Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Místo záchrany planety hlavně hromadíme peníze a moc, říká Roman Polách, básník ověnčený Cenou Jantar

Místo záchrany planety hlavně hromadíme peníze a moc, říká Roman Polách, básník ověnčený Cenou Jantar

1.5.2022 Obraz & Slovo

Roman Polách (1986) je letošním laureátem Ceny Jantar v kategorii literatura. Oceněn byl za básnickou sbírku Délka života ve volné přírodě, kterou vydal ostravský nakladatel Ivo Kaleta (Graphic House, edice Landek). Korespondenční rozhovor s laureátem sice začal otázkou na vlahou noc v Komenského sadech, záhy se ale přetavil v básníkovy zásadní úvahy o dnešní společnosti, často až v rovině filozofické. „Systém stále upřednostňuje ideál společnosti založené na neustálém abstraktním růstu a hromadění symbolické moci, a pro tento růst obětuje cokoliv – nejenom člověka-horníka nebo člověka-dělníka, ale také nerentabilní ´okraje´ společnosti či dokonce Zemi jako takovou,“ přemítá Polách. Otázky v následujícím rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz vycházejí z básně, která je součástí oceněné knihy.

Zvětšit obrázek

Roman Polách při přebírání Ceny Jantar.
Foto: Petr Sznapka

ROMAN POLÁCH
* * *
Měsíc visí uprostřed tohoto večerního bytu
kdy oheň bělí kosti mrtvých nyní už zcela klidných horníků
a bude tam zdá se plát až do vánoc
jako betlémské světlo kapitalismu
poslední listí přebíhá přes cestu ještěrčím krokem
nevyvrácený kmen sedí a hlídá park
ve tmě jako silueta poslušného psa
který na tebe najednou vyštěkne:
uhlí u nás zabilo víc lidí než terorismus!
a tak je to dál se vším a už jen čekáš,
kdy zhasne pod tvým vědomím,
protože pod svícnem je největší tma
ten plynný obr

„Měsíc visí uprostřed tohoto večerního bytu.“ Jaký byl návrat domů z galavečera u příležitosti udělování výročních Cen Jantar v ostravském Gongu? Ptám se například na pocity vítěze v kategorii literatura, na reflexi programu a moderátorských výkonů, na kvalitu vína na afterparty i na noční oblohu nad Komenského sady, u kterých bydlíte. Na cokoliv z té vlahé „jantarové“ noci…

Letos jsme se s ženou vrátili domů poměrně spořádaně v hodinu, která by se dala považovat za slušnou, a ještě jsme zašli vyvenčit Balúa, našeho psa. Procházet se v noci Komenského sady je pokaždé nesmírně uklidňující, člověk cítí, že všechno denní spí a vše noční začíná žít. Víno na afterparty bylo vynikající – dokonce jsem vyměnil mou knížku s číšnicí za lahev toho výborného Osičkova vína. K reflexi večera se, myslím, dostaneme později.

„Kdy oheň bělí kosti mrtvých nyní už zcela klidných horníků.“ Tuhle báseň jste napsal v reakci na smrt třinácti havířů v Dole ČSM na Karvinsku, kteří v podzemí zahynuli 20. prosince 2018. Včera jsem byl na reportáži u polských dolů Pniówek a Zofiówka, jen asi dvacet kilometrů od Karviné, kde při dvou hornických neštěstích v minulých dnech zemřelo hned 26 horníků. V Ostravě už doly nemáme, ale těžba uhlí tady také měla spoustu obětí. Soudě podle básně, tohle všechno dost silně vnímáte…

Ono to souvisí s dalšími otázkami, které pokládáte níže: tedy se současným ekonomicko-společenským systémem a jak ten systém v nejrozmanitějších formách nakládá s člověkem a se světem jako takovým. Ve filozofii jsme se už dávno shodli na tom, že je hegelovské a modernistické myšlení – které bylo (svou historickou logikou) totálně antropocentrické a které ve všem spatřovalo člověka jako vrchol tvorstva a pána země – už dávno překonané, ať už postmodernismem, či aktuálně metamodernou, zatímco kapitalistický systém je stále nastaven právě na onom osvícenském, antropocentrickém pohledu (protože idea průmyslu vyrůstá právě z této doby a nikterak se zásadně od té doby neproměnila), který před vším – před klimatem, přírodou, zvířaty, nejrůznějšími drobnými formami společenství – stále upřednostňuje ideál společnosti založené na neustálém abstraktním růstu a hromadění symbolické moci, a pro tento růst obětuje cokoliv – nejenom člověka-horníka nebo člověka-dělníka, ale také nerentabilní „okraje“ společnosti či dokonce Zemi jako takovou.

