Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Svatý Václav letos stál při festivalu, který nese jeho jméno, od začátku až do konce

Svatý Václav letos stál při festivalu, který nese jeho jméno, od začátku až do konce

29.9.2020 Hudba

Svatováclavský hudební festival v pondělí 28. září ukončilo provedení grandiózní Missy Solemnis Ludwiga van Beethovena. Vypadá to, že při festivalu skutečně stál sám patron svatý Václav, protože festival mohl celý proběhnout a lidé navzdory vzrůstajícím číslům na koncerty chodili. Disciplinovaně, s rouškami, ale chodili. Některé fenomény jsou vůči infekcím rezistentní. Hudba má ten dar. Na závěrečném koncertě Beethovenovu slavnou mši vzkřísili k životu dirigent Václav Luks a PKF Prague Philharmonia ve spolupráci s Českým filharmonickým sborem Brno a sbormistrem Petrem Fialou. Sólových partů se ujali Simona Šaturová, Markéta Cukrová, Jaroslav Březina a František Zahradníček.

Zvětšit obrázek

Ze závěrečného koncertu SHF.
Foto: Ivan Korč

Podnětem k napsání velké Mše D dur byla Beethovenovi zpráva z března 1819 o jmenování arcivévody Rudolfa arcibiskupem kapituly olomoucké na Moravě a jeho oficiální slavnostní intronizaci připravované na následující rok. Příprava Mše Beethovenovi pomohla utvrdit se v osobní religiozitě, která však měla nejrůznější, často i filozofické podoby. Známé jsou jeho citáty „Sokrates a Ježíš byli mými vzory“ a také „Božství, ty shlížíš do mého nitra“. Psaní slavnostní mše Beethovenovi poskytlo možnost představit osobní interpretaci obřadního textu mše. Jeho vize přitom přesáhla běžnou dobovou praxi: hloubkou ponoru a absencí operní manýry směřuje k spirituálním a archaizujícím stylům v tomto žánru, které později přijala za své generace romantiků. Beethoven se mohl po svém „vypořádat s Bohem“ a jeho koncepci ovlivnilo i zevrubné studium Händelova Mesiáše a Mozartova Requiem.

Nad provedením extrémně náročné kompozice se sešli umělci nad jiné povolaní. Není v českých ani moravských vodách sbor, který by dokázal ztvárnit duchovní tematiku přesvědčivějšími hudebně-interpretačními prostředky, než Český filharmonický sbor Brno. Skvělá příprava, posvěcená vrozeným perfekcionismem sbormistra Petra Fialy, čišela z každé noty a nejvíc upoutala během majestátní fugy D dur na slova „in gloria Dei patris, Amen“.

Dirigent Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Krásné okamžiky se promítly také do hry znamenitého orchestru. PKF Prague Philharmonia šla Václavu Luksovi na ruku a Missu Solemnis rozezněla s energickým odhodláním a soustředěností. Zářivou čistotu jednotlivých instrumentálních linií střídala velkolepá, avšak prokreslená zvukovost. Nejsilnějším nástrojovým momentem bylo houslové sólo v části Benedictus, které koncertní mistr PKF zahrál s mimořádnou intimitou a vřelým sametovým tónem.

Také interpretace sólistů byla pozoruhodná: nejvýrazněji zaujala Markéta Cukrová, jejíž alt vyzněl prokresleně, srozumitelně a oplýval vřelostí a sugestivní barvou. K Cukrové se nejvíc přimykal výkon sopranistky Simony Šaturové, která projevila svůj vrozený smysl pro kultivaci tónu, intonační čistotu a vzácně slýchanou dokonalou artikulaci. Její znělá střední hlasová poloha i zaoblené průrazné výšky se také nejlépe nesly přes hru orchestru a mohutný sbor.

Simona Šaturová a Markéta Cukrová. (Foto: Ivan Korč)

Ani pánové za dámami nezaostávali: tenor Jaroslava Březiny mne nejvíc zaujal svým muzikálním cítěním, s nímž koncipoval svůj part neoperně, velmi stylově a osobně. Březina správně pochopil, že interpretace Beethovenovy mše musí být prostá patosu, ale zato emocionálně důvěryhodná, a tomu bezezbytku přizpůsobil svůj pěvecký projev. František Zahradníček jej následoval, také jeho hlas potěšil krásnou barvou a bravurní technikou. Bohužel u obou pánů se občas stávalo, že jim přes velký provozovací aparát bylo hůře rozumět. To nevnímejme jako výtku adresovanou jejich dynamickým možnostem, interpreti přišli zpívat, nikoli řvát. Slabší srozumitelnost a rozostřenost zvuku byla dána hlavně akustikou prostoru katedrály, která podobným kolosálním produkcím prostě nesvědčí.

Ze závěrečného koncertu SHF. (Foto: Ivan Korč)

Každopádně se jednalo o velmi důstojnou tečku za nádherným ročníkem, který se konal opravdu s velkým štěstím. Je obtížné vypíchnout největší festivalové milníky, protože dramaturgie SHF je kvalitní a málokdy sáhne vedle. Vybírá totiž opravdu nejlepší umělce, ansámbly a orchestry, které jsou v klasické branži k dispozici. V komorní hudbě mne nejvíc zaujaly koncerty Pavel Haas Quartet, čtveřice Františák, Vodička, Kasík a Jamník, která se sešla nad provedením Messiaenova Kvartetu pro konec času, a Bennewitzova kvarteta s hosty Igorem Františákem, Petrem Riesem, Martinem Petrákem a Ondřejem Vrabcem. Z větších koncertů bych rád vyzdvihnul zahajovací koncert se skvělou Janou Siberou a Richardem Samkem. Za největší zážitek lze považovat Händelovo oratorium Mesiáš s dirigentem Václavem Luksem a Collegiem 1704, v němž se zaskvěly Markéta Cukrová a Hana Blažíková, které se bok po boku později představily také v nádherném a přínosném programu italského baroka se souborem Collegium Marianum. Velký zážitek přinesl také koncert Beaty Hlavenkové, který potvrdil, že její autorská tvorba pramení z mnohočetných inspirací, přičemž si zachovává naprostou svobodu a nezávislost.

Svatováclavský hudební festival proběhl v pohodovém duchu. Varování Romana Prymuly, ať lidé nezpívají a nechodí na hromadné akce, se neujalo. Lidé mají naštěstí zdravý rozum a jsou ve své svobodě ohleduplní, koncerty měly skvělou návštěvnost a publikum bylo disciplinované a uvědomělé. Nyní, když máme před sebou opět hrozbu nouzového stavu, je svatováclavská symbolika obzvlášť důležitá a naléhavá. Opravdu je nutné naslouchat, věřit a podléhat strachům a přijít o svou svobodu, která je zodpovědná a nikoho neohrožuje? Svatý Václav také nechtěl přijít o svou svobodu a vizi země, která kráčela vstříc správným hodnotám. Myšlenka ochrany národa pod nálepkou zákazů a nařízení je zhoubná, pěstování občanské angažovanosti, solidarity, zdravého rozumu se v současné době nenosí. Alespoň v hudbě zůstávají ony humanistické ideje zakonzervovány. Ale už brzy to zde bude jako v zemi jedné pohádky, kde bylo také zakázáno zpívat. Kladu si otázku, jestli takový život opravdu chceme…

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.