Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Horníci a hutníci v Domě umění aneb od Pavla Šmída a Václava Buchtelíka po Otu Holase

Horníci a hutníci v Domě umění aneb od Pavla Šmída a Václava Buchtelíka po Otu Holase

26.1.2021 Obraz & Slovo

Uhlí, krev, rozžhavená struska a potoky slz. Ale také propaganda, lepší zítřky i nejzářivější budoucnost. I tak se hornictví a hutnictví odráželo v ostravském výtvarném umění od konce 19. století až do současnosti, jak o tom vypráví výjimečná výstava Dělník je smrtelný, práce je živá v Domě umění. Bohužel, vzhledem k nouzovému stavu je otázkou, zda ji veřejnost ještě v únoru uvidí, přijměte tedy pozvání alespoň k prohlídce několika děl spojených s těžbou černého zlata a odpichem ve vysokých pecích.

Zvětšit obrázek

Obraz Horníci od Pavla Šmída z roku 2019.
Foto: GVUO

K nejnovějším exponátům, které reflektují ostravské fundamenty, patří obraz Pavla Šmída (*1964) s lapidárním názvem Horníci, který vznikl předloni. Šmíd bývá v Ostravě stále dokola připomínám především jako pořadatel bytových výstav ze sklonku osmdesátých let v Poděbradově ulici či jako spoluzakladatel výtvarné skupiny Přirození. Posléze však odešel do Prahy, kde u Jiřího Sopka vystudoval Akademii výtvarných umění (1990–1997) a v hlavním městě také zakořenil. Útěky ale Ostrava nemá příliš ráda, takže i přes četné Šmídovy ostravské výstavy (např. ve Výstavní síni Sokolská 26) zůstává malíř hlavně oním tajným kurátorem z Poděbradky. Rozevlátým umělcem, který sedával ve vinárně U Sudu a v roce 1989 se výrazně podílel i na pololegální výstavě v podchodu Frýdlantských mostů.

Samostatné výstavy v Domě umění se Pavel Šmíd zatím nedočkal, ač dle názoru autora tohoto textu patří k nejžhavějším z kandidátů. Pozice „emigranta“, který Ostravu opustil v nejtěžších chvílích, kdy se musela vyrovnávat s ekonomickou transformací a ukončením těžby uhlí, však může být jedním z přitěžujících důvodů, proč se tak dosud nestalo.

Šmídovi Horníci v blízkosti obrazu Zbyňka Sedleckého. (Foto: GVUO)

Aktuálně ovšem Pavel Šmíd mile překvapil kurátorku Domu uměni Renatu Skřebskou, když připravovala ojedinělou expozici Dělník je smrtelný, práce je živá. „Máme sice na výstavě obrazy s horníky a hutníky ze třicátých let i z éry socialismu, ale věřila jsem, že tato témata více reflektují i současní umělci,“ uvedla Skřebská již loni na podzim v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz. A dodala: „Překvapivě jsem zjistila, že tahle témata nejsou vůbec zpracovávána, až na drobné výjimky. Jako by v domácím výtvarném umění mentálně přežíval pocit, že práce patří do minulého režimu.“

Pavel Šmíd se tedy stal čestnou výjimkou, když Skřebská našla v jeho ateliéru zmiňovaný obraz Horníci. „Je to tísnivě působící expresivní reminiscence padesátých let,“ vyložila si malířovo dílo. Může být. Obraz z roku 2019 se proto na výstavě stal jakýmsi mementem. Plátno lze totiž chápat i jako historický úvod k obrazům horníků a hutníků opravdu reálně namalovaných v padesátých letech, které líčí tehdejší budovatelské nadšení.

Detail z obrazu Pavla Šmída.

Ve zdánlivě rozesmátých tvářích Šmídových havířů je totiž přítomný i smrtelný škleb. Jak je všeobecně známo, rabování „černého zlata“ v padesátkách přinášelo velké hornické tragédie s mnoha mrtvými. A dokonce i politické procesy s nejvyššími tresty. Už rok po komunistickém puči v roce 1949 zahynulo v dolech revíru 137 horníků a v roce 1950 dokonce 162. Vina za časté důlní katastrofy byla nicméně nespravedlivě připsána skupině devíti báňských odborníků v čele s inženýry Václavem Žaludem a Josefem Herelem. A oba pak byli ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k trestu smrti.

Obrazy Oty Holase a Václava Brože. (Foto: GVUO)

Ve stejné době, kdy padaly dryáčnické rozsudky, se k hornickým úderníkům vzhlíželo jako k novodobým bohům. K takovým stachanovcům patřil třeba Jaroslav Miska, kterého v roce 1951 namaloval asi nejznámější malíř ostravské sorely Ota Holas (1910-1990). Stylizovaného Misku či jiného z rekordmanů zobrazuje i vedle visící návrh plakátu ke Dni horníků od malíře Josefa Brože (1904-1980) z roku 1950. A celou partu úderníků zobrazuje třeba dílo Jaromíra Schoře (1912-1987), taktéž z prvního roku padesátých let.

Obraz Jaromíra Schoře. (Foto: GVUO)

„Na Zárubku, na Stachanovu, na Jeremenku a také na dalších ostravských dolech pracuje již mnoho havířů methodou úderníka Jaroslava Misky. Misková methoda si razí cestu i do ostatních uhelných revírů. Bánští technici si pozvali soudruha Misku i na vysokou školu,“ básnilo o Miskovi na počátku padesátých let Rudé právo. Bánští inženýři byli posílání na popraviště, nevzdělaný úderník Miska, který fáral od šestnácti let, vyučoval na vysoké škole. To vše se přitom malíři Pavlu Šmídovi podařilo včlenit do jeho působivého hornického mementa.