„A bude tam zdá se plát až do vánoc.“ Opět jsme s člověkem-horníkem na Dole ČSM. Záchranné práce trvaly ještě déle, než jste předpověděl v básni, poslední oběti byly ze šachty vyneseny až po pěti měsících, v květnu 2019. Učíte literaturu na Ostravské univerzitě, jak moc téma hornictví rezonuje mezi dnešními studenty? O havířině vzniklo bezpočet literárních děl, podprůměrných i vynikajících, čtou se?

Mí studenti mají nejblíže k hornictví prostřednictvím Petra Bezruče, který má ve svých básních mnoho typologicky různorodých hornických postav od obyčejných horníků po mytologizující autostylizační zjevy. Myslím, že Bezruč – zabitý školní výukou – je snad na vysoké škole musí více zaujmout, když si na Slezských písních ukazujeme, že jsou velice propracovanou, mnohovrstevnatou knihou. Že je syntézou, básnickým spojením nejenom buřičství, ale také symbolismu či dekadence, a že v ní je surový život i takřka mytizující hra. Že je to mapa kraje, ale také mapa společnosti a individua. Je to silná kniha. Ale snad se čte třeba také Ivan Landsmann, kterého vždy studentům doporučuji.

„Jako betlémské světlo kapitalismu.“ Oceněnou sbírku Délka života ve volné přírodě chápu jako jistou konfrontaci se stávajícím systémem, o čemž už vlastně byla řeč. V pár větách se to asi nedá říct, ale co vás konkrétně a nejvíce štve?

Myslím, že už jsem to obecně vysvětlil. Současné ekonomicko-společenské nastavení společnosti (tedy pozdní kapitalismus a dnes už dost bizarní, zlidovělá podoba postmodernismu) je založeno na strukturní nerovnosti. Ať už jde o nerovnosti mezi jedním procentem nejbohatších lidí na světě, kteří drží 90 % všech peněz, a střední třídou, anebo o nerovnost mezi euro-americkou hegemonií a takzvaným třetím světem. O nerovnost mezi muži a ženami (platovou i obecnou), která bohužel stále přetrvává, či o nerovnost řekněme environmentální, kdy příroda jako taková není stále člověku a zvláště průmyslu rovnocenným partnerem, o kterého bychom měli důsledně a s láskou pečovat.

Proto v závislosti na onom ideologématu růstu, tedy zjednodušeně na neustálém zvyšování zisku a hromadění peněz, není pozdní kapitalismus vůbec schopen přeměnit své chování vůči světu, jak vůči lidem v něm, tak vůči všem ostatním tvorům a prostředím. Protože například ukončení těžby uhlí či přestavění již zavedených výrobních linek na ekologičtější formy (např. u aut celková elektrifikace) je nesmírně drahé, a tak tato fetišizace peněz a koncentrování moci několika desítkami lidí na světě vede k devastaci společnosti i planety, k hromadnému vyhynutí tisíců druhů zvířat, rostlin, k tragické bídě na celém světě etc.

Ono nastavení nerovnosti se pak metaforicky projevuje i v rozdělení společnosti, která je založena na blahobytu, o nějž logicky nechce přijít, a tak je vedlejším efektem tohoto nastavení společnosti také systémová xenofobie či rasismus. Pak lidé nevnímají takové absurdity, že i přes to, že těžba uhlí u nás zabila velký počet lidí a zároveň uhlí devastuje planetu, tak nehodlají lidsky pomoci lidem, kteří utíkají před válkou a označují je jako teroristy, kteří by zde mohli zabíjet. V této republice nikdy žádný terorista nezaútočil, nikdy zde nezemřeli žádní lidé na teroristický útok, ale obětí těžby uhlí je fakticky velice mnoho a symbolicky (v důsledku zhoršování klimatu) nepočítaně.

