Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Chacharská bilance aneb Barvy Moravskoslezského kraje v loňských sbírkách básníků spjatých s regionem

Chacharská bilance aneb Barvy Moravskoslezského kraje v loňských sbírkách básníků spjatých s regionem

4.1.2022 Obraz & Slovo

Nad loni vydanými básnickými sbírkami Ireny Šťastné, Víta Slívy, Radka Touše, Dominika Bárta, Romana Polácha, Jakuba Chrobáka, Petra Čichoně, Františka Hrušky i dalších básníků nehledám vítěze. „Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím, / hlubokých páni vy dolů, / přijde den, z dolů jde plamen a dým, / přijde den, zúčtujem spolu,“ myslím na Petra Bezruče a jeho verše uložené do krajiny Ostravska, Těšínska, Místecka, Valašska, Hané i Opavska. Topos slezského barda je všeobecně znám, topos současných básníků svázaných s regionem nastiňuje následující topografická bilance.

Zvětšit obrázek

Některé z loňských sbírek autorů z Ostravska.

Kdo z nich nakonec dostane výroční Cenu Jantar za literaturu, o tom jen topos nerozhodne, ale určitě je to nezanedbatelný element. Topos Víta Slívy (1951) je pevně svázán především s Hradcem nad Moravicí, Bohumínem, Ostravou a Brnem. V Hradci se narodil a v Bohumíně strávil část dětství. „Jako dítě jsem s tatínkem a bratry jezdil vlakem z Bohumína do Přívozu za tatínkovými rodiči. Dědeček už nevycházel, šoural se bytem na Palackého ulici, ukazoval nám legionářskou uniformu s vyznamenáními a dvě vchlípené jizvy, ve stehně a pod lopatkou,“ svěřil se už dříve kulturnímu deníku Ostravan.cz. Slívova loňská sbírka Bóje, kterou vydalo pražské nakladatelství Odeon, už jen svým názvem prozrazuje, jak podstatné je pro autora místopisné zakotvení. Vítejte v Hradci. 

VÍT SLÍVA
Z VYHLÍDKY

Z vyhlídky dohlédnu
na most přes Moravici.

Je malinký, nebude na něm víc
než rok padesát devět,
a ta postavička, co se na něm pohybuje,
to jsem já, z konzumu nesu babičce chleba.

Kdybych sestoupil o trochu níž,
byl by tam na mostě rok osmdesát osm
a v tom malém autobusku,
co nepatrně přibrzďuje,
přijížděl bych
za svou milou na Cihelnu.

Sejdu ale na hřbitov.
Náhrobky budou mít životní velikost,
stanu v totální přítomnosti.

*

V nedaleké Brance u Opavy i v Opavě našel druhý domov básník Radek Touš (1993), jinak rodák ze západočeských Klatov. Debut Štičí kost vydal loni v pražském nakladatelství Trigon. Nelze si přitom vůbec představit, aby nějaký klatovský básník použil ve verších vulgarismus „kurva“, to je zhola nemožné. Nějakých pět let pobytu v ostravském regionu ale mění i slovní zásobu, v Ostravě ani Opavě se totiž zmíněné slovo až za tak vulgární nepovažuje, spíš je to nutný „výdech“. Něco jako klatovský povzdech „vole“. 

RADEK TOUŠ
BŘÍZY 

kurva břízy
v těch větvích něco je
a klidně je obíhej
dokola a donekonečna
stejně nic nenajdeš

teď
vidíš
jak se jimi chvěješ?   

*

Sbírku Radka Touše redakčně „hlídal“ básník Jakub Chrobák (1974) narozený ve Vsetíně. Pedagog Slezské univerzity v Opavě a v poslední dekádě i bytostný Ostravák napojený především na aktivity Absintového klubu Les či bytového Rádia Les. I on kolem sebe slyší „kurvování“, a potřebuje ho zhmotnit v poezii. Třeba v mrazivě půvabné pábitelské momentce z hospody U Lva ve Vsetíně z loňské sbírky V krvavinách. 

