Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Šikmý kostel Karin Lednické: Nad druhým dílem ságy o ztraceném městě a zapomenutých životech

Šikmý kostel Karin Lednické: Nad druhým dílem ságy o ztraceném městě a zapomenutých životech

15.2.2021 Obraz & Slovo

Po první knize, která měla podtitul Románová kronika ztraceného města, léta 1894-1921, přichází Karin Lednická a nakladatelství Bílá vrána s druhým dílem Šikmého kostela, tentokrát zachycujícím roky 1921-1945. Více než šestisetstránková sága o ztraceném městě a zapomenutých životech zobrazuje téměř čtvrtstoletí neklidného bytí na česko-polském pomezí, dopady velké hospodářské krize a další světovou válku.

Zvětšit obrázek

Spisovatelkia Karin Lednická.
Foto: Josef Horázný

V knize Šikmý kostel II. sledujeme obraz výlučné pospolitosti, přirozeného předávání hodnot v běžných konfliktech a nepochopeních s určujícími chvilkami prozření a pochopení malicherností nesvárů a rozpad rodinné jednoty v „rozbouřeném světě“, který určují demagogie, lži a manipulace davem.

Lednická si všímá událostí tzv. první republiky, pro které v novodobých českých mýtech fungují obrazy semknutosti, prosperity a úspěchu, aby však v souvislosti s charakterem místa představovala spory (mezilidské, mezinárodní) a z nich vyplývající tragédie. Pracuje v této souvislosti i s obrazy přírody jako s přirozenou součástí lidského života, určitého pokolení. Její mizení se odráží v nerovnováze vnitřního světa postav. Povahu událostí i osudů dokresluje i charakter řek (Ostravice, Olzy). Dynamická proměna místa a s ním spojené osudy tak přinášejí celou škálu hrdinů a hrdinek.

Není záhodno v recenzi převyprávět dějové peripetie a odhalovat osudy románových postav, proto se zastavme u určujících tematických a motivických prvků, vypravěčských technik a kompozice celého díla.

Vyprávění rozehrává osudy a postoje členů rodiny, zvláště dospívajících a již dospělých, provdaných a samostatných dětí. Navazuje na díl předcházející, ale ustupuje od soustředění se na události v dolech a v Karwiné, nechává existovat jednotlivé rodinné větve i za jejími hranicemi, aby ve chvílích chaosu po osvobození v roce 1945 vypravěč znovu upoutal vybrané postavy k místu, které se stalo pro rodinnou kroniku specifické, a představil je v charakteristikách, které budou pravděpodobně patřit závěru triptychu.

Jednou z dominujících tematických linií knihy je vliv historických okolností na nacionalizaci obyvatel sledovaného prostoru. Tyto skutečnosti mají dopad na rodiny (existující i ty v zárodku, tedy před oddáním), protože zaujatost mužů hájících určitou národnost vnáší do doposud svorného společenství nepřátelství a agresi.

Procházíme obdobím, kdy se prostor stává místem prosperity, kdy začíná být provazován i s dalšími místy podnikatelských úspěchů, například Ostravou, ve vazbě na ně také sledujeme pragmatismus podnikání (mimo jiné proměnu elegantního lázeňského resortu Darkov v dětskou ozdravovnu). Zažíváme vzrušení z vzestupu a úspěchů jednotlivců i z vymožeností, které přináší vzmáhající se průmyslové centrum (cesta ostravsko- karvinskou lokální drahou má význam i pro kompozici příběhu). Sledujeme příležitosti přicházející po tvrdé práci, které postavy pro svůj rozvoj musí využít, a podmínky, které je nezbytné přijmout.

Lednická pro sdělování příběhů využívá několik vyprávěcích postupů. Pomyslné oko kamery a fokalizace umožňují, abychom mohli nahlédnout na určitý motiv, společenský jev, prostor či klíčovou událost detailně. Volí i personálního vypravěče, abychom sledovali jednotlivé události pohledem, prožitky a zkušenostmi určité postavy, abychom si jednotlivé události přiblížili s rysy intimity, abychom mohli sledovat vnitřní svět postav a jejich názory. To nám umožňuje vnímat jinakost generační a dopředu odhalovat příčiny narůstajícího napětí, které se vzápětí odrazí v ději.

Pro přesné, vrstevnaté a kontrastní zachycení událostí vytváří Lednická scény, v nichž protagonisté jednají, mluví, nahlas přemýšlejí, a tím se daří zachycovat i reálný prostor dění. Nevynechá ani hledisko vševědoucího vypravěče, když potřebuje přehlédnout historickou situaci a když rozehrává směřování postav pro knihu budoucí (pro další pokračování Šikmého kostela).

