Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Vladimír Javorský o svém albu, které nahrál s Marianem Friedlem: Já jen dal do vázy kytičky okamžiků

Vladimír Javorský o svém albu, které nahrál s Marianem Friedlem: Já jen dal do vázy kytičky okamžiků

30.11.2022 Hudba

Ostravský rodák Vladimír Javorský patří k nejvýraznějším českým hercům své generace. Obrovským překvapením je jeho aktuální debutové album Ještě je, které natočil ve spolupráci s multiinstrumentalistou Marianem Friedlem a dalšími spřízněnými muzikanty především z Moravskoslezského kraje. Ve společném rozhovoru Javorský s Friedlem vysvětlují, co je vedlo ke spolupráci. Současně na vás během čtení dýchne pokora a skromnost, ale také radost a odvaha z kreativní práce, díky níž vznikla jedna z nejpozoruhodnějších tuzemských nahrávek letošního roku.

Zvětšit obrázek

Vladimír Javorský nahrál album pod producentským dohledem Mariana Friedla.
Foto: Zuzana Bönisch

Kde a jak jste se, pánové, dali dohromady?

Marian: Potkali jsme se na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Bude to tak pět, možná šest let. Vedl jsem tam výukovou dílnu ve hře na bezdírkovou píšťalu koncovku a Vláďa se k nám připojil.

Vladimír: Je to tak, jak říká Marian. Můžou za to Folkové prázdniny, akorát těch let si myslím bude víc než pět nebo šest. Možná to bude deset.

Ačkoli je Vláďa ostravský rodák, mám ho léta spojeného s Prahou. Na nahrávce ovšem slyšíme především muzikanty z Moravskoslezského kraje. Snad podvědomý návrat k vlastním kořenům? Mariane, co tě přivedlo k Vláďovi a naopak?

Marian: Mě přivedl k Vláďovi Vláďa (smích). On totiž od doby, kdy jsme se poznali, sleduje, co dělám, zná moji tvorbu, a proto mě patrně i oslovil, zda bych se ujal produkce jeho alba. Vůbec mě doteď nenapadlo, že by ve hře byl nějaký jeho podvědomý návrat! Ale je vlastně legrační, že Prahu jsme v celém tom procesu hodně oslabili: natáčelo se na jižní Moravě, nahráli, smíchali a masterovali to Moraváci a CD vyšlo u brněnského vydavatelství. Takže Prahu vlastně zastupuje jen výtvarná stránka, o níž se postarala Zuzana Vojtová a Matěj Forman.

Vladimír: K Marianovi mě přivedla jeho krásná alba s Jitkou Šuranskou a Martinem Krajíčkem a jeho muzikantská, instrumentální a žánrová téměř neomezenost. A taky jeho ochota a chuť zabývat se materiálem, který jsem mu poslal. Jsem moc rád, že pozval tak skvělé muzikanty z kraje, se kterým jsou ty písničky velmi spojené.

Vláďa je také součástí kapely známého karikaturisty a nevšedního písničkáře Mirka Kemela. Kdy jsi vlastně začal psát vlastní muziku?

Vladimír: První písničky vznikaly kolem mých třinácti let, ty už jsou dávno zapomenuty. Další přicházely, když jsem uspával Šimona. To už je 18 let. Pak se začaly pomalinku trousit, určitě také pod vlivem hraní s Mírou Kemelem, ty současné, z nichž některé jsou na desce.

Z nahrávání alba Ještě je. (Foto: Indies)

Jak vznikaly ty, které jsou na albu? Můžeš popsat svou cestu, která vede od vzniku nápadu ke konkrétní písničce?

Vladimír: Ty písničky vznikají většinou ve chvílích volna. To je buď po představení cestou z metra domů, na procházce v lese anebo přímo v metru, když je klid. Pak přijdu domů a hledám k těm semínkám textu nebo melodie doprovod na ukulele nebo na kytaru. Ale pořád je to jenom takový popěvek s nějakými nápady. A tu velkou písničku z toho udělá Marian.

Mariane, ty ses Vláďových písní ujal jako aranžér a producent. Jaká to byla práce a co na té společné cestě pro tebe bylo podstatné?

