Svatý Václav letos stál při festivalu, který nese jeho jméno, od začátku až do konce

Podnětem k napsání velké Mše D dur byla Beethovenovi zpráva z března 1819 o jmenování arcivévody Rudolfa arcibiskupem kapituly olomoucké na Moravě a jeho oficiální slavnostní intronizaci připravované na následující rok. Příprava Mše Beethovenovi pomohla utvrdit se v osobní religiozitě, která však měla nejrůznější, často i filozofické podoby. Známé jsou jeho citáty „Sokrates a Ježíš byli mými vzory“ a také „Božství, ty shlížíš do mého nitra“. Psaní slavnostní mše Beethovenovi poskytlo možnost představit osobní interpretaci obřadního textu mše. Jeho vize přitom přesáhla běžnou dobovou praxi: hloubkou ponoru a absencí operní manýry směřuje k spirituálním a archaizujícím stylům v tomto žánru, které později přijala za své generace romantiků. Beethoven se mohl po svém „vypořádat s Bohem“ a jeho koncepci ovlivnilo i zevrubné studium Händelova Mesiáše a Mozartova Requiem.

Nad provedením extrémně náročné kompozice se sešli umělci nad jiné povolaní. Není v českých ani moravských vodách sbor, který by dokázal ztvárnit duchovní tematiku přesvědčivějšími hudebně-interpretačními prostředky, než Český filharmonický sbor Brno. Skvělá příprava, posvěcená vrozeným perfekcionismem sbormistra Petra Fialy, čišela z každé noty a nejvíc upoutala během majestátní fugy D dur na slova „in gloria Dei patris, Amen“.

Dirigent Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Krásné okamžiky se promítly také do hry znamenitého orchestru. PKF Prague Philharmonia šla Václavu Luksovi na ruku a Missu Solemnis rozezněla s energickým odhodláním a soustředěností. Zářivou čistotu jednotlivých instrumentálních linií střídala velkolepá, avšak prokreslená zvukovost. Nejsilnějším nástrojovým momentem bylo houslové sólo v části Benedictus, které koncertní mistr PKF zahrál s mimořádnou intimitou a vřelým sametovým tónem.

Také interpretace sólistů byla pozoruhodná: nejvýrazněji zaujala Markéta Cukrová, jejíž alt vyzněl prokresleně, srozumitelně a oplýval vřelostí a sugestivní barvou. K Cukrové se nejvíc přimykal výkon sopranistky Simony Šaturové, která projevila svůj vrozený smysl pro kultivaci tónu, intonační čistotu a vzácně slýchanou dokonalou artikulaci. Její znělá střední hlasová poloha i zaoblené průrazné výšky se také nejlépe nesly přes hru orchestru a mohutný sbor.

Simona Šaturová a Markéta Cukrová. (Foto: Ivan Korč)

Ani pánové za dámami nezaostávali: tenor Jaroslava Březiny mne nejvíc zaujal svým muzikálním cítěním, s nímž koncipoval svůj part neoperně, velmi stylově a osobně. Březina správně pochopil, že interpretace Beethovenovy mše musí být prostá patosu, ale zato emocionálně důvěryhodná, a tomu bezezbytku přizpůsobil svůj pěvecký projev. František Zahradníček jej následoval, také jeho hlas potěšil krásnou barvou a bravurní technikou. Bohužel u obou pánů se občas stávalo, že jim přes velký provozovací aparát bylo hůře rozumět. To nevnímejme jako výtku adresovanou jejich dynamickým možnostem, interpreti přišli zpívat, nikoli řvát. Slabší srozumitelnost a rozostřenost zvuku byla dána hlavně akustikou prostoru katedrály, která podobným kolosálním produkcím prostě nesvědčí.

Ze závěrečného koncertu SHF. (Foto: Ivan Korč)

Každopádně se jednalo o velmi důstojnou tečku za nádherným ročníkem, který se konal opravdu s velkým štěstím. Je obtížné vypíchnout největší festivalové milníky, protože dramaturgie SHF je kvalitní a málokdy sáhne vedle. Vybírá totiž opravdu nejlepší umělce, ansámbly a orchestry, které jsou v klasické branži k dispozici. V komorní hudbě mne nejvíc zaujaly koncerty Pavel Haas Quartet, čtveřice Františák, Vodička, Kasík a Jamník, která se sešla nad provedením Messiaenova Kvartetu pro konec času, a Bennewitzova kvarteta s hosty Igorem Františákem, Petrem Riesem, Martinem Petrákem a Ondřejem Vrabcem. Z větších koncertů bych rád vyzdvihnul zahajovací koncert se skvělou Janou Siberou a Richardem Samkem. Za největší zážitek lze považovat Händelovo oratorium Mesiáš s dirigentem Václavem Luksem a Collegiem 1704, v němž se zaskvěly Markéta Cukrová a Hana Blažíková, které se bok po boku později představily také v nádherném a přínosném programu italského baroka se souborem Collegium Marianum. Velký zážitek přinesl také koncert Beaty Hlavenkové, který potvrdil, že její autorská tvorba pramení z mnohočetných inspirací, přičemž si zachovává naprostou svobodu a nezávislost.

Svatováclavský hudební festival proběhl v pohodovém duchu. Varování Romana Prymuly, ať lidé nezpívají a nechodí na hromadné akce, se neujalo. Lidé mají naštěstí zdravý rozum a jsou ve své svobodě ohleduplní, koncerty měly skvělou návštěvnost a publikum bylo disciplinované a uvědomělé. Nyní, když máme před sebou opět hrozbu nouzového stavu, je svatováclavská symbolika obzvlášť důležitá a naléhavá. Opravdu je nutné naslouchat, věřit a podléhat strachům a přijít o svou svobodu, která je zodpovědná a nikoho neohrožuje? Svatý Václav také nechtěl přijít o svou svobodu a vizi země, která kráčela vstříc správným hodnotám. Myšlenka ochrany národa pod nálepkou zákazů a nařízení je zhoubná, pěstování občanské angažovanosti, solidarity, zdravého rozumu se v současné době nenosí. Alespoň v hudbě zůstávají ony humanistické ideje zakonzervovány. Ale už brzy to zde bude jako v zemi jedné pohádky, kde bylo také zakázáno zpívat. Kladu si otázku, jestli takový život opravdu chceme…