Herečka Zuzana Truplová: Občas se někdo z nás na chvilku ztratí, aby se vrátil s tím, že už ví, kam patří

Pomalu nám končí prázdniny. Navíc herci většinou na sklonku srpna už zase makají. Jaké bylo vaše letní volno?

Ano, že nám končí prázdniny, to je opakující se smutný příběh (smích)… My začínáme sezónu v Aréně skutečně až koncem srpna, ale vím, že někteří kolegové z jiných divadel začali zkoušet už třeba před týdnem, což by mělo být trestné (smích)… Abych se přiznala, tak je mi někdy líto kolegů ze Shakespearovských slavností, protože oni léto nemají v podstatě skoro žádné. Moje léto bylo super. Byla jsem se potápět v Egyptě, což byla taková odpočinková dovolená. Více aktivní pak byla druhá část mé dovolené, kdy jsem byla v rakouských Alpách. Do toho se snažím otočit za rodinou do Jihlavy. Nemohla jsem vynechat ani festivaly. Zvládla jsem aspoň dva dny na Beats for Love. Taky jsem byla na brněnském festivalu Pop Messe. Ano, i v Brně jsou dobré věci! Skvělý line-up, dramaturgicky se mi ten festival moc líbil. Nebyly tam žádné komerční odrhovačky. Mě totiž spíš baví objevovat nové interprety, což mi tento festival splnil. Zároveň ale musím dodat, že léto bylo taky částečně pracovní.

Vy asi chvilku neposedíte, že?

Je to tak. Mám pocit, že čím jsem starší, tím je to se mnou horší (smích)…

Můžete poodkrýt, co pracovního jste měla na programu v létě?

Budete první, komu to řeknu, a jsem vlastně ráda, že to bude právě Ostravan. Pracuji teď totiž na ryze lokálním ostravském projektu. Začala jsem zase aktivně rapovat. MC Zuzka je zpátky ve hře. Chystám se vydat epíčko, které bude obsahovat pět nových tracků. Vyjde to na konci října!

Je MC Zuzka nějaké vaše alter ego? Jak to je? Jste více Zuzana Truplová, nebo MC Zuzka?

Rap je pro mě strašně osobní záležitost. Hodně čerpám ze svého nitra. Když rapuju, jsem na pódiu totálně sama za sebe. Není to žádná póza nebo fiktivní postava. MC Zuzka, to jsem já. Na tom novém epíčku jsou odkazy, ve kterých mě kámoši stoprocentně poznají. Zároveň ale věřím, že si v tom najdou něco svého i úplně cizí lidé. Víte, Zuzana Truplová jsem samozřejmě taky já, ale když jsem na jevišti, tak mám nějakou roli, kostým, jasně daný charakter. Je tam spousta věcí, kterým se snažím vdechnout život, ale je to hraní, něco, na čem jsme se domluvili s režisérem. Nejsem to já sama za sebe.

Jste tedy raději v pozici herečky, nebo rapperky?

Možná vás to překvapí, ale asi jsem spíše raději herečkou, protože se za postavu, kterou hraju, můžu schovat. Prostě hraju život někoho jiného. Vystupovat jako MC Zuzka je mnohem těžší, protože jsem vlastně úplně nahá. Na chvíli vám dám možnost nahlédnout do mé duše.

Jako rodilá Jihlavačka jste se hlásila na konzervatoř do Prahy, nevyšlo to, tak jste šla do Ostravy. Teď Ostravu prohlašujete za svůj domov. V čem vám přirostla k srdci?

Začátky v Ostravě byly krušné, ale naštěstí se to otočilo a teď nedám na Ostravu dopustit. Žije se mi tady moc dobře. Miluju umělecké podhoubí, které je tady tak silně zakořeněné. Nesmírně si cením toho, že se jako umělci s ostatními kolegy z jiných divadel a nejen divadel navzájem podporujeme, než abychom si konkurovali. Ona to není samozřejmost. Řekla bych, že to v jiných městech úplně takhle nefunguje. Je to podle mě důležité pro tvorbu. Možná právě proto vznikají v Ostravě tak kvalitní věci. Ostrava mě herecky vychovala. Jinak vlastně asi nedokážu popsat, jak moc mám Ostravu ráda. Když se sem vracím, cítím, že přijíždím domů. A taky jsem se zamilovala do Beskyd.

V inscenaci Komorní scény Aréna Komáři. (Foto: Marie Půčková)

Krásně mluvíte o Ostravě, nicméně nedávno přišlo jednoleté intermezzo, kdy jste zakotvila krátce v Ústí nad Labem. Proč tomu tak bylo, na to se vás už ptali jiní. Mě zajímá, jestli jste po tom roce v Ústí nějak změnila pohled na Ostravu po svém návratu.

Spíš jsem se utvrdila v tom, jak moc mám Ostravu ráda. Ještě více jsem si uvědomila, jak moc můžu být vděčná za to, kolik je tady pohromadě umělců, jak to tady žije. Tohle mi v Ústí neskutečně chybělo. Omlouvám se, že to řeknu, ale mám pocit, že Ústí jako město jde kultuře strašně málo naproti. Město podle mě nedělá v rámci kultury pro lidi skoro nic. Sám Činoherák to tam nezachrání, byť se snaží. Ústí je specifické město v nádherném kraji, odkud ale lidé prchají ve velkém do Prahy. To asi taky dělá svoje. Byla to pro mě další životní zkušenost, díky které jsem si uvědomila, kde chci žít a kde se cítím líp. Občas se někdo z nás na chvilku ztratí, aby se vrátil s tím, že už ví, kam patří.

