To jsou trdla, odmítl Bezruč v unikátní nahrávce nařčení, že Slezské písně ukradl jinému básníkovi

V Ostravě se těžba zastavila už v roce 1994. Dobývání černého zlata na Frýdecko-Místecku skončilo před třemi lety uzavřením Dolu Paskov (závody Staříč a Chlebovice). Letos byl ortel vyřčen i nad těžbou v karvinské části revíru a na sklonku února byly zavřeny šachty Darkov a ČSA. do Vánoc či někdy v roce 2022 pak naposledy sfárají i dva tisíce havířů z poslední hlubinné šachty v České republice, z Dolu ČSM ve Stonavě.

Důl ČSA v Karviné byl uzavřen na konci února. (Foto: Ivan Mottýl)

Hornictví, které v revíru začalo nálezem uhlí v ostravském údolí Burňa v druhé půli 18. století, se po více než dvou staletích těžby změní v historii. A třeba autentické zážitky z útrob Dolu Darkov bylo možno naposledy slyšet letos na konci února. „Prožil jsem v OKD i jeden pořádný důlní otřes, to bylo jako zemětřesení,“ vypráví horník Radek Bugaj v rozhlasovém pořadu s názvem Literární testament Ostravsko-karvinského revíru na stanici Vltava. Nahrávka vznikla před jeho poslední šichtou na Darkově a Bugaj vzpomněl i Petra Bezruče a jeho báseň začínající veršem Sto roků v šachtě žil. „Já jsem žil v šichtě jen třicet let, tedy 1. června by to bylo třicet roků, co jsem poprvé sfáral v OKD. To je taky dost dlouho, ne?“

Jaká bude literatura v regionu po ukončení těžby? Nevíme, ale na stanici Vltava o tom budou přemítat básníci i prozaikové spjatí s Ostravsko-karvinským revírem, například Marek Pražák, Ladislav Vrchovský, Radek Jursa, Ondřej Hložek, Roman Polách, Milan Krupa, Jiří Váňa Stigen a mnozí další. A protože pořad společně s redaktorkou Evou Lenartovou a režisérem Tomášem Soldánem připravoval i autor tohoto textu, můžeme zaručit, že v něm uslyšíte i následující výpověď.

„Pro mě nikdy nemůže být minulostí právě tíha lidského života, které jsem byl jednou svědkem. Ona se neztrácí. Tím, že zrušíme těžbu uhlí, se ještě neztratil ten lidský osud, který tady byl,“ uvažuje v rozhlasové reportáži nejoceňovanější z ostravských poetů Petr Hruška, který má v rodném listě číslovku 1964.

Textař a muzikant z ostravské kapely Anselm Lukáš Balabán je o generaci mladší, narodil se v roce 1985. I on se ale hornictvím inspiruje přímo bytostně, přičemž poslední deska kapely s názvem Technopolis obsahuje třeba skladbu Dukla. „A není to text výhradně jen o tom neštěstí z roku 1961, které si vyžádalo 108 obětí. Skladba také dost souvisí i s mým otcem, který se narodil ve stejném roce, v jakém se tragédie odehrála,“ vypráví v rozhlasové reportáži syn spisovatele Jana Balabána.

A že nejsilnějším literárním zážitkem spojeným s hornickou tematikou zůstává Petr Bezruč i pro nejmladší generaci, to Lukáš Balabán dokazuje spontánní poklonou pěvci Slezských písní. „Ať už byl Bezruč kdokoli, zachytil velmi syrovým a brutálním jazykem, a navíc v ostrém kontrastu s dobovou poezií, celou tu tíhu průmyslového regionu. Jeho jazyk je ostrý a hranatý jako celé tohle Ostravsko. A stejně jako Bezruč razil v poezii, razí tenhle kraj pořád i ve srovnání se zbytkem republiky.“

Balabán v pořadu říká, že ho spor o autorství Slezských písní příliš nezajímá. Dojímá ho výhradně Bezručova poezie. Přesto posluchači uslyší i část jediné rozhlasové nahrávky, která kdy byla s Petrem Bezručem natočena. A která i leccos naznačuje, zda Vladimír Vašek alias Petr Bezruč skutečně napsal geniální básně typu Ostrava, Kovkop či Maryčka Magdonova.