JAKUB CHROBÁK
U LVA ČI V KTERÉMKOLIV JINÉM PODNIKU DNEŠKA

A zmrd
Vezme svou krávu a jde
Jde pryč
Z té čisté hospody
Nechá ho tam
Tlustého kamaráda
„A kurva, dyž si tu chceš ostat,
dám ti rukavice!“

Ta kráva ho pohladí
Po rameni co řve
Přes celou hospodu
Se celá jeho síla
Vypouští jak dětská cetka
V zahradním bazénu
Velký ogar tam sedí
Zkouší obepínací rukavici
Kúřit sa tu nemože
Tak se s tou věcí mazlí

Urputně chce ať je mu dobře
Je to kámoš   

*

Místo, lokalita, stanovisko, výrok, myšlenkové schéma, takto slovníky cizích slov vysvětlují výraz topos. A myšlenkové schéma Ostravska se prostě nemůže obejít bez onoho „kurvování“, takže ke kultovním veršům básníka Petra Hrušky (1964) patří i tyto řádky: „Nesu kurvu / občas se zastavuju / prudce cosi vykřikuju / cosi prudce vysvětlím / zrelativním / napiju se / přikryju ji / a pak dál / nesu kurvu.“ Loni pustil do světa prvotinu jeho syn František Hruška (1998), v nové edici debutů Mlat nakladatelství Větrné mlýny. Nazval ji Převážná doba. Je to sympatická generační konfrontace Hrušky juniora, trochu vzpurná, zároveň vtipná a vlastně i osudově odevzdaná, neboť žádná „hruška nepadá daleko od stromu“.  

FRANTIŠEK HRUŠKA
* * *

Nesu kufr

těžký
plný věcí
které jsme potřebovali
spolu

plný věcí
na které se již zapomnělo

Těžký
Schrödingerův kufr    

*

Porubská knihovnice Irena Šťastná (1978) vydala sbírku Dny noci a co víc? v brněnském nakladatelství Srdeční výdej. Ta knihovna, ve které pracuje, stojí uprostřed sídliště, takže „panelové“ básně jsou jaksi nevyhnutelné. 

IRENA ŠŤASTNÁ
PŘED PANELÁKEM

Vyhaslí
jako uříznutá
špice jehličnanu.
Vsedě tráví nedělní dopoledne.
Kašovité čekání na oběd: věci se jistojistě změní
napínáním veškerých malinkatých svalů kolem úst.

*

Podobný obraz nejdeme i v debutu o dvacet let mladšího Dominika Bárta (1998), který loni pro brněnskou edici Mlat připravil sbírku Spodoby. Ostrava je nesmírně smutným místem k životu. I proto Bárt utíká do Brna, aby se se záhy vracel na sever a pak zase rychle zdrhal na jih. Pokaždé kolem té žebračky v invalidním vozíku na ostravském hlavním nádraží. Určitě kolem ní také procházíte, jen Bárt se ale odvážil tenhle obraz převést do slov. A navíc do veršů vtáhnout i věčné otázky o smyslu poezie. 

DOMINIK BÁRT
* * *

před ostravským hlavním nádražím
žebračka na vozíku
ať mrzne ať lije
stále na tom samém místě u kašny
těžko říct kolik už let

sedí
hledí
do prázdna
den co den

stala se nezávislou
na poezii 

*          

Ostravské nakladatelství Protimluv se loni básníkům z regionu příliš nevěnovalo, vlastně vydalo jedinou sbírku domácí autorky. Debut bohumínsko-ostravské básnířky Kristýny Svidroňové (1992) Sochy z peřin. Nádražní smutek se v knížce přetavuje na kuchyňské nepokoje.    