Primárně patříte na prkna Komorní scény Aréna. V čem je podle vás unikátní?

Tak my děláme hlavně herecké divadlo. Stavíme situace. Snažíme se předat lidem příběhy a myšlenky bez nějakých zbytečných vizuálních příkras. Jde nám spíše o obsah než o formu. Mnozí tak o Aréně říkají, že tam hrajeme staré divadlo. Já si to rozhodně nemyslím. Děláme divadlo tak, aby ho diváci pochopili a dokázali se s námi ztotožnit. Snažíme se nehrát, ale být.

Krásná myšlenka. Abych řekl pravdu, tak asi v rámci divadla neexistuje nic horšího, než když představení chápou jen kritici v první řadě.

Ano! S tím mám velký problém. Mně se v divadle ledasco nelíbí, ale je to právě dané tím, že já chci představení rozumět. Když představení nerozumím, přestává mě bavit. Pak se začnu dívat na kostýmy a scénu, což mě baví asi tak pět minut. Potom už jen trnu, jak to představení bude dlouhé. Mám jednu památnou historku na téma Shakespeare. V jednom nejmenovaném divadle právě hráli jednu jeho profláknutou hru. Byli jsme se tam tehdy podívat s dramaturgem Komorní scény Aréna Tomášem Vůjtkem, který mi celé představení špital do ucha, co které odkazy v představení znamenají. Díky němu jsem to pochopila, ale jinak bych byla ztracená. Kolik lidí v hledišti si to takhle dokázalo rozebrat jako Tomáš? Kromě něj bych řekla, že skoro nikdo.

Jaký jste typ herečky? Spíše svéhlavá, nebo se necháte raději vést režisérem?

To je hodně o režisérovi. Buď mě na začátku přesvědčí a nechám se ráda vést, nebo mě nepřesvědčí, nerozumím jeho výkladu a tím pádem začnu být docela protivná. Upřímně si myslím, že už se mnou pár režisérů tohle zažilo a nechtěli by se mnou znovu pracovat. Chápu, že je to se mnou někdy těžké, ale myslím si, že dokážu dobře naslouchat. Vždycky říkám našemu uměleckému šéfovi, že jak řekne, tak bude. Jsem herečka, já jsem tam od toho, abych ztvárnila režisérovy vize a přidala k tomu něco ze sebe. Je to hodně o vzájemném dialogu. Když tohle funguje, dějí se pak velké a krásné věci. Nemám ráda, když si režisér není jistý a nemá jasnou představu. Pak to vypadá, že režírují herci. Najednou je pak na jevišti šest režisérů a čtyři dramaturgové, což dělá takzvaný bordel (smích)…

V inscenaci Pan Ein a problém požární bezpečnosti. (Foto: M. Půčková)

Co by se muselo stát, abyste znovu „prchla“ z Ostravy? Co třeba film a televize?

Nikdy neříkej nikdy, ale nevím, co by mě přinutilo odejít. Co se týče filmů a seriálů, tak tam asi vůbec není šance. To by musel být nějaký majstrštyk pod vedením skvělého režiséra. Nechci být zlá, ale vůbec se mi nelíbí, co momentálně běží v českých televizích a jakým směrem se ubíráme. Je to jeden velký balast. Vlastně je mi líto řady mých kolegů. Lidi si ani neumí představit, kolik se musejí učit textu a jak dlouho jsou na place. Jsou to těžce vydřené peníze, ale bohužel ten výsledek kolikrát vypadá tak, jak vypadá. Mám asi štěstí v tom, že jsem člověk, který moc neřeší peníze, jinak bych možná mluvila jinak.

Říkáte, že peníze nejsou středobodem vašeho vesmíru. Jaké hodnoty tedy vyznáváte?

To je hezká otázka. Pochopitelně si uvědomuju hodnotu peněz, ale nejsou tolik podstatné. Jsem zvědavá, co na tohle řeknou rodiče, až si to přečtou (smích)…. Peníze nebyly, nejsou a nebudou mojí prioritou. A co je pro mě důležité? Jsou to přátelé. Za svoje kámoše bych dala ruku do ohně. Potom je to určitě láska. Život bez lásky je strašně smutný. Jinak mě baví plnit si svoje sny. Bavilo mě divadlo, chtěla jsem být herečkou. Stalo se. Pak jsem si říkala, že bych ráda vydala vlastní desku. Trvalo to, ale nakonec bude aspoň EP. Můžu citovat Čapka? Ten citát totiž podle mě vystihuje naprosto všechno. Bože, jak jednoduchý recept na šťastný život – to, co děláme, dělat z lásky k věci.

Na závěr moje obligátní otázka. Kým by byla Zuzana Truplová, kdyby nebyla herečkou a zpěvačkou?

A víte, že jsem se nad tím taky kolikrát zamýšlela? (smích)... Chodila jsem na osmiletý gympl a myslím si, že bych ho stejně nedodělala. Chtěla bych poděkovat rodičům, že mě nechali dělat, co mě baví. Měli pro mě vždycky pochopení a dali mi volnost. Říkala jsem si, že by mě bavil cestovní ruch, protože ráda cestuju, ale zase jsem poleno na jazyky, takže bych šla asi na hotelovku a byla profesionální pinglicí. Jinak nevím. Naštěstí to divadlo vyšlo!