„Poslední listí přebíhá přes cestu ještěrčím krokem.“ Konečně jsme přeskočili do lyriky. Od vzniku Ceny Jantar upozorňuji, že by diváci v Gongu měli slyšet i básně nominovaných autorů, ale nezazněly ani letos. Prostor na verše tam přitom byl, letos moderátoři mluvili a mluvili. Jak si to vysvětlujete?   

Nedávno jsme se o tom bavili s básníkem Petrem Hruškou a shodli jsme se, že je mnoho možností, které mohou Ceny Jantar dynamizovat a zároveň zatraktivnit. Mluvili jsme například o propagaci literatury formou literárních čtení nominovaných či propagování výtvarného umění prostřednictvím doprovodných výstav. Hudba, herectví, zpěv, balet, výrazový tanec se na pódiu vždy prosadí, zatímco obrazy těžko člověka osloví v rámci velice dynamického večera, stejně jako jedna báseň recitovaná na pódiu. Mnohdy jsou knihy velice intimní, mnohdy mohou být experimentální, mnohdy se prostě nehodí do konceptu takových obrovských galavečerů, ale formou doprovodných čtení a výstav (jak to dělá Magnesia Litera nebo Cena Jiřího Ortena) by se to, myslím, vyřešilo.

Rovněž jsem si všiml, že byl večer příliš dlouhý a že energie z publika v poslední hodině zásadně vyprchala. Jestliže pořadatelé těchto cen chtějí, aby byl Jantar atraktivní a zároveň nesl prestižní symbolický kulturní kapitál, pak bych ještě více zúžil kategorie a počty nominovaných, aby se na to krásné jantarové sklo kdekomu z kraje neprášilo a zároveň by to zkrátilo samotný galavečer na únosnou míru. Musím ovšem napsat, že Aleš Honus, pořadatel těchto cen, je vždy nakloněn diskuzím o konceptu večera a naše – přátelsky míněné – poznámky reflektuje a někdy i zohledňuje.

Básník roman Polách na udílení Cen Jantar. (Foto: Ceny Jantar)

„Nevyvrácený kmen sedí a hlídá park.“ Nemohu si pomoci, nad tímto veršem myslím na Ukrajinu. Jako jediný z laureátů Ceny Jantar jste z pódia poslal masového vraha Putina do patřičných končin. A připomněl tu každodenní hrůzu nedaleko od Česka. Co myslíte, proč se k válce nevyjádřili ostatní laureáti? Anebo jsou tyhle věci prostě na spisovatelích, kteří mají být svědomím národa?

Surrealistický básník Zbyněk Havlíček v jedné ze svých básní napsal, že každá forma odporu proti odlidšťujícím / totalitaristickým silám je poezií. Proto není třeba, aby toho válečného zločince posílali do prdele jenom literáti, ale i nenápadná, nikým neslyšená aktivita na podporu Ukrajiny je básní. Lidé jsou už tou absurdní válkou unaveni (byť to zní cynicky, ale to neustálé napětí nelze udržet, lidsky to chápu), odpadl ten prvotní šok z toho, že se taková řezničina může na evropském kontinentu v 21. století dít, a už „jen“ napjatě a nervózně čekají, co všechno ta zločinná válka ještě v našem světě posune.

Proto na jednu stranu chápu, že na večeru nezaznělo takřka nic na podporu válkou sužovaných lidí (protože každý zároveň vnímá, že se naše společnost obdivuhodně semkla a lidem na Ukrajině pomohla neuvěřitelným způsobem), na druhou stranu by navíc neměl existovat nějaký manuál, jak by se kdo v nějaké situaci měl vyjadřovat. Na galavečeru Magnesie Litery, v níž působím jako porotce v kategorii poezie, rovněž nezaznělo od laureátů zhola nic (na druhou stranu tam byli pozváni ukrajinští hosté). Myslím, že jsme se setkali v krátké době se dvěma katastrofami, s nimiž jsme se jako společnost neměli nikdy možnost poměřit – s pandemií a válkou. V této chvíli si to všechno v sobě jako společnost asi urovnáváme, zvláště v této situaci, kdy jen zpovzdálí sledujeme každodennost války.