KRISTÝNA SVIDROŇOVÁ
* * *

V kuchyni po všech umytých
slovech z telefonu
kape pěna měsíce do odtoku
voláme si málo málo
Sbírám hvězdy z podlahy
a hážu do sluchátka
musíš oslepnout
tma je krátká jako drát
než najdeš konec
další nepřijatý spadne do dlaní

Nevyhazuj
taky je nezametám
hvězda není prach
ale okřídlený monolog
který na nás občas
dopadá jako asteroid  

*

Topos ostravských kuchyní na místní básnické scéně zcela jistě existuje, to asi nelze zpochybnit. S tématem se loni s mimořádnou bravurou vypořádal i literát Roman Polách (1986) v knize Délka života ve volné přírodě. Sbírku vydal ostravský nakladatel Ivo Kaleta v edici Landek vydavatelství Graphic House. A kritika Poláchův svazek zatím nadšeně přijímá.

ROMAN POLÁCH
* * *
Díváš se z okna ven a nerozumíš tomu:
řeka se pořád a nekonečně převaluje
znovu podzim se svým vojskem mlhy
artilérie listů takhle jsi sedával jako
malý na betonovém parapetu ve Frýdku;
a pak prohledával tajemství kuchyňského
šuplíku té spoustě věcí které se vešly do
dětské ruky jsi vůbec nerozuměl –
talismany vývrtky zátky tolik všemožných
chirurgických otvíračů a zavíračů nádob
a zavařovaček vedle nožů všech
velikostí a zbroušení kouzlo se aktivuje jakmile i teď
otevřeš kuchyňský šuplík kdy si chceš otevřít pivo
a praktičnost věcí náhle mizí
tolik by se toho teď vešlo do dlaní
na plechový parapet usedne příliš těžký holub
konečně se zase podíváš ven
na tu strašlivou zátarasu mlhy

*

Petr Čichoň (1969) vyměnil brněnský Host za Větrné mlýny a na knižní trh poslal doslova exkluzivní tisk Borderline Frau v mimořádné úpravě předního tuzemského grafika Jana Čumlivského. Básník se ve sbírce opět vrací i na rodné Hlučínsko, konkrétně do Ludgeřovic. Tohle je Topos jménem Preussischer Engel. Nakladatelství Větrné mlýny ostravským autorům věnuje až překvapivou pozornost.    

PETR ČICHOŇ 

V ROHU ZAHRADY, KDE PADLI POD KEŘE,
hroby na chvíli měli SS
Oma jim dávala jídlo za dveře,
než zradil je úkryt a odkryl les.

Mrtví, od krve v hrůze tak leží,
že i když hoří, Oma kope hrob.
Duše do země utekly řeži,
před dveřmi hrnec s trochu drob.

Z hrudi tekla krev skrz díry,

na ramenou vlasy valkýry.    

*

Básníci z Moravskoslezského kraje vydali v loňském roce mimořádné množství titulů. A nechyběl mezi nimi ani David Bátor (1974) z Branky u Opavy, který v tišnovském nakladatelství Sursum vydal sbírku s prostým názvem Básně. Titul ale nijak neodlehčuje existenciálnímu chvění, které je pro autora typické.    

DAVID BÁTOR
STŘEP

Tělo sotva unesu.
Vědomí klesá v nic.
Jdu středem světla.
Jsem od krve střep.
Pohozený na dně.
V řece Moravici.  

*

Nela Bártová (1998) se loni podepsala pod debut Na konci chodby je ráno, který vyšel péčí nového ostravského nakladatelství Bílý Vigvam. A protože jde o multimediální umělkyni, její topos si připomeneme také multimediálně. Ze své sbírky četla pod heřmanickou haldou v cyklu Hlasy města, který připravuje klub Fiducia společně se Slezskou univerzitou.

*

Na některé poety z kraje, kteří loni také vydali básnickou sbírku, se v tomto souboru nedostalo. Omluva. Není v tom žádný záměr, sáhli jsme nicméně spíš po knihách, o kterých se loni v literárním provozu již řeklo leccos pozitivního. V roce 2019 zesnulý básník Jaroslav Erik Frič (1949-2019) pocházel z ostravského divadelně inženýrského rodu a celý život tvrdil, že píše téměř výhradně o tomto černém městě. Podstatný výbor z jeho díla vydalo v roce 2021 pražské nakladatelství Dauphin pod názvem Sestřičko smrti. 