Některé scény (většinou za přítomnosti „mluvících“ epizodních postav, mj. při svatbě v Hustopečích, vyprávění pana Snopka, proslovu starosty dr. Wacława Olszaka atd.), dějové linie („zjevení“ Štěpánů i Wernera Winklera v životě hrdinky) jsou didaktizující. Přinášejí jistě historické a ověřené údaje nebo demonstrují některou z historických okolností svázaných se zvoleným prostorem (vyhrocení národnostního napětí mezi Poláky a Čechy a vyhnání Čechů, milostná dobrodružství českých / polských dívek a žen s německými oficíry), ale vnášejí do vyprávění viditelnou konstrukci.

I hrdinové druhého dílu Šikmého kostela jsou prostí lidé zachycení v každodennosti, jejich sny jsou provázeny tvrdou prací, ale i velkou a přirozenou naivitou, která se sráží s realitou a s přezíravostí politické moci. Jednotlivé postavy reprezentují různé povahy, a tím i rozdílné podoby nejistot. Ty k nim směřují od dalších postav či úřadů a mocenských institucí v podobě ultimát a hrozeb a je potřeba se s nimi popasovat.

Jedním z rysů, kolem kterého bychom mohli rozvíjet vymezovaní jednotlivých postav, je skutečnost, že jsou bohabojné a někteří bohuvzdorné. Každá z postav také vyjadřuje některý z rysů, jimiž je v Šikmém kostelu vystavěna identita nejen Karviné (Karwiné, Karvinné), ale i celého regionu. K jejich vnitřnímu nastavení patří tvrdost, nepoddajnost, bojovnost i prchlivost, selský rozum, houževnatost, pracovitost, píle a oddanost tomu, co dělají. Vzdor a hrdost jako sebezáchova. Jen výjimečně a na chvíli propadají postavy pocitu zmaru a beznaděje, protože poté následuje boj se sebelítostí a rezignací. Skrytě trvá přesvědčení, které vyslovuje jedna z hrdinek: „Kdo ztrácí naději a víru, ten je blízko konci“. Zároveň postavy charakterizuje i schopnost riskovat a existovat (z pohledu klidnějších krajů) na hraně. Tvrdá práce a život nadoraz dělá z Karwiné i Karvinné místo, kde se umírá na umoření životem.

Lednické se daří provazovat sledované dění s událostmi předcházejícími, jež zachytil první díl Šikmého kostela. Nenásilně a přirozeně nachází prostředky, aby zopakovala motivy, ale často jimi předchozí umocňuje a v nových souvislostech vykládá. Podtrhuje tak celistvost vyprávění.

Dalším z určujících prvků románu Šikmý kostel, který se podílí na rytmu vyprávění a na proměně historických skutečností v románové události, jsou promluvy. Tak se dostaneme k jazykovému koloritu zachyceného území, protože se ozývá čeština, němčina (patřící i německým Židům), polština. Seznamujeme se tak s národnostním mumrajem, v určitých fázích obohacujícím, v dalších směřujícím k nepřehledným, záludným, provždy rozjitřujícím krutostem a brutálním útokům, které jsou motivovány tu dějinami, tu primitivní zlobou zdánlivě ponížených. Jsou to i hlasitě opakovaná tvrzení, která předznamenají zvrat událostí a jsou předzvěstí budoucích katastrof v konečně poklidně plynoucím životě. Tak věta: „Hitler rozpustil říšský sněm a vyhlásil nové volby“ (s. 229) v románu zprvu nenápadně a nanovo  začne antagonizovat (nejen) svět malého města. Nastupuje podrážděnost a únava, pocity ztracené budoucnosti, vědomí zapomínané minulosti. Ve variantách se objevují věčná dilemata a nejistota rozhodování, zda se má člověk „babrat“ ve věcech veřejných, či „před vším zavírat oči“.

Epizodní postavy svými promluvami a mini příběhy vytvářejí představu o rozmanitém sociálním složení tehdy vznikajícího širšího Ostravska. Při procházení zdravotních karet se dostáváme k přehledu nemocí provázejících hornické povolání i bídu Karwiné i Karvinné; při akcích Červeného kříže se součástí knihy stávají i halda a „halďoři“, při vystoupení advokáta Revírní bratrské pokladny slyšíme obhajobu jejich péče o pracující atd. Tyto pasáže v knize zpomalují dění a někdy narušují plynulost příběhů a více poučují, než vyprávějí.

Struktura románu je opět přehledná, vystavěna chronologicky. Jednoznačně víme, v jakém roce a se kterou postavou jsou jednotlivé kapitoly dominantně spojeny. Důsledné psaní roků dění na každé liché stránce v záhlaví přináší do knihy dvojí rozměr – události se jasně ukotvují v historii, ale současně překračují funkci grafické libůstky, protože roky vnášejí do příběhů napětí. Jednotlivé postavy se dostávají do historických kleští a hledají skulinu, jak si zajistit podmínky k přežití, jak pracovat se strachem a pochybnostmi a jak si vše srovnat ve vlastním vnitřním světě víry, charakteru a svědomí.

