Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Operní galakoncert Slezského divadla: Překvapivá dramaturgie a solidní výkony ukázaly, že to jde i jinak

Operní galakoncert Slezského divadla: Překvapivá dramaturgie a solidní výkony ukázaly, že to jde i jinak

21.11.2022 Divadlo

Slezské divadlo v neděli přilákalo diváky do Opavy na operní galakoncert. Představili se sólisté operního souboru, balet, sbor a orchestr SDO pod taktovkou dirigenta Marka Prášila. Ten je rovněž autorem hudebního nastudování galavečera, který se Slezskému divadlu vcelku hezky vydařil.

Zvětšit obrázek

Zleva Katarína Jorda Kramolišová a Tereza Kavecká během děkovačky.
Foto: Lukáš Wodecki

Dramaturgie galakoncertu se tentokrát vydala vícero cestami. Ta první zohlednila slavná a oblíbená operní čísla a tituly. Proto v úvodu zazněla ukázka z populární Suity č. 2 francouzského skladatele George Bizeta. Orchestr zahrál Farandolle vitálně a v pěkné souhře. Samozřejmostí od počátku byly vkusné a solidní instrumentální výkony.

Juraj Nociar. (Foto: Lukáš Wodecki)

Nezůstalo však jen u ikonických jmen, druhá linie zohlednila méně známá, případně ne tak často uváděná díla. K těm patřilo například Lamento di Federico (Pláč Federicův) Francesca Ciley, které s dramatickým akcentem přednesl tenorista Juraj Nociar. Jeho světlý hlas sice ve výškách postrádá objemnost, ale přesto zněl svěže a čistě.

Katarína Jorda Kramolišová. (Foto: Lukáš Wodecki)

Operu oper Carmen George Bizeta připomněla nejprve orchestrální předehra, Habaneru si posléze vystřihla Katarína Jorda-Kramolišová, jejíž soprán býval ozdobou nejedné operní sezóny. Po přezpívání do mezzosopránových rolí neztratila opavská diva svůj šarm, který plnými doušky předvedla také ukázkou árie Carmen. S nehledaným temperamentem, jiskrou v oku a přiléhavou hlasovou charakteristikou.

Po orchestrálních číslech představil poslední ochutnávku z Carmen barytonista Alexander Vovk. Jedna z nejcharismatičtějších melodií světového operního repertoáru má tu výhodu, že okouzlí snad každého. Vovk přednesl Toreadorovu píseň stylově, jeho výkon provázela jen občas méně spolehlivá intonace.

Alexander Vovk. (Foto: Lukáš Wodecki)

Pěvecky nejpřesvědčivější podání první půle večera představila Tereza Kavecká. Její árie Jolanty ze stejnojmenné opery Petra Iljiče Čajkovského připomněla, že tato sopranistka má stále nádherně sametový hlas a současně bystrý intelekt pro výstižné ztvárnění zpívaného textu. Kavecká je osobnost, která jednoznačně přesahuje obvyklé regionální škatulky. Škoda, že si této noblesní umělkyně tak málo všímají na větších operních scénách v Praze, Brně či Ostravě. První polovinu galavečera uzavřelo působivé finále Čajkovského opery.

Tereza Kavecká. (Foto: Lukáš Wodecki)

Alfou a omegou druhé půle programu byla hudba Bedřicha Smetany. Opět se sluší vyzdvihnout dramaturgii večera, která i tentokrát volila neotřelé ukázky. Nejprve to byla předehra k opeře Braniboři v Čechách. Díla, jehož nadčasovost stále roste. Árii Kmeta posléze přednesl basista Dalibor Hrda. Jeho projev opavské publikum bezpečně zná. Je totiž ve většině ztvárněných rolí téměř stejný. Bohužel tento „minimalismus“ není vždy úplně žádoucí.

Každopádně Hrda zazpíval svůj part poměrně solidně a srozumitelně. To bohužel nelze s určitostí říct o Zdeňku Kaplovi, kterému árie Voka z opery Čertova stěna nesedla. Není tajemstvím, že Kaplovi svědčí postavy zemitějšího charakteru a odlehčenějšího námětu. Věřím, že by se mu dařilo lépe v jiném žánru, ale tentokrát byl jeho výkon nepřijatelný.

Ze Smetanova operního Parnasu nemohla chybět ukázka z Prodané nevěsty. Duet Jeníka a Kecala v podání Juraje Nociara a Dalibora Hrdy orámovaly dva tance Furiant a Skočná. Nejvíc ovšem diváky pobavil okamžik, kdy dirigent Prášil zjistil, že zpěváci nejsou na místě a prohlásil směrem k publiku: „Dámy a pánové, vypadá to, že se nám Kecal někde zakecal.“ Spolehlivě nejveselejší moment celého večera. Instrumentální mezihry si vzal na mušku také soubor baletu Slezského divadla, který se během večera představil několikrát. Pokaždé s jiným úspěchem a invencí.

Z operního galakoncertu. (Foto: Lukáš Wodecki)

Pěvecký vrchol galavečera přišel v předposledním čísle. Árie Terinky Na podzim v ořeší z Dvořákova Jakobína v podání Terezy Kavecké vyzněla se zřídka slýchanou něhou, intonační noblesou a perfektní srozumitelností. Závěr galakoncertu orámovala opera Věc Makropulos Leoše Janáčka.  Byla to mystická tečka, k dokonalému vyznění by stačilo, aby všichni sólisté zpívali příště zpaměti. Bohužel v tomto panoval během celého večera nesoulad.

Hezké a zodpovědné výkony představil operní sbor, který pod vedením Kremeny Pešakové ztvárnil všechny body večera ve spolehlivé hlasové kondici.

Operní sbor. (Foto: Lukáš Wodecki)

Bezpečnou pojistkou galavečera Slezského divadla byl dirigent Marek Prášil. Orchestr pod jeho elegantní a pozornou taktovkou zvládnul individuální výkony i jistou a pevnou souhru, dobře si vedl i v divokých tempech stylizovaných tanců Smetany. Slova uznání patří celé dechové sekci, hráčům na bicí nástroje i smyčcové skupině.

Dirigent Marek Prášil. (Foto: Lukáš Wodecki)

Operní gala se Slezskému divadlu víceméně vydařilo. Divadlo ukázalo, že nemusí sázet pouze na notoricky omílané operní hity a dokáže nastudovat různorodý repertoár v adekvátním stylovém podání. Ačkoli výkony všech účinkujících nebyly vždy souměrné, sluší se vyslovit pochvalu a uznání. Snaha se cení a většina protagonistů tentokrát na pódiu odevzdala kus fortelné a poctivé práce.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.