Koncert Dana Bárty s Filharmonií Brno: Způsob, jak neprošvihnout vzácnou chvíli

Kdo z vás prošvihne tuto vzácnou chvíli, zapláče. Slova, která zazněla z úst Dana Bárty během jeho vystoupení, si můžeme vzít jako pomyslné motto. Vzácnou chvíli nepochybně prožili návštěvníci tohoto koncertu, který sice trval zhruba hodinu a půl, ale utekl jako voda. Tak už to chodí. Když něco člověka baví, čas běží jako o závod.

Bárta vystoupil po boku formace Robert Balzar Trio, s níž spolupracuje pěknou řádku let. Mimořádný crossoverový program byl koncipován přímo s ohledem na jubilejní dvacátý ročník Svatováclavského hudebního festivalu. Připomeňme, že ten se ohlíží za svou mnohotvárnou minulostí také v podobě návratů „best of“ projektů festivalové historie.

Dan Bárta. (Foto: Ivan Korč)

Dramaturgie koncertu překvapila snad i zasvěcené znalce Bártova hudebního univerza. Jednou z prvních ochutnávek totiž byla píseň Brother Wolf, Sister Moon, za níž stojí dvojice Ian Astbury a Billy Duffy. Tvůrce legendární americké rockové formace The Cult by možná někdo v hledáčku jazzového kreativce nečekal. Přesně to by však byla mýlka! Dan Bárta je ten typ hledače starých i nových pramenů, který dokáže překvapit podobnými přesahy a dát jim nový rámec a smysl.

Během koncertu zazněly i mnohé coververze známých písní jako jsou Smile Charlieho Chaplina či Last Chance Lost americké písničkářky Joni Mitchell. Velkým překvapením byla také jazzová verze hitu Isobel od islandské zpěvačky Björk.

Bárta nezapomněl ani na svou tvorbu, která mně osobně zaujala asi nejvíc. Písně jako Živý, Dech a Duha mají osobité hudební kouzlo a nenapodobitelnou poetickou imaginaci textů. Hudební aranžmá Filipa Jelínka a Roberta Balzara vytáhlo z orchestrálního doprovodu barvy, které songy okořenily a ozvláštnily.

Z koncertu Dana Bárty. (Foto: Ivan Korč)

Impozantní byla také středověká anonymní píseň O Maria, o felix puerpura ze 13. století. Tu Bárta přednesl pokorně a čistě, jako by šlo o prostý lidový popěvek. Přesto v písni a zpěvákově přednesu bylo podivuhodné světlo, které září pouze ze středověké hudby.

Většinu písní Bárta doprovodil také svou typickou vokální improvizací. Nejčastěji se pohyboval ve falzetových tónech, které dovede zpívat hladce a přirozeně. S delikátní sametovou hebkostí. Bárta se také párkrát osvobodil z konvencí předurčených kostelním prostředím. Z počátku byl opatrnější, ale později odhodil zábrany a vydal se uličkou mezi diváky. Rozezněl svůj hlas i drsnějšími rejstříky a ukázal tvrdší polohy svého hlasu. V těchto expresivních momentech jakoby odhodil svou plachost a otevřel se úplně všem.

Z koncertu Dana Bárty. (Foto: Ivan Korč)

Filharmonie Brno pod taktovkou Pavla Šnajdra zahrála sehraně a připraveně. Orchestrální aranžmá bylo rovnocennou složkou hudebního ztvárnění jazzového tria. Nešlo o bohužel tolik časté „křoví“, ale o souzvuky a témbry, které dodaly úpravám nečekaný esprit a atmosféru.

Trio Roberta Balzara tvoří špičkoví jazzmeni. Pianista Vít Křišťan každým klavírním sólem přesvědčil o svém mimořádném talentu. Jeho improvizace mají hlavu a patu, nejsou přeplácané, ale účelné a vkusné. Podobná slova platí o Kamilu Slezákovi, jehož perkuse jsou víc než jen běžný rytmický doprovod. Jeho role je stmelující, ale také provokativní. Balzarovy kreativní kontrabasové linky bylo rovněž radost poslouchat. Krásná prstová technika a tóny, které melodicky i rytmicky daly písním bohatý svobodný prostor.

Z koncertu Dana Bárty. (Foto: Ivan Korč)

Publikum si užilo také Bártovy hlášky, kterými zpěvák během průvodního slova bavil „Dveře se pomalu otevírají a dovnitř se vkrádá červená čepička s bambulkou…,“ byla asi nejvtipnější parafrází šílenství jménem vánoční nákupy. Dan Bárta si od konzumních rituálů drží příjemný odstup. S nadhledem také dokázal ztvárnit široký žánrový okruh písní, které jej nějak oslovují. Koncert patřil k těm, které mají jednoznačné vyznění. Potlesk vestoje, přídavek a obrovská spokojenost na sebe nedaly dlouze čekat.

Dobrému dojmu jednoznačně prospělo také solidní ozvučení, které obstarali Bártovi zvukaři. Ozvučit dobře kostelní akustiku je vždy potíž a musí se to náramně dobře umět. Tentokrát se povedlo všechno. Vím pouze o jediné věci, které by byla škoda: Kdyby tento speciální crossoverový koncert, během kterého zazněly také skladby od Johna Coltrana, Vince Jonese či Joa Greena, neměl žádné další pokračování. Takový playlist si žádá repete.