Určující jsou v druhém díle ženské postavy – patří jim osm z devíti částí. Také jejich prostřednictvím se do románu dostávají motivy milostné, prožitky a rozněžnění spojené s tělesně prožívanou láskou, které jsou požehnáním postav i jejich prokletím. Postava Ženky, jíž se dostává v románu velká pozornost, přináší v třicátých letech i zlom do románu, protože od generace rodičů se přesunujeme ke generaci dětí. Z jejich perspektivy, nově s kritickým pohledem na otce a matku, se vzájemným sebevymezováním sledujeme i skutečnosti, které patřily prvnímu dílu. Sourozenci Ženka, Ola a Leon tak představují různé druhy nadání, tu talent a vůli ke vzdělávání, tu schopnost rozvíjet své dovednosti k samostatnému podnikání, tu obratnost orientovat se ve společenském dění a uplatnit a využít v něm výlučnost svých schopností. Posunujeme se v přirozených fázích života – mladická energie a bezhlavost přechází v dospělou pracovitost či dřinu a odpovědnost za rodinu a nenápadně se mění ve stáří. Stárnutí s nadhledem a zkušeností se sráží, bojuje a někdy prohrává s vnějšími historickými podmínkami.

Celek románu důmyslně dotváří fotografická příloha a také přední a zadní předsádka knihy, která (v prvním případě) představuje „mapu Karvinné ve stavu odpovídajícím časovému rámci knihy“, a na závěr uchovává nákres „mapy městské části Karviná – doly, současný stav“. To vše sugestivně připomíná, že fikční svět románu není postaven na fantazii, na konstruktech, ale vychází z poznávání historických pramenů, z paměťových vyprávění těch, komu zmizelé místo naplňovalo životy.

Kompozičně umí Lednická vystavět překvapení či nečekaný zvrat ve vyprávění (mj. návrat ze svatby v Hustopečích, rozverná nálada, úvahy o možné Fančině svatbě a obraz kostela, rozněžnělých doteků a rakve s mrtvou matkou), stejně tak je schopna navodit napětí, když dějinná zkušenost nebo znalost umožňuje dnešnímu čtenáři uvědomovat si dočasnost těžce získané prosperity či osobního štěstí zachycovaných v knize. Přesvědčivá je Lednická i v obrazech mučivé hrůzy a bestiálního revanše (např. při očišťování „ukradeného území Záolží“ a pomsty za Sedmidenní válku), v záznamu „starých záští“, které jsou svazovány s plíživě přicházejícími tragédiemi, v zachycení nečekaného vstupu dějinných okolností (ale tady dodávám pro románovou celistvost až v nadbytečném množství), které rozmetají přirozený chod bytí.

To, co čtení knihy (zvláště pro obyvatele „rázovitého kraje“) intimizuje, je využívání nářečních slov a profesionalismů. Jsou připomínkou dětství či rodových kořenů. Bude zajímavé sledovat, jak na tato slova reagují ti, kdo v prostoru českého Slezska nevyrůstali. Zda to pro ně bude okouzlující tajemství (se specifickým rytmem a melodií) dokreslující charakter příběhů, či nesrozumitelné pohrávání, které bude při čtení rušit (často tato slova napovídá využití kurzivy a je škoda, že redakce neuhlídala důslednější dodržování tohoto principu).

První a druhý díl Šikmého kostela se svým podtitulem hlásí k románovým kronikám, můžeme o nich uvažovat jako o variantě meziválečných tzv. románů lidských množin. Regionálně nás motivy, témata a obraznost v ozvěnách vrací mimo jiné k dílům Josefa Karase, Františka Sokola Tůmy či Vojtěcha Martínka.

Karin Lednická chce vstoupit mezi silné a podmanivé vypravěče, jakými byli Josef Frais (asociuje se i tematická spřízněnost mj. s jeho knihou Šibík 505 s hornickými osudy v proměnách času) či Jaromíra Kolárová (se schopností zachytit rozhodné ženy odvážných a neklidných mužů, jako mj. v románu Můj chlapec a já) a současně se s Šikmým kostelem hlásí k výlučným prózám, v nichž znovuožívá složitá identita regionu, kde se mísí český, německý, polský a židovský živel (navíc v různých historických variantách), jak jej v Obyčejných věcech, v románu s iniciační rolí v české próze ze závěru devadesátých let, zachytil Jan Vrak, kdy národnostní, náboženské, jazykové, rodové a stavovské předurčení prostupuje myslí a dopadá do života jednotlivých postav, jak je v soustředěných a bolestných obrazech představuje Eva Tvrdá v prózách Dědictví, Třešňovou alejí a Okna do pokoje a jak je provokativně v generačních jistotách a nejistotách ztvárňuje Petr Čichoň (Slezský román, Lanovka nad Landekem).

*

Autorka recenze prof. PaedDr Iva Málková, Ph.D. působí na Katedře české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Ostravské univerzity.

Iva Málková | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.