Marian: Podstatné bylo, abych co nejméně potlačil ducha těch písní a současně je posunul tak, aby to zásadní v nich mohlo zazářit. Od počátku jsem v nich totiž slyšel něco zvláštního, co nedokážu popsat, ale co mi stálo zato riziko, že je třeba pokazím nebo že Vláďu zklamu. Na druhou stranu musím zas přiznat, že vzhledem k tomu, jak často a rád pracuju s lidovou písní, měl jsem dobrý výchozí bod. I k tradiční hudbě se totiž snažím přistupovat jako muzikant 21. století. Nebát se do toho materiálu zasáhnout, ale zachovat jádro a co nejméně uškodit duchu písní. A přesně tohle jsem si řekl: udělám to tak, jako by to byly lidové písničky, které mě oslovují a já jimi chci promluvit. Pustil jsem se tedy do práce, předkládal Vláďovi své verze a nervózně očekával, jak na tento můj přístup zareaguje. Ale v té době už jsem v tom byl až po uši, pohltilo mě to. Hodně by mě bolelo, kdyby to odmítl a já bych to musel vzdát. On Vláďa totiž nevezme kdeco a já to mám dost podobně, takže hrozilo stále, že jeden druhému vysvětlí, že nemůže dále pokračovat. Nicméně dopadlo to přesně naopak: Vláďa byl nadšen a já šťastný, že mi dovolí, abych si s jeho písničkami trochu pohrál…

Marian Friedl během natáčení. (Foto: archiv M. Friedla)

To zní jako krásné napojení. Takže vše probíhalo v pozitivním duchu a pohodové domluvě, nebo jste prožili i dramatické peripetie?

Vladimír: Já to vidím tak, že spolupráce probíhala ve veskrze pozitivním duchu. Složité a těžké pro mě na tom bylo, že se všechno muselo odehrát relativně rychle vzhledem k závazkům jak muzikantů, tak mým. Ale jsem si jist, že nám velmi pomohlo i to, že v nás všech hraje nějaká ta nota našeho společného rodného kraje. Proto bylo nakonec vše mnohem jednodušší a snažší.

Marian: No, s takto vytíženým hercem se především snadno stane, že je těžké najít společné termíny k setkání, natáčení, postprodukci… Párkrát jsem si opravdu zoufal. U svých alb si totiž všechno hlídám, posouvám a rozhoduju sám. Teď bylo ale důležité, aby měl ve všem poslední slovo Vláďa, jenže se muselo čekat, až na to bude mít čas. A já, i když vypadám jako kliďas, jsem ve skutečnosti dost netrpělivý…

Ale dotáhli jste to do konce! Písně alba Ještě je mají křehké vypravěčské kouzlo. O čem vyprávějí?

Vladimír: Pro mě jsou to takové kytičky okamžiků. Podle toho, jaký ten okamžik zrovna je, tak taková písnička se rozvine.

Marian: Pro mě jsou to především básně. Častokrát nelze z pohledu nás posluchačů přesně říct, o čem jsou, protože prostě zachycují nějaký pocit nebo atmosféru okamžiku a svou obrazností a neurčitostí zároveň rezonují v každém člověku jinak. Pak se právě posluchač stává součástí toho příběhu, prostě si musí píseň dotvořit sám v sobě.

Kytičky okamžiků… to jsem ještě neslyšel, ale moc se mi to líbí. Ty tvé kytičky voní jazzem, folkem, šansonem a nevím čím vším ještě. Je hudební a aranžérská pestrost alba společným záměrem, nebo vyplynula přirozeně z kontextu?

Vladimír: Okamžiky během dne jsou různé. Někdy nás potká šanson, někdy lidová, někdy nás potká jazz. Jsem rád, že to Marian takhle uchopil a někdy umocnil v aranžích, byť jak říká, jsem někde slyšel trubku. Myslím si, že ta pestrost je správně. Ty písničky vznikají vlastně z pestrosti ticha.

