překopu. Během pár vteřin tam zahynulo 54 kamarádů. Nepřeřadit mě na jinou práci, zemřel jsem taky. V té době se v rubání dělalo ve dvojicích, takže můj parťák při tom masakru také zařval. Tehdy jsem si uvědomil, jak je ten život vachrlatej a co je to štěstí,“ vyprávěl před časem deníku Ostravan.cz.

Gebauerova plastika je lidským torzem, skoro přízrakem. Duchem zavalených horníků s polámanými údy. Sochou stále aktuální, protože třeba v Dole ČSM stále zůstávají těla čtyř horníků, které loni před Vánocemi zabil výbuch metanu. A sochaři, kteří navazují na Gebauerovo dílo, mají prazvláštní úkol. Do ateliéru si odvezou kopii Gebauerova „přízraku“ s úkolem ji dotvořit. Jakýmkoliv způsobem.

Šárka Mikeskové přihlíží instalaci sochy. (Foto: Ivan Mottýl)

Projekt „utopených soch“ v kašně je tedy dosti netypický, když tvůrčí svobodu poněkud omezuje rukopis Mistra. I sochařka Šárka Mikesková podle svých slov napřed váhala, zda úkol přijmout. Nechtěla navíc zmnožovat onu „pietní tíhu“ prvního díla. „Spíš jsem do toho chtěla dát kus i sebe,“ řekla na vernisáži. Mikesková proto Gebauerův skelet groteskně doplnila o koketně nasazený klobouček a velká ňadra, vše ve tvaru kyblíků a květináčů. K téměř každému z 235 tragicky zesnulých havířů na Dole Hlubina totiž patřila nějaká manželka, družka či milenka. Anebo dokonce celý „harém“ milenek. A jedna teď symbolicky stojí i po hladinou kašny.

Za komunismu se ostravským hornickým sídlištím říkávalo „údolí paroháčů“. Havíře, kteří rubali uhlí osm set metrů pod zemí, totiž v manželské posteli často střídal jiný horník, jenž měl zrovna volno. Jedno bylo přece jisté, z útrob dolu nemohl nikdo vyfárat v půlce šichty, aby si odskočil zkontrolovat ložnici. Koketně nasazený klobouk sochy však zřejmě odkazuje i na život na vysoké noze, který si za minulého režimu mohly dovolit právě havířské ženy. Plat horníka jim bez problémů stačil i na pravidelné nákupy západního oblečení v Tuzexu. A nevadil jim ani nekřesťanský kurz takzvaných bonů (tuzexové měny), které prodávali veksláci.

Potápění sochy. (Foto: Ivan Mottýl)

Žádná z havířských žen ovšem zároveň nevěděla, zda se ten její vůbec vrátí ze šichty. A zda jí nepřivezou domů mrzáka, který zůstane do smrti upoután na invalidním vozíku. Ze dne na den se tak poměrně bezstarostný život mohl změnit v peklo, nejedna žena také rázem vychovávala polosirotky. Květináče na ňadrech tak lze chápat i jako symboly těžkého údělu hornických mamin. Uvadlé životy, zvadlé květiny, tíže na věky. A to manžela hned nemuselo zavalit kamení ve štole. Někdy stačilo, že po každé šichtě chlastal, a pak v nočním baru Fiesta utrácel tisíce a u toho ještě řval: „Já jsem havíř, kdo je víc!“

Téměř utopená socha. (Foto: Ivan Mottýl)

Těžký úděl měl i Ondřej Turoň ze spolku Provoz Hlubina, který se sochu Šárky Mikesové snažil skoro půl hodiny nasadit na sokl schovaný na dně hluboké kašny. Potřeboval k tomu neopren, potápěčské brýle a pořádný kus odvahy, když pod vodou zápasil s betonovým kolosem. Až se tajil dech! Doslova údernický úkol byl naštěstí splněn bez lidské oběti. Socha zmizela pod hladinou a její kontury ve zčeřené vodě už poté dokázalo spatřit jen hodně soustředěné oko. Prý se ale socha dívá přímo do tváře své předchůdkyně z dílny Kurta Gebauera.

Nad sochou se zavřela hladina. (Foto: Ivan Mottýl)

Hotovo, skončeno. Dokud za rok nepřibude další socha. Podvodní instalace Šárky Mikeskové je obdobně silným dílem jako tyto verše Fráni Richtera z roku 1936, z nichž si dovolíme udělat tečku referátu:

Jáma kde uhelná, krev všude tekla,
nad každou vdovy opuštěné plakaly,
u každé jámy uzříš kousek pekla,
ze žádné hrůza ještě neutekla,
havířských sirot všude pláč zněl zoufalý.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.