JAROSLAV ERIK FRIČ
S KÝM SKONČILA NOC

Nezchřadli jsme ještě
neotupěli
v plížících se nížinách noci
zvuk pražců hnaných k nedohlednu
v chladivých poryvech
brízy bezdomoví
popelnicových návyků
každá šelma je znamenaná
šelma šelmička
chtěl bych konec konců vidět tvoji lebku
ale před smrtí
konečky nervů rozjitřují ptáci
vláčíš se s životem v groteskní zkratce
k horám jež se vzdalují
v plíživých nížinách noci
čtu
na okenních tabulkách vzkazy půlených slov
co počít s takovou komunikací
kabelku vlečeš zatím jen s jednou berlí
pomalu
stále pomaleji
krev na dlažbě
výkřiky kolem
co si počít s takovou komunikací
v kolonii z červených cihel
v hospodě Na Daliborce
nakyslým kouřem prodírat se ránem
v hospodě Na Daliborce
vznášejí se vzduchem barevné piliny
lpějí na laciném oblečení
roku šedesát šest
šedesát pět
čekám na zprávy které nepřicházejí
už není pamětníků
mezi příjezdy a odjezdy
mezi přítomností a životem
jednu aspoň chlopeň mi urval čas
vzpomínky tonou v sítích podvečera
pod vykotlané duby
chlápci na lešení třískají do zarezlých trubek
bez příkras a bez nároků
ztuhlí ještě v ranním chladu
v něžné kocovině
v poklidné předčasnosti
pitbul přeražených kostí
a bledší než bledá
vklíněna v horizontu času
v plíživých nížinách noci
hospodě z červených cihel
není s kým skončit noc
náměstí křižuješ bezstarostně
k obědu ve dvanáct deset nahoru
dolů kolem třetí
s cigaretou na rtu
říkáš
já jsem ten člověk ke kterému nepatřím
průvan v Kozmosce
mezi deponovaným kondenzovaným ovocem
rozbité džbány
kdosi ještě s odulou pijáckou tváří
a zprahlá zeleň léta
stýská se v podvečeru
jednu aspoň chlopeň mi urval čas
do zvuků pražců
do zvuků anonymního opíjení
noční víry a stud
kam jsme ještě nedospěli
telefonní záznamník v opuštěných jatkách
ale vás pane by ještě bylo škoda
oprýskané kachlíky s vyrvanými dráty
pohřbené sny
přejetá užovka nad náhonem
letní den a višňový sad
po čtyřech v bílém kožichu
z něhož oprýskala barva
dnes už na tom nesejde
nesejde na tom kolik jsem prohrál
nesejde na tom zdali jsem prohrál
svět k nepoznání
fatální vědoucnosti
a ostatní je škvár a nesolidnost
přežvýkané plevy beznaděje
která už dotrpěla
selská jizba velká jako fotbalové hřiště
co jiného než emigrovat
ostatně nejlepší věci se dějí
na zadním sedadle autobusu
je jedno jak vykrvácíš
v lektorských cvičeních na Oxfordu
na umlklých ranvejích
nebeského ptactva
je jedno jak vykrvácíš
ani moje sestra už není
její život pro oko tak málo viditelný
rakev s křížovými vruty
z leštěného ořechu
nikdy neměla nic
jen malé náušnice s pomněnkami
forget-me-nots
na nichž jsem ponejprv viděl tyrkys
pak už je nenosila
ten tyrkys zapomínání
je jedno jak vykrvácíš
sestro
do životů jsme se nepletli
cizích ani vlastních
dnes rakev nesmí být černá
aby smrt neděsila
kam půjdeme v tom nepořádku hřbitovních domků
ztrouchnivělých smetišť
altánků na pohřební nářadí
které nikdo sám
v pravém slova smyslu nepotřebuje
tvůj život v paneláku tak neviditelný
to místo po opuštěných milencích
lonesome-hearted lovers
v zvonkohře svobody a volnosti
opuštěnosti jež není vpravdě solidní
myslím na tebe
myslím na tebe v rotujícím trychtýři noci
myslím na tebe v zamlklosti sněžných soumraků
