Česká filharmonie a Antonín Dvořák: Dialog, který neomrzí ani po staletích

Slyšet Dvořákovu kompozici v provedení orchestru, který skladatel v době jeho vzniku osobně řídil, je přímo symbolické. Stabat mater je ikonická předloha, o umělecké ztvárnění známé mariánské sekvence se v minulosti pokusilo mnoho skladatelů, ale Dvořákovo zhudebnění se něčím odlišuje. Je tak hluboce prožité, osobní a zainteresované, až se vzdaluje typické charakteristice.

Jeho hudba se prodírá z temnoty ke světlu, podobně jako přichází rozbřesk slunce po dlouhém truchlivém soumraku. S neotřesitelnou jistotou a odhodláním svědčí o tom, že každá rána se jednou zahojí, bolest pomine a zůstane nekonečná radost.

Z koncertu České filharmonie v Ostravě. (Foto: Aleš Honus)

Dvořákovo Stabat mater se  podobá spirále, jejíž melodie opakovaně stoupá do výšin, kde se rozbíjí o kvílivé souzvuky zmenšených septakordů. Úvodní a závěrečná část jsou organicky propojeny tematickými aluzemi, v harmonickém plánu se hudba projasňuje a pročišťuje, jako obloha po zuřící bouři.

Česká filharmonie vedená Tomášem Netopilem zahrála Dvořáka s velkým smyslem pro dramatickou gradaci i dynamické protipóly. V jemných lyrických pasážích hrál orchestr spolehlivě, pevně a čitelně. Netopil je z dirigentů, který se zamýšlí nad zvukovou architekturou, adekvátním výrazem a hledáním smyslu konkrétního díla. Jeho výstavba rozsáhlé vstupní části i závěrečného Quando corpus morietur pramenila z pochopení myšlenkové provázanosti.

Simona Šaturová a Václava Krejčí Housková. (Foto: Aleš Honus)

V Ostravě se vesměs mohl spolehnout na vynikající sólisty, kterým vévodil spanilý soprán Simony Šaturové. Přední slovenská sopranistka má Dvořákovo dílo bezpečně „přečtené“ a hluboce zažité. Projevilo se to nejen v jejích naprosto přesných nástupech, během nichž nemusela místy ani sledovat očima dirigenta, ale zejména ve způsobu jejího pojetí. Šaturová ví, jak tlumočit duchovní téma tak, aby působilo neokázale a niterně a současně nepostrádalo patřičnou razanci a osobní prožitek.

Richard Samek a Jozef Benci. (Foto: Aleš Honus)

Jejímu koncentrovanému podání se blížila interpretace Richarda Samka, jehož klid, přesnost, rozvaha a umírněná gesta dobře korespondovaly s charakterem Dvořákovy kompozice. Tenorista výtečně zvládl sólové party a potěšil jasnou a hřejivou hlasovou barvou v klíčové sólové árii Fac me vere tecum flere. Jedním z pěveckých vrcholů koncertu byl společný duet Šaturové a Samka Fac, ut portem Christi mortem.

Zajímavý výkon představila Václava Krejčí Housková, kterou jsem osobně v této kompozici slyšel poprvé. Zpočátku se zdálo, že charismatická mezzosopranistka krotí a tlumí své emoce. Nicméně v klíčové altové árii Inflammatus et accensus odhalila svou sílu a předvedla od prvního do posledního tónu dokonalou dramatickou výstavbu. Krejčí Housková dokáže sladit působivý vizuální projev i vlastní pěvecké ztvárnění s neobyčejnou intenzitou. V jejím podání není nic nahodilé či povrchní, všechno je přesně takové, aby to posluchače doslova přivábilo k jejímu omamnému, tlumenými barvami prokvetlému hlasu.

Z provedení Stabat mater. (Foto: Aleš Honus)

Sestavu sólistů dotvářel slovenský basista Jozef Benci. Toho provází vynikající renomé a jeho zkušenosti jsou nezpochybnitelné. Nicméně v konkrétním provedení nezvolil podle mého názoru optimální výrazové prostředky, jelikož šel z jednoho extrému do druhého. Buď svůj hlas zbytečně forzíroval, přepínal a překrýval své okolí, nebo naopak zpíval tak nezřetelně, že člověk marně napínal smysly, aby postřehnul jeho zakončení hudebních frází. Dvořákovi by slušela větší přirozenost a prostota.

Vpravo Jozef Benci. (Foto: Aleš Honus)

S podstatou Dvořákovy Stabat mater patřičně korespondoval výkon Pražského filharmonického sboru. Lukáš Vasilek připravil strhující a zodpovědné pojetí, jež nešlo po vnějších efektech, ale po citlivém a soudržném stmelení všech sborových sekcí. Slyšet Dvořáka v tak mnohotvárné souzvukové výpravě se často nepoštěstí. Vasilek dokázal sborové party koncipovat tak, aby působily velkoryse, ovšem bez přebytečného patosu.

Pražský filharmonický sbor. (Foto: Aleš Honus)

Dvořákova Stabat mater vyzněla jako dílo sebevědomé, majestátní, ale současně asentimentální, zdravé a zářící. Akustika katedrály Božského Spasitele je k podobně rozměrným projektům vlídná. Samozřejmě, že komfortní poslech všech zúčastněných složek není možný a člověk registruje hlavně to, co se odehrává bezprostředně před ním. Přesto je možné se kochat přívětivou zvukovou barvou, která se line velkorysým prostorem s konkrétní a nerozmazanou artikulací.

Z koncertu v katedrále Božského Spasitele. (Foto: Aleš Honus)

Koncert České filharmonie, Pražského filharmonického sboru a sólistů pod taktovkou Tomáše Netopila se zařadil ke zlatým hřebům festivalu Leoše Janáčka. Po strategii v podobě situování orchestrálních koncertů do náhradních prostor Divadla Antonína Dvořáka a ještě méně vhodně do Domu kultury Poklad se jednalo o dosud nejdůstojnější a nejreprezentativnější velký koncert letošního ročníku.