Nový ředitel Slezského divadla Petr Kazík: V Opavě riskuji svou pověst, ale stojí to za to

Jaký by měl být ředitel profesionálního divadla s vlastním činoherním a operním souborem?

Zatím mi každý říkal – ty to budeš mít těžké, když divadlo není tvůj obor. Ale já na to reagoval, že to bude právě naopak. Víte, já ctím kompetence a profesionalitu. My jsme tak trochu národ Ferdů Mravenců. Všichni mluví učitelům do toho, jak mají učit, všichni mluví novinářům do toho, jak by měli psát a podobně. Některé profese jsou prostě otloukánkem. Kdybych přišel ve Slezském divadle do orchestřiště a řekl jim, že jsem v životě dirigoval tři písničky a od šesti let zpívám, že teda příští operu s nimi nazkouším, tak mě okamžitě pošlou do jistého nejbližšího zařízení, které naštěstí v Opavě máme. Když přijde mladý dirigent, který řekne, že bude řídit instituci o 160 lidech a stomilionovém rozpočtu, tak tu pozici dostane bez problému, protože někdo si nepochopitelně myslí, že to musí zvládnout. Tenhle příklad jsem říkal i na radnici. A tímto příběhem jsem vám snad odpověděl. Přes třicet let se učím a sám vyučuji management. Jisté kompetence tedy mám. Dobrý ředitel čehokoliv by měl mít manažerské kompetence.

Pověst Slezského divadla Opava v posledních letech utrpěla v celorepublikovém kontextu kvůli určitým nejistotám a fluktuaci ředitelů. Proč tedy úspěšný manažer Petr Kazík stál právě o tuto pozici?

Byla v tom celá škála motivů. Jsem velmi šťastný člověk, protože dělám celý život to, co mě baví a jsem v tom docela úspěšný. Především se živím vzděláváním, učím na vysoké škole a mám vzdělávací firmu. Věděl jsem, že začínám být v cílové rovince své kariéry, ale posledních sedm let jsem největší úspěchy zažíval s mou dobrovolnou činností, se sborem Permoník. Kdyby se mi dařilo v byznysu jako v práci se sborem, jsem miliardář. Možná je to tím, že to dělám nezištně. Slezské divadlo je pro mě obrovskou výzvou. Říkám si, že možná kvůli této pozici jsem se celý život vzdělával a teď to mohu odevzdat pro dobro věci. V Opavě mám navíc úžasnou poradkyni Evu Šeinerovou, která založila Permoník a je geniální manažerkou. Zároveň už řadu let vnímám Opavu jako velmi kulturní město. Přitom jsem neměl páru o tom, že město je tak šílené v dobrém slova smyslu, že dává deset procent svého rozpočtu na divadlo. Sice nejsem sociolog a nemám v ruce žádné výzkumy, ale co vím, tak tohle nemá v Česku, ale ani v zahraničí obdoby. Opava je výjimečná, proto jsem se rozhodl do toho jít.

Slezské divadlo stále nemá šéfa opery. Jak to vypadá s tímto postem?

Začnu ještě jinak, mluvilo se rovněž o odchodu uměleckého šéfa činohry, ale s Jiřím Seydlerem jsme se dohodli na odkladu, kdy pomůže najít a zaškolit svého nástupce do konce sezony 2025. Co se týče opery, chtěli jsme jít ven až s opravdu konkrétní informací, ale když se ptáte, tak momentálně zodpovídá za operu paní Jana Andělová-Pletichová, nicméně pozice šéfa opery byla jednou z prvních věcí, kterou jsem začal řešit. Máme vyhlášený veřejný konkurz, probíhá výběrové řízení, kdy se bude jednat o kumulovanou pozici šéfa opery, orchestru a dirigenta v jedné osobě. Uspoříme tím třeba jedno pracovní místo. Zároveň nechceme šéfa opery, který tady bude v úterý a v dubnu, ale hledáme odborníka, pro kterého bude opera ve Slezském divadle na prvním místě. Věřím, že by měl na tento post nastoupit 1. února.

Údajně jste všem zaměstnancům při společném setkání položil dva dotazy. Kdo z nich má rád Slezské divadlo a kdo je tam spokojen. Výsledek byl překvapivý. Všichni mají Slezské divadlo rádi, ale spokojení byli jen dva z nich. Šokovalo vás to?

Během své kariéry pořád někomu radím, jak má dělat věci lépe. Každý konzultant má pocit, že výborně radí. S firmami ale spolupracuji dlouhodobě, není to chvilková záležitost a tyto dva dotazy pokládám běžně. Vždycky je to tak, že něco převažuje, ale tady byl ten rozdíl opravdu extrémní jako sto a jedna. Bohužel je tento stav charakteristický pro Slezské divadlo, protože lidé tady jsou frustrovaní. Zaměstnanci jsou vyděšení různými fámami v kuloárech. Ředitelů zažili mnoho, takže jsme pro ně všichni nedůvěryhodní, čemuž rozumím. Zároveň jsem ale nezažil firmu, kde by se všichni přihlásili, že ji mají rádi. Lidé tady mají svou firmu rádi, navíc se tady vytváří skvělý produkt, protože Slezské divadlo produkuje skvělá představení. Jen je to divadlo v zoufalém stavu, což je absurdní. Zaměstnanci se musí vyzdravět a musí mi uvěřit. Buď budu odcházet jako ten úspěšný ředitel, který potvrdí vše, co se během života naučil, nebo všechno, co mám za sebou, budu moct spálit. Vlastně riskuji svou pověst, ale stojí to za to.