Porota Václava Buchtelíka. (Foto: GVUO)

Ostravský malíř Václav Buchtelík (*1990) vystavuje v Domě umění obdobné dějinné výstrahy, na rozdíl od Šmída ale pracuje s explicitnějším nadsázkou. Možná lze mluvit až o černém humoru. Jeho koláž Porota z roku 2019 staví proti sobě rozjásané spartakiádní cvičenky z dob socialismu s ohnivým chřtánem železáren. Dobová estetika sedmdesátých a osmdesátých let je v kontrastu s přírodním živlem směšná a zároveň i varující. Kdo s čím zachází, s tím také schází. Napřed Ostrava přišla o propagandistickou Spartakiádu, jednou vyhasnou i skomírající vysoké pece v Nové huti a ocelové srdce republiky dotluče.

Vlevo Žháři Václava Buchtelíka. (Foto: GVUO)

 

Kdy se to stane, to zřejmě nejlépe vědí děcka z další Buchtelíkovy koláže Žháři, rovněž z roku 2019. Ta nás zavádí přímo na struskovou haldu Nové huti a nutí k přemítání o budoucnosti Ostravy. A ta nemusí být zdaleka tak optimistická, jak o ní sní v kanceláři primátora na Nové radnici; o městě zasvěceném moderním technologiím, ekonomickému růstu a umění. V padesátých letech se vlastně věřilo obdobně, tak jak to dosvědčuje častuška Ericha Sojky Písnička o nové Ostravě:

Tam kde jsou dneska pláně holé,
rybníky a širá pole
za dvanáct let a dříve snad
Ostrava nová bude stát.
Nová, krásná, veliká,
pro horníka, hutníka,
pro všecky lidi,
kteří si vidí
dále než na špičku nosíka.

Podobně šťastnou Ostravu si v roce 1972 představoval i malíř Jan Václavík (1941-2001) v díle Šachta Šalamouna.

Obraz Jana Václavíka. (Foto: GVUO)

Každá éra má právo na svoji víru, ale měla by umět přijímat i jiné pohledy. Socialismus to nepřipouštěl, sarkastické ostravské vize Václava Buchtelíka zatím naštěstí nikdo nezakazuje. Buchtelík totiž minulost i budoucnost také odvážně soudí, jak se to od třicetiletého autora a „rozhněvaného mladého muže“ logicky očekává. A jak dokazuje dvojsmyslný název jednoho z jeho výše popisovaných děl – Porota.

*

Dělník je smrtelný, práce je živá. Dům umění v Ostravě, výstava je plánovaná do 22. února 2020. On-line prohlídka ZDE.

VYSTAVUJÍ: Gustav Aulehla, Břetislav Bartoš, Theodor Bechník, Břetislav Benda, Oldřich Blažíček, Svatoslav Böhm, Cyril Bouda, Vladimír Boudník, Karel Brabec, Josef Brož, Alois Bučánek, Václav Buchtelík, Alena Čermáková, Valentin Držkovic, Ferdiš Duša, Karel Dvořák, Nikolaj Fed’kovič, Bedřich Feigl, Emil Filla, André Fougeron, Vladislav Gajda, Paul Gebauer, František Gross, Otto Gutfreund, Eduard Halberštát, Stanislav Hanzík, Karel Hofman, Dagmar Hochová, Karel Holan, Oto Holas, Miloslav Holý, Jaroslav Horejc, Jaroslav Hruška, František Hudeček, Antonín Ivanský, Rudolf Janda, Stanislav Ježek, Miloš Jiránek, Václav Jirásek, Jiří John, Bohumil Kafka, Jaroslav Kapec, Valerián Karoušek, Sabina Knetlová, Viktor Kolář, Stanislav Kolíbal, Bohdan Kopecký, Jaroslav Kotas, Pravoslav Kotík, Karel Kotrba, Jaroslav Král, František Krasl, Rudolf Kremlička, Jaroslav Krepčík, Helmut Krommer, Josef Kubíček, Bohumil Kubišta, Jan Lauda, Jindřich Lenhart, Karel Lenhart, Josef Liesler, Stanislav Lolek, Viktor Mácha, Josef Mařatka, Bohumír Matal, Constantin Meunier, Raimund Mosler, Josef Multrus, Jiří Načeradský, Filip Nádvorník, František Nedvěd, Josef Odráška, Antonín Pelc, František Podešva, Karel Pokorný, Miloš Polášek, Roman Polášek, Václav Rabas, Bohuslav Reynek, Michael Rittstein, Karel Říhovský, Helena Salichová, Vojtěch Sedláček, Zbyněk Sedlecký, Otakar Schindler, Jaromír Schoř, Vladimír Silovský, Martin Sladký, Antonín Slavíček, Jan Smetana, Karel Souček, Vojtěch Sucharda, Petr Szyroki, Ladislav Šaloun, Adriena Šimotová, Pavel Šmíd, Václav Špála, Jindřich Štreit, Max Švabinský, Josef Treuchel, Drahomír Tůma, Franta Úprka, Joža Úprka, Jan Václavík, Jitka a Květa Válovy, Adolf Zábranský, Alois Zapletal, Jindřich Wielgus, Vilém Wünsche, Alois Zapletal, Miloš Zet, Ladislav Zívr a Jan Zrzavý.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.