Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Sofistikované drama s bravurním herectvím. Zimní slunovrat se ptá po kořenech evropské nesnášenlivosti

Sofistikované drama s bravurním herectvím. Zimní slunovrat se ptá po kořenech evropské nesnášenlivosti

26.5.2019 Divadlo

Je předvečer Vánoc a na dveře zaklepe nezvaný host, nic netušící rodina jej pozve dál a následky na sebe nenechají dlouho čekat. Tak jednoduché to ale není, máme před sebou totiž inscenaci horké německé novinky z roku 2015 od jednoho z nehranějších německých autorů Rolanda Schimmelpfenniga. Jeho Zimní slunovrat uvádí Komorní scéna Aréna v české premiéře jako tečku za aktuální sezonou.

Zvětšit obrázek

Z inscenace Komorní scény Aréna Zimní slunovrat.
Foto: Roman Polášek

Poslední květ v „Roce rozkvetlých mandragor“ nepostrádá jedovatost. Je léto a určitě bychom neočekávali tu nejdelší magickou noc v astronomickém kalendáři, spíše něco odlehčujícího, ale chyba lávky. Večer sice začíná nenápadně, ale skončí sofistikovaným rituálem tepajícím do morku kosti evropského svědomí.

V překladu Petry Zachaté a v režii dua Adam Svozil a Kristýna Kosová se ponoříme do jádra pudla dnešní společensko-politické tematiky, která hýbe celým západním světem. Kým je dnešní nezvaný host? Ještě před pár desetiletími bychom si jej hravě spletli s nasazeným estébákem. Dnes má tvář poučeného manipulanta, který umí brnkat třeba na ty nejbolestivější struny německé „minulosti“. Dokáže rozložit rodinu zevnitř, pravda sama o sobě už nedrží moc pohromadě, ale ještě přesto slaví společně Vánoce.

Na první pohled před námi nestojí žádný rafinovaný mučitel jako třeba z Dorfmanovy Smrti a dívky, přesto i on přichází z jihoamerického státu a dokáže na štědrovečerní tabuli naservírovat rafinované otázky. Výrazové umění mu stále připomíná Můj boj, umí strhnout vytvářením heimat scenérií, neváhá rozehrát či přímo rozpoutat wagnerovskou operu, vyzývá k vraždění nižších biologických druhů (byt třeba jen mšic) a připíjí na novou tisíciletou říši.

Jak se nezvaného hosta zbavit a co vůbec udělat s naší minulostí, o které jedna z postav říká, že neexistuje, protože nás dožene v přítomnosti? Nakolik nás ohrožují vlastní činy, lhostejnost a zahleděnost do sebe? A kde je tady –  anebo kdo vůbec je – doktor?

Z inscenace Zimní slunovrat. (Foto: Roman Polášek)

Některé stavy Zimního slunovratu hraničí s příčetností a ve své analytické konverzaci s cíleným distancem v podobě čtených scénických poznámek nastolují jiný typ teatrální sugesce směřující k novodobému magickému realismu. Alespoň tak to vidí někteří divadelní kritici, kteří ještě navíc Schimmelpfenniga řadí mezi nejmladší divadelní vlnu, takzvanou postcoollnes, kdy se ustupuje od šokujících scén za každou cenu a přichází vypilovaná konverzace.

V případě dramaturgie Komorní scény Aréna dochází k mimořádné souhře a protnutí Zimního slunovratu s objevnou trilogií Tomáš Vůjtka, zvláště v případě eichmannovského Slyšení, ale i pozoruhodné rezonanci s Obrazem Yasminy Rezy či dokonce Klimáčkovým Komiksem, i tady má navrch démonický lékař, odkazující k tomu, že na dnešní společnosti opravdu něco není v pořádku. Ne náhodou jsou Adam SvozilKristýna Kosová také držiteli Ceny Marka Ravenhilla, stejně jako právě Komorní scéna Aréna. A přestože nejde o coolness hru, jisté souznění tady existuje, ovšem rafinovaně přidušené v zárodku.

Lék na xenofobní a nacistické tendence budeme hledat na jeden zátah hodinu a půl. Vynikající herecké výkony nám nabídnou skvělou paletu výrazových prostředků, mírně nás usměrní poněkud chudobnější scéna středostavovského bytu dobře situované rodiny a strohá hudba vybídne k dramatické sevřenosti.

Alena Sasínová-Polarczyk a Petra Kocmanová. (Foto: R. Polášek)

Základem současné obdoby magického realismu je v tomto případě hlavně jazyk. Překvapí zejména již zmíněné čtení scénických poznámek, takže postavy vystupují nejen z rolí, ale navzájem komentují úmysly svého autora. Není nouze o komiku. Celková obnaženost přispívá k distanci a o to více dostává tento modelový příběh na uvěřitelnosti i jisté groteskní pitvornosti.

Zimní slunovrat před diváky otevírá odvěkou tematiku přežívajících pohanských hodnot v nitru každého z nás a dvojnásob v germánské kultuře. Představují je nejen tajemný manipulátor, ale také matka coby ženský pohanský element Gudrun, nekonečný sníh, tepající načasování, rituální magie s pantomimou anebo třeba jen neviditelný pátý herec v podobě dítěte, které to celé spíská, protože mu rodiče dovolí, aby šlo neznámé osobě za dveřmi otevřít. Dítě, které si tak dobře porozumí právě s novým dědečkem Rudolfem. Dcerku Marii hrají herci kolektivně, kdy ji vzájemně propůjčují hlasy, komentář anebo gesta.

Petra Kocmanová a Vojtěch Lipina. (Foto: R. Polášek)

Herecky jde v případě Zimního slunovratu o koncert pro několik generací. Alena Sasínová Polarczyk nejprve vykreslí nesnesitelnou matku Corrinu se severským kořínkem, aby ji pak propůjčila téměř pohanský vzhled bohyně s podivuhodným klestím v podobě ptačího hnízda na hlavě. Před očima slovy hravě vykreslí až romantické scény z porouchaného vlaku.

Její dceru Bettinu, ambiciózní režisérku, civilně ztvárnila Petra Kocmanová, jejího manžela Alberta překvapivě umírněnější Vojtěch Lipina, který jediný se stává aspoň nějakým protihráčem záhadného Rudolfa. Bohémského malíře Konrada expresivně ovládá Josef Kaluža, typický svůdník a rozervanec.

V. Georgiev a A. Sasínová-Polarczyk. (Foto: R. Polášek)

Vrcholem všeho je ovšem mistrovská kreace Vladislava Georgieva coby distingovaného neočekávaného hosta, který umí v nečekanou chvíli zažehnout plamen pořádné pohanské výhně. Zvláště pak v okamžiku manipulativní hudebně pantomimické kreace, která jinak všednímu příběhu propůjčuje něco z německé démoničnosti. Však také autor Roland Schimmelpfennig pochází z Gottinek, města, kde se v 19. století jeden student pomátl z četby romantické literatury.

Režijně je Zimní slunovrat vystavěn na svižném tempu, na konverzační palbě, která teprve až posléze nenápadně získává jiný rozměr, když do prostoru přijde otázka o smyslu umění. Nikým „neviděný“ obraz Boj je umístěn centrálně do publika. Jedině tady je možno hledat otázky na ožehavá témata současné evropské krize a na ně si už musí odpovědět každý sám. Zvláště pak, jak vyhnat onoho nezvaného hosta, který je součástí naší minulosti/přítomnosti více než bytelnou.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.