„Ve tmě jako silueta poslušného psa.“ Bohužel, tuhle válku může Ukrajina i prohrát, což si přejí i mnohé proruské síly v Česku. O sousedním Slovensku či Maďarsku ani nemluvě, tam jsou proruské nálady ještě silnější. Čím to je, že tihle lidé nevidí, že jim v oligarchiích typu Putinova Ruska nakonec bude hůře, než jak se jim žije dnes? Že budou muset být jen poslušnými psy, kteří přijdou i o svobodnou diskusi na Facebooku. Samozřejmě s výjimkou těch, kteří budou držet otěže moci.

Myslím, že to je opět tím nastaveným systémem, který strukturně funguje právě na nerovnostech, jež systematicky rozvíjejí mezeru mezi velice úzkou elitou, která vlastní neuvěřitelný majetek, a „obyčejnými“ lidmi. Podle sociologických výzkumů si lidé v této zemi nejsou schopni našetřit ani dvacet tisíc, aby měli nějakou finanční zálohu, která by jim pomohla ve chvílích nouze. Není to ovšem jejich neschopností, ale právě nastavením systému, který lidem mimo elitu nedovoluje žít důstojný život – inflace je dnes velmi drastická, ceny bytů a domů jsou naprosto šílené, pravicové či oligarchické vlády šetří na občanech, namísto aby zásadním způsobem zdanily nadnárodní giganty a banky.

Proto se lidé bojí, že s příchodem uprchlíků přijde ještě větší nerovnost, proto rovněž v dobách ekonomické nestability a kulturních válek hledají nějaký pevný středobod svého světa, nějakou zdánlivě pevnou ruku, kterou umí lstivě nastavit nejrůznější typy totalitaristů, jakými jsou třeba Okamura či Putin. Tihle lidé nabízejí naprosto klasickou vizi totalitarismu, jenž může fungovat vždy pouze na principu negace jakékoli formy individuality – proto perzekvují minority a cizince, proto nestojí o principy rovnosti a plurality, protože tyhle civilizační hodnoty samozřejmě komplikují jinak stabilní svět necivilizovaných totalit.

V totalitě máte zdánlivě vše jak na dlani, vše přehledné, nekomplikované, silný vůdce všechny a vše patřičně narovná, ale zároveň tento vůdce okleští jakýkoli projev nenormalizované individuality – v Rusku je to například perzekuce homosexuálů či právě cenzura nejenom tisku, ale rovněž cenzura akademická. Proto není například ještě dnes např. normalizace obecně ve společnosti vnímána jako něco špatného – neprobíhaly tam monstrprocesy, nevraždilo se, lidé měli jistou práci. To, že ztratili možnost projevovat se svobodně, svobodně diskutovat, číst svobodnou literaturu atd. je vytěsněno vzpomínkovým optimismem na relativně klidná léta.

Demokracie je paradoxně založena na jisté formě nestability, na neustálé diskuzi s „cizím“, a proto je její koncept mnohdy vyčerpávající a po nějaké době se vždy ve společnostech vrací tendence k totalitarismu, který projevy svobody okleští ve prospěch nesvobodné „stability“. Tato stabilita je ovšem chimérická, neboť se na základě nesvobody hroutí nejenom ekonomika, ale společnost jako taková – vytrácí se intimita, lidé si navzájem nevěří, dochází k celospolečenskému potlačení lidskosti. Tato „stabilita“ je pouze úzkou vymezenou uličkou, kterou je nám dovoleno chodit a nic jiného neexistuje.

„Který na tebe najednou vyštěkne.“ V tom verši je strach i naděje, slyším tam obavu z totalitních praktik moci i odvahu se jim vzepřít. Literaturu učíte, jak současná poezie reaguje na křehkost demokracie i lidských práv? Píšou dnes básnici také angažované verše?