Marian: Myslím, že vždycky pracuju s nějakým okruhem mi blízkých hudebních jazyků, které splétám ve svůj vlastní. Rozdíl u jednotlivých mých alb je jen v tom, jak jsou ty vlivy namíchány, jaká je jejich balance. Ale pochopitelně můžou přibývat i nové impulsy, kterým se nebráním, jako na mém letošním CD Černobílý svět třeba přibyla elektronika. Z ní jsme ovšem u Vladimíra nepoužili nic a vlastně obecně bych řekl, že Ještě je je album je velmi střídmé z hlediska aranžérského i instrumentačního. Nicméně předpokládám, že i tak jsou ty písničky nakonec o dost jiné, než jak je třeba Vláďa původně slyšel. Například vím, že má moc rád trumpetu a tady jsme ji nahradili klarinetem a lidovými flétnami. Taky si ty písničky obvykle doprovází na kytaře nebo ukulele a na našem albu převzal doprovodnou úlohu, až na pár výjimek, klavír… Ale z nějakého důvodu si mě Vláďa vybral a vydrželi jsme to spolu, takže to teď trochu zní i jako Marian (úsměv).

Vladimír Javorský během natáčení. (Foto: archiv M. Friedla)

Jaké věci byly pro vás během tvůrčího procesu klíčové?

Vladimír: Zápal, inspirace. Setkání se skvělými muzikanty a lidmi.

Marian: To, abych měl dostatečnou svobodu do všeho zasáhnout a přitom viděl Vláďovy zářící oči z toho, jak je nadšen, kam se to ubírá. Já vůbec nepochybuju, že se s řadou mých návrhů musel chvíli sžívat, ale Vláďa je velmi otevřený a sám je studnicí neotřelých nápadů, takže jsme si z toho udělali trochu takovou společnou hračku, kterou nás bavilo rozkládat a dávat nově dohromady. Nikdy jsem neměl pocit, že se nám z toho stala soutěž, v níž se snažíme přehrát toho druhého.

Co se skrývá za názvem alba Ještě je? Jde o záhadný název, který s nadsázkou připomíná poetiku básní Petra Hrušky.

Vladimír: Ještě je je název jedné z písní na albu, takže možná v ní se skrývá i odpověď na tuto otázku.

Lidé tě, Vľáďo, vnímají především jako herce. Zrcadlí se tvá herecká praxe nějak ve tvém pěveckém pojetí?

Vladimír: Vzhledem k tomu, že má herecká praxe trvá už zhruba 40 let, tak se v tom zrcadlit asi musí. Ale řekl bych, že jsou to spíš písničky ke zpívání než nějaké herecké pěvecké party.

Na albu můžeme slyšet otisk několika výrazných osobností. Koho jste pozvali a co vás přivedlo právě k těmto muzikantům?

Marian: Když jsem poprvé uslyšel Vláďova dema, hned jsem si ty budoucí tvary spojil s jazzovým pianovým triem a mými dechovými nástroji. Dlouhodobě spolupracuju s o generaci mladšími muzikanty, kteří mi už mnohokrát pomohli zrealizovat mé hudební sny. Vydali jsme spolu CD Beránci a vlci (2016), 11 podob lásky (2020), Ruky na dudách (2021), Černobílý svět (2022), Flétny nad Oslavou (2022) a kromě našich společných aktivit všichni působí i v dalších skvělých projektech. Rozhodnutý jsem byl tedy okamžitě: Martin Kocián natočí kontrabas a provede editaci a mix, Michal Wierzgoń se ujme bicích a perkusí a saxofonovou hvězdu Štěpána Flagara jsem oslovil, aby překvapivě nahrál piano. Tato Štěpánova role byla vyvolána jednoduše tím, že saxofon jsem tam neslyšel a o Štěpovi jsem navíc věděl, že je taky vynikající pianista. Snadno jsme tedy mohli vytvořit zbrusu novou kapelu jen transformací stávající. Myslím, že i Vláďa brzy pochopil, co jsem tím zamýšlel: dát znít jeho písně partou výborných lidí a špičkových muzikantů zároveň.

Zřejmě každý autor chce svými písněmi sdělit něco o sobě nebo o světě, v němž žije. Co jsi chtěl předat svým albem ty, Vláďo?

Vladimír: Já jenom dal, díky Mariánovi a klukům z kapely, do vázy ty kytičky okamžiků.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.