„Cirkus s tureckou muzikou a vůbec muzika, co kosti proniká,“ přemítalo se v roce 1906 v kulturním periodiku Revue moravsko-slezská o ostravské kultuře. O 115 let později píše v Protimluvu Jiří Červenka: „Kdysi sahala habsburská monarchie až k Černovcům, předválečná republika už jen k Jasině, poválečná k Uble a současná k Jablunkovu. Čím více jsme se Východu vzdalovali, tím blíže jsme mu byli.“
Autor tohoto textu vyrazil po maturitě v roce 1986 právě do okolí Ubly na hranicích Československa a Sovětského svazu. A v roubence, kterou mu k přespání nabídla huculská babička, pocítil dotek takřka krystalického Východu. Paní domu vařila venku na otevřené peci a huculsko-rusínské nářečí zpívalo nad loukou, do které se pustili sekáči s ostře nabroušenými kosami.
Kde končí Západ a začíná Východ, na tom se Evropa nikdy nemůže dohodnout, vždycky to budou jen subjektivní pocity. Pro Ukrajinu je výstavní ukázkou Západu město Lvov, pro domorodce z Uralu na euro-asijské hranici je to nejspíše Moskva.
Nový Protimluv začíná básní Ivana Wernische vyhrabanou ze šuplíku exkluzivně pro Protimluv. Mistr na to šel vždycky diplomaticky, stylizoval se do francouzských trubadúrů a německých minnesängrů, což jsou kořeny západoevropské poezie. Zároveň si ale liboval, když mohl báseň zasadit do ruského samoděržaví. „Má velký dřevěný palác ve stepi a mnoho nevolníků a smečku bílých psů a vetchou služebnou jménem Aglaja a skříň plnou starých ruských románů,“ napsal Wernisch třeba ve sbírce Pernambuco.
A co poslal do nejnovějšího Protimluvu? Klasiku, které má „daleko do ničeho“, přitom kouzelnou atmosféru. Ani Západ, ani Východ. Wernischstán! „My všechny, jak jsme tady, / jmenujeme se Edvica, / Edvica hraběnka z Babintály,“ básní klasik české poezie.
Následuje ukázka z nejnovějšího románu slovinského prozaika z Terstu Marka Sosiče, který vyšel pod názvem Kruh, prah v roce 2018 (Chléb, práh). Román s děsivým tématem, jak se Italové a další Zápaďáci jezdili v devadesátkách dívat na válku v Bosně. A některé „turistické“ agentury dokonce nabízely bonus, klient si na bojišti mohl i zastřílet, a dokonce zabít nepřítele.
Kdo je horší? Bratrovražední Jugoslávci, anebo zhýralý Zápaďák, který si vyrazil prožít filmový thriller typu Četa (1986, Oliver Stone)? „Východoevropané byli západní demokracií bezvýhradně fascinováni, slepě v ni věřili a naplňovalo je to nadšením. Za svou naivitu zaplatili tím, že se stali v očích Západu dětmi, které se musejí demokracii teprve učit,“ napsal filozof Václav Bělohradský, jenž část života strávil právě v Terstu.
Pojďme dále, k portrétu malíře Václava Rodka s četnými reprodukcemi jeho obrazů z poslední výstavy v ostravském Domě umění. I on trpí neukotveností Česka mezi Západem a Východem. „V roce 2018 byla xenofobie program č. 1, což mi hrozně vadilo. Vždyť my sami jsme byli donedávna emigranti, a najednou jsme nesli v sobě pocit, že emigranti jsou cizí lidi: fobos jako strach z cizího,“ uvažuje malíř v rozhovoru se šéfredaktorem Protimluvu Jiřím Macháčkem.
Miroslav Zelinský představuje běloruskou digitální designérku Aliaksandru Laurovou. Vrátíme-li se k textu Jiřího Červenky, tak platí, že pro mnohé Pražany asi není velký rozdíl mezi Minskem a Ostravou. Všechno je to Asie, Orient a folklór. Pražané podle článku v týdeníku Ostravan z počátku 20. století (jmenoval se opravdu stejně jako tento kulturní web) totiž žijí především divadelními klepy, kopanou a kavárnami. „Co jest za hradbami, to pro ně neexistuje, to jest pro ně španělskou vesnicí,“ uvažoval autor v Ostravanu.
Do polemiky vstupuje fotograf Rostislav Pavlík v rozhovoru s Martinem Šenkyplem. „Ostrava je takové velké město bokem,“ říká Pavlík. Jedinečná definice! Básník Robert Rybicki z nedalekého polského Rybniku, který je dalším hostem Protimluvu, je mezi Východem a Západem vždy pohotově rozkročen. Jednou pracuje jako novinář v polských krajanských novinách v Londýně, jindy vydá sbírku ve Spojených státech a v další životní etapě bude opět posedávat v kavárně Silesia nedaleko nádraží v Rybniku. Ten podnik funguje nepřetržitě od roku 1933, to již bylo město součástí Polska. Od roku 1742 do roku 1922 ale Rybnik patřil do německého prostoru s hlavním městem v Berlíně. Západ? Východ? Kdo ví…
Překladatel Michael Alexa, jenž v Protimluvu vzpomíná na v březnu zesnulého polského básníka Adama Zagajewského, se narodil v roce 1989. Na sklonku téhož roku se zdálo, že Východ brzy splyne se Západem. Federální ministr financí Václav Klaus se dokonce dušoval, že životní úroveň Rakouska dostihneme za deset let a jen o něco málo později už nebude rozdíl ani mezi Čechy a Němci. Nevyšlo to, ekonomicky ani mentálně.
Spisovatelka Daria Gordova se v roce 1996 narodila v ruském městě Murmansk, které mají Čechoslováci spojené především s gulagy a asijsky krutou despocií generalissima Stalina. Těžko ale říct, zda Praha, kde Daria nyní žije, je pro autorku dostatečně západní. Když pobývala v Berlíně, měla z města všelijaké pocity: „V šedivém pokoji s odrazy oken na zdi přichází takový pocit, jako kdybych se včera rozvedla. Dveře jsou zamčeny, ale v domě, v celém domě uvnitř a venku opět nikdo není. Dveře se zavírají po lidech, kteří tady už dávno nežijí, kteří tady nikdy žít nechtěli.“
A takto by se dalo pokračovat článek po článku, báseň po básni, skoro z každého textu druhého letošního čísla revue Protimluv vylézá v nějaké formě ono pídění se po identitě. Západ? Východ? Co jsme, a zvláště tady v Ostravě? Všechno je ovšem relativní, proto Jiří Červenka ve své stati také připomíná jeden lidový vtip: „Tak dlouho jsme lezli do prdele Východu, až jsme vyšli na Západě.“
*
Z dalšího obsahu revue Protimluv, č. 2/2021:
Martin Jiroušek: Transgenderový horor I. / Martin Strakoš: Ostrava nepostavená v plánech a projektech III. / Romana Rosová – Martin Strakoš: Ostravské Lauby v minulosti a jejich plánovaná budoucnost / Markéta Kročilová: Dvakrát o Šikmém kostele / Jiří Macháček: Předácký kus v zahradě galerie Plato / Alberto Manzano: Narodil jsem se mezi pahorky věčného zapomnění a další texty. Součástí nového Protimluvu je také volně vložená příloha básníka Zdeňka Volfa s názvem K individuaci krátké básně / Oknem překladu, která je pokračováním jeho studií o takzvaných „krátkých básních“, tentokrát se věnuje světové literatuře.