Angažovanost je již organickou součástí soudobé české poezie – ještě před deseti lety byl pojem a koncept angažovanosti vnímaný jako anachronické reziduum totalit – jsi politicky, sociálně, environmentálně angažovaný, tak nejsi spisovatel, politika do literatury přece nepatří, s angažovaností přijde další Hitler atd. Tahle autonomizující tendence, kdy je literatura jakýmsi skleníkovým světem, měla samozřejmě svou historickou logiku – po normalizačním totalitarismu, stalinistických padesátých letech, ale třeba s upomínkou na obrozenecké a národovecké tendence v 19. století takřka všichni v devadesátých letech s Jiřím Kratochvilem volali po návratu literatury k – literatuře. K radosti z psaní a nikoli k vnějším politickým příkazům.

Z literatury byla angažovanost po zákonu vysmýčena, ovšem logicky se pak literatura společnosti vzdálila, neboť v literární kritice, a dokonce i v literární historii, byla nastavena estetická norma, která hodnotově angažovanost negovala. Angažovanost si pak musela velice těžce v poměrně divokých diskuzích v meziletí cca 2007–2012 probojovávat své místo v literatuře. Dělo se to divoce s chybami a nesmysly na obou stranách barikády – jak u zástupců angažovanosti, tak u nepřátel tohoto konceptu.

Dnes ovšem po hospodářské, uprchlické, environmentální a válečné krizi literatura zcela organicky reaguje na tzv. časové problémy, které byly ještě před nedávnem v literatuře tabu. Vycházejí básně proti válce, proti obludám, jakou je Putin, či na podporu Ukrajiny. Nikdo se už nad tím zásadně nepozastavuje. Jde rovněž o to, že současná angažovaná poezie taky není poezií plakátovou, poezií agitační, poezií vystavěnou na nějakých vnějších politických příkazech, ale je to poezie velice intimní, lidská, která se nesnaží užívat politických formulek, ale která reflektuje nejenom socio-ekonomické či environmentální problémy, ale taky formou sebereflexe zkoumá nejenom lidství, ale zároveň vlastní i cizí individualitu. Jestliže bych měl jmenovat, pak jsou to především Jan Škrob, Magdaléna Šipka či z mladších velmi zajímavý Jiří Šimčík. Nejmladší básnická generace je podivuhodná a píše úplně jinak než třeba i naše generace, která je ovlivněna těmi devadesátými lety.

„Uhlí u nás zabilo víc lidí než terorismus!“ To je přesný výstřel směrem k autorům nejrůznějších spikleneckých teorií. Uhlí se na Karvinsku těží dál, ale z možného příchodu afrických a arabských migrantů přichází na mnohé našince „smrtelný pot“, jak už jste sám zmínil. Jak různým dezinformacím podléhají studenti Ostravské univerzity? A co se s tím dá dělat?

Jak dezinformacím podléhají studenti, to vůbec netuším. Jak jsem uvedl, je ona xenofobie a takřka nenávist způsobena právě systémovou nerovností pozdního kapitalismu. Je to sice možná cynické, ale z lidí se stávají zlí lidé právě a jen kvůli těmto systémovým nerovnostem. Hannah Arendtová psala o banalitě zla – do lidí nevstupuje nějaké metafyzické, nepopsatelné zlo, které by bylo naprostou temnotou a nelidským šílenstvím; naopak je zlo často založeno na banálnosti, na neschopnosti či neochotě projevit svědomí, na nevšímavosti atd. Lidé, kteří posílali Židy do koncentračních táborů, nebyli žádnými nadlidskými satany – byli to pouze lidé, pro které ti ostatní byli jen čísly, dehumanizovali je, zpředmětnili si je.

Proto mnozí lidé vnímají uprchlíky pouze prizmatem čísel jako předměty – kolik se jich na nás hrne, kolik jich u nás zůstane, kolik jich nám sebere práci etc. Z reálných lidí, kteří stejně jako my milují i nenávidí, se stávají čísla, „hordy“ atd. Pak pro tuto nenávistnou část společnosti vznikají paralelní fikční světy dezinformací, které ten strach z cizího narovnávají podobně, jako narovnává postava silného totalitaristy naději všech těch, kteří se bojí o svou stabilitu v mnohostranném a globalizujícím se světě. Totalita a dezinformace jdou ruku v ruce, protože mají zcela jasný a pevný názor na svět, zatímco ve svobodné společnosti není nikdy nic jisté, vždy musí proběhnout mnohostranná a komplikovaná diskuze s druhými atd.