Konečně má člověk pocit, že do opavského divadla dorazil na pozici ředitele manažer. Kde vůbec chcete začít?

Už jsem to nastínil. Vše stojí a padá s lidmi. Se všemi se seznamuji. Většina lidí tady jsou zkušení divadelníci na uměleckých pozicích. Perfektní je ale i technika. Třeba Radek Čechák. Věřte mi, že jsem zažil mnohé s Permoníkem a poznám, jestli to dělá profík nebo banda amatérů, ale v Opavě jsou to profesionálové v čele s panem Čechákem. Bohužel je totálně v troskách obchod a marketing. Marketing se tady zaměňuje za výlep plakátů, takhle to nefunguje. Nekladl se na to důraz a ti, kteří to dělali lépe, byli v minulosti odejiti. Tady jsou lidé nezkušení, kteří se musejí učit, a věřím, že budou mít chuť se učit. Věřím, že mám kolem sebe kvalitní tým, který ještě dolaďujeme. Teď je třeba, abychom začali zavádět normální věci. Tady sice probíhaly porady, ale neexistoval z nich zápis, neřekly se termíny pro splnění úkolů, málokdo věděl, kdo je vlastně garantem úkolu. To je spojeno i s ekonomikou. Jak jsem koukal, tady se neutrácejí peníze úplně zbytečně, ale musíme to lépe řídit. Základem je zefektivnění celého provozu divadla. Zároveň hledám další finanční zdroje. Mecenáši tady v podstatě neexistují, tady se pořád čeká na to, kolik nasype do divadla město. Naštěstí jsme v regionu, kde je spousta šikovných lidí s úspěšnými firmami, a rád bych zdůraznil, že jsme Slezské divadlo, nikoliv opavské. Chci klást důraz na naše první slovo v názvu, nejen na to poslední.

Krásně jste mi nahrál. Říkáte, že chcete klást větší důraz na Slezsko. Operní sólista Alexandr Vovk poměrně dlouho volá po spolupráci s polským divadlem. Díváte se i tímto směrem?

Ano, kvůli tomuto tématu už jsme si dokonce s panem docentem sedli. Shodou okolností se známe už z Ostravské univerzity, kde jsme se potkávali v akademickém senátu, takže jsme o sobě věděli. Věřím, že bude mou silnou kartou i to, že umím čerpat evropské fondy. To se naprosto nabízí a tyto zdroje leží před námi.

Opavský divák je spíše konzervativní. Co se dařilo z mého pohledu dobře v poslední době, bylo zapracovávání mladých herců do činoherního souboru. Jak přilákat více mladých diváků do hlediště?

V globálu souhlasím, ale snad každý týden je tady studentské představení. Školy mají větší poptávku, než jsme schopni uspokojit. Tohle funguje. Máme ale rezervy v edukaci. Nevím, co se děje před a po představení. Chci to vědět a chci školy s divadlem více propojit. Vím, že žádný z našich herců třeba nešel do dané školy před představením na besedu, aby si s těmi dětmi o něm popovídal. Dnes patří svět celebritám, a když se podíváte na sociální sítě, tak je kolem nás bohužel i spousta celebrit, které vlastně nic neumí. A my máme plný barák lidí, kteří ale setsakramentsky dobře něco umí, tak proč by nemohli být více vidět.

Znamená to do budoucna i větší odvahu v nasazování titulů?

Musíme chytře vyrábět produkt. Představení je produkt, máme pochopitelně nějaké limity, takže nemůžeme nasazovat titul, který spolkne energii všech na dlouhou dobu. Zároveň bych rád stavěl na silných stránkách našich lidí. Pak se bavíme také o ekonomické stránce věci. Udělat bombastickou kampaň za šedesát milionů není problém. Největší umění? Mám rád symfonie, ale miluji Beatles. Na začátku to byly čtyřakordové songy, které ale nikdy nezestárnou. Chápete mě? I s omezenými možnostmi chceme vytvořit kvalitní dramaturgii. Řekl bych, že tohle se víceméně už daří, ale je pořád co zlepšovat. Dneska není problém něco vyrobit, ale je problém to prodat. Musíme zjišťovat a ovlivňovat. Nechci dělat ze Slezského divadla alternativní scénu, ale nebude to ani podbízivá šmíra. Proklientský přístup je to, oč se budeme snažit. Divák je náš partner. Budu usilovat o uměleckou radu, kde budeme přímo s diváky komunikovat a ptát se jich, co by chtěli. Zároveň je chci přesvědčit, aby vyzkoušeli něco nového. Pokud aktivujeme masu lidí, tak se dostaví i osobní doporučení, což je mnohem více, než plakáty nebo billboardy, které vám divadlo novými tvářemi opravdu nezaplní.