Nahrávka se stárnoucím a zřejmě už částečně zapomínajícím Petrem Bezručem (1867-1958) vznikla pro Československý rozhlas v Ostravě 11. dubna 1954 díky iniciativě etnografa a muzikologa Iva Stolaříka. Otázky pokládala (a to dost neprofesionálně) básníkova sekretářka Zdenka Kadlecová, později Tomášková.

Místecká pošta, kde Bezruč pracoval v letech 1891-1893. (Foto: Ivan Mottýl)

Kadlecová: Kdy vy jste chodil po tom kraji?
Bezruč: No bože, to už je dávno, to já nevím.
Kadlecová: To myslím, když jste byl v Místku, ne?
Bezruč: Ne, to jsem tam nebyl. Až potom jako turista.
Kadlecová: A to jste jezdil z Brna?
Bezruč: No bať.
Kadlecová: Aha.
(…)
Kadlecová: A já už jsem v rozpacích, co mám některým lidem říkat, kteří tvrdí, že Petr Bezruč nenapsal Slezské písně. Vy jste se s tím nesetkal? Nikdy?
Bezruč: Ale ja, to já vím, že se několik lidí vydávalo za autory Slezských písní.
Kadlecová: Ale oni říkají, že to napsal váš tatíček, ty Slezské písně.
Bezruč: Ale to jsou trdla! Ale říkalo se, že na Těšínsku žil študent chorý na plíce, který to napsal a já že jsem to od něho vymámil a otiskl pod svým jménem. A jeden lump to napsal přímo v novinách, jakpak se jmenoval, byl to kantor, už to mám, Vluka.
Kadlecová: A on ten Vluka vás znal osobně?
Bezruč: Vluka? Znal mě osobně.
Kadlecová: On byl z Těšína?
Bezruč: Ni, on byl ze Slavkova u Opavy.
Kadlecová: Tak jste ho měl za to žalovat!
Bezruč: Já jsem měl naopak velikou radost z toho, že je to ode mě to odvrácené.
Kadlecová: Však stejně vám lidé vám lidé každou chvíli píší, abyste napsal nové Slezské písně, že? Co jim na to odpovídáte?
Bezruč: No, napíšu, že mě je sto roků a že nic nepíšu už.

Na počátku ostravské poezie inspirované hornictvím stál Petr Bezruč, zatímco průkopníkem velké hornické prózy byl František Sokol Tůma (1855-1925). „Ne že by se před ním hornické tematice v Ostravě nevěnoval žádný jiný prozaik, Sokol Tůma ale k tématu přistoupil opravdu důkladně. Se všemi sociálními jevy, které tuhle práci doprovázely. S těžkou dřinou souvisel alkoholismus, těžké osudy hornických žen, důlní neštěstí. Tůma dokázal podat obraz Ostravska podobně naturalisticky až démonicky jako slavný francouzský spisovatel Émile Zola,“ přemítá Jan Malura, vedoucí katedry české literatury na Ostravské univerzitě.

Důl Darkov v poslední den těžby. (Foto: Ivan Mottýl)

Básníkovi Vilému Závadovi se v pořadu věnuje literární vědkyně Iva Málková, rovněž z Ostravské univerzity. I ona také uvažuje o hornických inspiracích, a jak je budou vnímat další generace spisovatelů v regionu. „Ty obrazy se přeměňují, stávají se sentimentální, stávají se vzpomínkové, ale je to pořád něco, co bude Ostravu a Ostravsko určovat a k čemu se budou vracet další a další generace. Ten mýtus bude dál součástí literatury, a věřím, že i výborných literárních textů.“