„A tak je to dál se vším a už jen čekáš.“ Apatie je ovšem také k ničemu, při svých reportážích pořád někde slyším: „Válka na Ukrajině mě nezajímá, neotravujte mě s tím.“ Nechci otravovat, ale s takovým přístupem nás bude pořád snadněji otravovat Putin. Kde je vlastně nějaká zdravá míra, jak má člověk tu hrůzu na východě přijímat?

Taky jsem to už mnohokrát slyšel. To je opět ta forma banality zla a zároveň jakéhosi ochranného psychického mechanismu – jednoduše tu válku vytěsníme, protože se jí opět cítíme znejistěni, mizí naše stabilita, a tak se o tom raději nechceme bavit. Zdravá míra asi neexistuje, protože jestliže chceme tu válku reflektovat, nutně to bude útočit na náš instinkt svobody, budeme tím znejistěni, budeme si říkat, že se to může snadno stát i nám a našim blízkým. Ale to je právě překonání té banality zla, jejímž principem je automatizace. Reflexí války v nás probouzíme sice znejišťující, ale svobodné, aktualizující myšlení. Na tom je založena i poezie jako taková.

„Kdy zhasne pod tvým vědomím.“ Vaše sbírka dává čtenáři permanentní podněty, jak přemýšlet o světě vezdejším. O ekologii, politice, lidských právech a obecně také o lidských vlastnostech. Poukazujete i na zbytečnou skepsi, když ve verších „zhasnete“, tak ale vlastně čtenáře vybízíte, aby „rozsvítil“. Anebo je to jen moje interpretace?

Jasně – mám moc rád Adornovu estetickou teorii a jeho tezi o temném či černém umění: estetická negace, mnohovýznamovost textu atd. pomáhá ve čtenáři rozvíjet velké množství poznávacích sil, nutí jej mnohem závažněji reflektovat nejenom svět básně, ale hlavně svět, ve kterém žije a který mu ta báseň či próza problematizuje. Literatura je formou komunikace o našem individuálním prožívání světa.

„Protože pod svícnem je největší tma.“ O tom už vlastně v rozhovoru dlouho mluvíme. Nejsou však v životě i situace, kdy je ta schovávaná pod svícnem jakousi okamžitou nutností?

On ten verš míří na podvědomí, na prudké síly, které uvnitř nás nevědomě rozvíjí naši osobnost. Pod racionalitou myšlení je prudkost iracionality. Je to neustálý boj mezi našimi racionálními poznávacími kategoriemi světa, které používáme, abychom se uprostřed té divočiny nezbláznili, a našim podvědomím, které chce být nespoutané. Takže ano – obé je nutností.

„Ten plynný obr.“ I zemská atmosféra je pouze vrstvou plynů. A vliv člověka na tuhle tenkou „skořápku“ je aktuálně devastující a podle Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) jsou ničivé dopady změn klimatu takřka nevyhnutelné, jinými slovy klimatická katastrofa je na dohled. Místo záchrany planety ale válčíme jak za druhé světové, jak tohle všechno snáší básník Roman Polách?

Místo záchrany planety hlavně hromadíme peníze a moc. Jak jsem uvedl výše: když se v médiích či v politice diskutuje toto téma, pak často slyšíte – je to velmi drahé, muselo by se do toho mnoho investovat, domácnosti a společnost obecně si budou muset zvyknout na nepohodu atd. atd. Takže ta abstraktní obludná postava kapitálu a její takzvaná neviditelná (a značně iracionální) ruka trhu tu planetu devastuje jen pro zisk. Rabování přírodních zdrojů je konkrétním praktickým příkladem té metafory zisku. Kapitál bude existovat do té doby, dokud bude existovat Země. Po jejím zániku už peněz potřeba nebude a každý pak nakonec uvidí, jak drahé to vlastně bylo – cenou bude konec veškerého života.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.