I vzkaz na lednici může být nesmrtelná báseň, přemítá Radovan Jursa ve Chvilce poezie

„Jako menší naschvál tíživé době posílám milostnou poezii. Pár drobniček z poslední doby, je jich poskrovnu, v tom ohledu jsem sněhulák, který taje zevnitř,“ okomentoval Radovan Jursa zásilku milostné poezie pro kulturní deník Ostravan. A podotkl, že by redakce mohla verše otisknout 14. ledna, tedy ve svátek svatého Valentýna. A přesně to se i stalo.

VŘEKNUTÍ

Není svět
ke kterému bych tě přirovnal

Tvé obratle jsou z křišťálu
zdobené trny z lesního skla

Beru je do tlamy
jako liška
vynáším do polí

Svátek svatého Valentýna můžeme z různých příčin milovat i nenávidět, v obou případech jde ale paradoxně o stavy, které nejčastěji způsobuje právě láska. Láska opětovaná a láska odpíraná.

ODLESK

Můžeš roztáhnout závěsy
až dopiješ
rozehřej sklenici v dlani
musíš ji rozmačkat
bez jediného střípku 

Radovan Jursa sice editora této rubriky požádal, aby už znova nepřipomínal, že pracuje jako kardiochirurg ve Fakultní nemocnici v Ostravě, ale tuhle prosbu prostě nelze splnit. A to kvůli následující milostné básní. Ten text by sice zůstal seifertovsky krásný i bez informace o básníkově povolání, ale s její znalostí dostává text další rozměr. A od Seiferta plyne směrem k Holanovi.

ALBA

Kosi se brodí
po pás ve sněhu
čím víc mrzne
tím více zpívají
Jednou ti do srdce
zašiju sněhovou vločku

Lékařů píšících poezii není v českých zemích mnoho (např. Norbert Holub či Robert Fajkus), proto musí v literárních časopisech a dalších médiích často vysvětlovat tohle ne úplně obvyklé spojení. A minulou neděli činil totéž i Radovan Jursa v hodinovém rozhovoru s ostravskou publicistikou Evou Lenartovou v pořadu Vizitka na stanici Vltava.

„U pacienta na operačním sále se snažíte rychle a efektně dostat dovnitř, něco tam udělat s lidským srdcem, a pak se zase dostat ven. Možná by se tak dala charakterizovat i poezie,“ přemítal Jursa ve Vizitce. A přesně taková je i milostná báseň s názvem Kancóna, text naplněný touhou až na hranu bezvědomí.

KANCÓNA

Volám tě
křičím uprostřed noci
jako zajíc
hnaný proudem dálkových světel
protože všechno ostatní
je tma

Tma. Světlo. Každý básník někdy zvažuje, jaký smysl má básnění. „Nevím, zda vůbec a jaký má poezie smysl, ale vím, že se s tím nedá přestat. Nakonec i vzkaz na lednici může být nesmrtelná báseň,“ říká Radovan Jursa. A vypráví o tom i v básní Rozhovor.

ROZHOVOR

Obraz tichý jako letící míček

– Líbí se mi
tahle metafora
ale řekni
na co v letu myslí? 

– Jako každý míček
chce být chycen
Chce naráz padnout do ruky 

Následující báseň doporučujeme k pozorné četbě. Právě nad tímto textem totiž vznikl dialog básníka a jeho patnáctileté dcery Magdy. „Protože mám to štěstí, že moje děti občas sledují, co to vlastně píšu, zkusil jsem přepsat jeden náš nedávný rozhovor nad poezií,“ vysvětluje Radovan Jursa.

HNÍZDO

Posílám ošatku vajec
může tam být stéblo

Stonek stočený
jako by objímal
hlavu milence 

Možná už prší
až je zvedneš
zůstane suché místo 

*

DIALOG OTCE A DCERY O POEZII

– Tati.
– Ano?
– Vysvětlíš mi to?
– Co myslíš?
– Hnízdo, tu báseň.
– Vážně? Fakt tě to zajímá?
Kývne.
– Tak to moc rád, sedni. Tak za prvé, je to báseň o vztahu nebo pokusu o jeho obnovení. Prostě situace, která si vyžaduje nabídnout dárek. A dárkem je tady ošatka s vejci.
– Chápu.
– Prosím tě, důležitý detail. Víš, jak vypadá ošatka?
-Jo, jako slaměná miska.
Fajn, spíš mísa, ale to je jedno, hlavně to není plato. V platu jsou vejce uspořádaná, vzájemně se nedotýkají, zatímco na ošatce jsou opatrně uložená jedno na druhém. Jde o způsob, jakým nakládáš se slovy.

– Ale proč vejce? Proč jsi jako dárek použil vejce?
– Protože s vejci jdeš do rizika, obdarovaný si z nich klidně může udělat vaječinu.
– To asi nechceš, že?
– Jistěže ne, zvlášť když vezmeme v úvahu i druhou možnost.
– A to?
– Že by je mohla vysedět.
– Tati?! Ty bys chtěl, aby je vyseděla? Není to trochu…?
– Co já tady nadělám? To mě fakt nenapadlo. Ne není. Prostě text má různé roviny. A ta báseň není jen milostná, je taky o vztahu autora a čtenáře. Prostě si dělám naději, že čtenář by ty slova mohl přivést k vlastnímu životu.
– Já vím.

– Dobře, a tušíš proč je tam to stéblo?
– Ne.
– Já taky ne a jediné co jsem ti schopný říct, že bez toho stébla by to nebyla báseň, ale banální text.
– Tak, když je tak důležité, proč ho tam máš jen napůl?
– Myslíš to: může tam být stéblo?
– Ano.
– Magdi, jsem moc rád, že se na to ptáš. Asi jde o vyjádření zranitelnosti. To stéblo je klíč k básni, klíč k daru, ale jeho přítomnost je ještě křehčí než vejce samotná. Naštěstí se ale stéblo objevuje znovu jako stonek. Představ si ho ovinutý kolem prstu.
– Třeba jako prstýnek?
– Třeba. Jo, to je perfektní. Ale to už není jen může být, to už je vážná věc.  A víš, proč se ovíjí kolem hlavy?
– Ne.
– Je přece rozdíl mezi tím, když tě kluk obejme kolem pasu, chytne za stehno nebo se ti ovine kolem hlavy, ne? Cítíš, že se z toho dá odhadnout, jaké má plány? Jestli je do tebe blázen nebo si chce jen užít.

Patnáctiletá dcera se vrací do hry.
– Nebo si to můžeš představit jako tu reprodukci od Maxe Švabinského, co visí vedle koupelny.
Jdeme se podívat na Splynutí duší.
– Takže zpátky k básni, ošatka s vejci leží venku a možná začalo pršet. To možná už prší vyjadřuje vzdálenost mezi…
– Tati, proč si je nedal dovnitř, proč jsi třeba nezaklepal?
– Prostě se to nehodí, myslím, v poezii se to nehodí. Ale víš co, taky se tě na něco zeptám. Představ si, že otevřeš dveře, prší a na mokré betonové dlažbě leží ošatka s vejci.
– Co uvidíš, když je zvedneš?
– Suché místo, ne?
– Ano a jaký má tvar?
– Kulatý. Prostě kruh.
– Perfektní. Začínáš sedět na vejcích.

*