s rozervanými roletami
zelenými jako tráva v zubrovce
jako ta vzácná bylina nočních nekonečných hovorů
myslím na tebe v ostře tepaných snech
bez ornamentů slabosti
provždy trochu zvířecí
myslím na tebe v logaritmech noci
v dvanáctém patře namodralého přítmí
opuštěného domu
s rozbitým výtahem
dnes už na melodii nezáleží
když chodívali jsme do mrazivého chrámu
dvou mariánských věží
v mariánských horách
bez domovu jednou provždy
ale ty říkáš
já jsem ten člověk ke kterému nepatřím
pral jsem se v školní jídelně
do krve pro jinou vizi spravedlnosti
nikdy jsem ti o tom neřekl
dnes kdy už prohry sečteny
když jsme naposled u tebe byli
měl jsem vědět že umíráš
spali jsem v jednom z vybydlených bytů
s rozbitými zrcadly
různých tvarů a vůní
daleko všeho narcismu
se zbytky po dávných partajích
měl jsem vědět, že umíráš
byli jsme naštěstí opilí všichni
a naše duše už nepotřebuje doprovod
ale jak jinak přežít vánek ranního rozbřesku
měl jsem vědět, že umíráš
není nádraží slepých kolejí
za jedním je druhé a další
a pak ještě další
na stále kratších tratích
nesprávně se tomu říká čas
ale je to jen trvání
a v něm se čas pohybuje více směry
jen na chvíli závit šroubu zas život přiškrtil
můj život
už dost podchlazený
Otče!
je zima
za nehty zalézá
ledový mráz rukávem vniká
záclona v hotelu tiše povívá
jak čas běží
doby převáté
jako by nikdy nebyly
o tom co je co bylo
jen vzpomínat na způsob lásky
a vědění
a bytí
nevypověditelná tíže hvězd
nepřestali jsme milovat
a život najednou jako bychom dávali
za tak malé věci
v křížovém výslechu noci
opuštěný pes v reflektorech dálniceuprostřed noci na Štědrý den
a mráček na nebi hlubokém
víš že taky Vladimiro è morto?
Vladimiro
è morto…
půjdeme
rakve se někdy spletou
v serpentýnách žalu
na Svatém Kopečku děvčátko s jahodami v kostele
mohutná argózie valící se chrámem
nebeská argózie
víš že taky Vladimiro è morto?
spolužáci s červeným hřebínkem
v zadní kapse
s rukojetí
ve špičatých sešlapaných botách
v sípavém vzduchu horských cestiček
vyšlapaných generacemi
proježděných sanitní službou
prochozených procesími
v daleké nepodobné zemi
zemi jež bude
zemi která nikdy ještě opravdově nebyla
v zemi jiné než pod Farským lesem
tam ještě dojdeme
vezmeš si svůj starý šedý zimník
se vzorem rybí kost
co sis koupila těsně po svatbě
té první
na první zimu
někdy už zbývá jen ptačí perspektiva
anebo rybí kost
půjdeme už
za devatero mariánskými horami
přes Slezskou Ostravu
půjdeme
a obláčky na nebi hlubokém
výstup po chrámových stupněch
ve vlastních zvratcích
než přijde další humorná story
na skeletonu jeviště
na forbíně nactiutrhání
půjdeme už
té únavy z umírání
nezbadatelné Milosti
pod Božími nebesy
pod burcujícím hlaholem zvonů
dunících varhan a chvějivě exponovaných hlasů
z jiného světa
ale který život je ten pravý?
neříkejte mi kde jsme doma
neříkejte co je naše povinnost
půjdeme
tváře bez ozvěny
v kolotočích smrti
a mráček na nebi hlubokém
k výšinám temnot
nedefinovatelných kmitočtů
půjdeme kolem telegrafních tyčí
ke korunám nekončících alejí
ke korunám nekončících stromů
poledne zvoní
Anděl Páně
vstanem
a půjdem

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.