Zakladatelé Moravskoslezského gangu spisovatelů Lenka Pastorčáková a Jiří Klečka: Spisovatel nepíše pro peníze, ale proto, že musí

Cítíte se být gangstery?

Jiří Klečka: Že bychom třeba nějakého spisovatele vyvezli za město a tam ho zlikvidovali, protože se nám znelíbil, to asi ne. Označení gang jsme použili nejdřív jako žert, spíše to byl odkaz na tento pro někoho drsný kraj, ale pak už nám zůstalo.

Lenko, kde byl počátek toho všeho?

Lenka Pastorčáková: Asi někdy v době, kdy vyšla Jirkova prvotina Pět ročních období. Tu knihu mi někdo doporučil. Přečetla jsem ji a od té doby patří mezi mé nejoblíbenější. Naprosto jsem se do ní zamilovala. A chtěla jsem poznat i jejího autora. Já to tak prostě mám. Všude propaguji naše, tedy české autory; především ty, kteří zatím nejsou až tak známí. Takže jsem o knížce natočila video, a pak jsme se zkontaktovali. Je to tak, Jirko?

Jiří Klečka: Ano, to byl náš úplně první kontakt. Moc mě to tehdy potěšilo, protože jsi byla první veřejně známá osoba, která se mi ozvala takto napřímo s tím, že je z knížky nadšená. Následující roky jsme byli v kontaktu spíše sporadicky, občas jsme si napsali. Hlavně z toho důvodu, že já si myslel, že Lenka žije v Praze a nikoliv v Orlové, což je z Frýdlantu nad Ostravicí opravdu kousek.

Lenka Pastorčáková: Ano. Začali jsme spolu komunikovat a Jirka mě pozval coby kmotru na křest své další knížky, románu Zapomenutá. Tam jsme se osobně viděli poprvé. A řekli jsme si, že postrádáme nějakou motivační partu. Takovou jsem měla v Praze, odkud jsem se vrátila domů do Orlové. A začalo se mi po podobné partě stýskat. Domluvili jsme se s Jirkou, vlastně jsme se úplně nadchli pro vytvoření takové party.

Jiří Klečka: Zvláštní bylo, že jsme na křest šli se stejnou myšlenkou, aniž bychom se o tom předtím bavili. Když jsme si pak po celé akci sedli ke stolu, zjistili jsme, že máme oba stejnou potřebu. Uzavřeli jsme to s tím, že se budeme potkávat zatím jen my dva a zkusíme pro takovou myšlenku nadchnout i další. A jako první přišla do našeho gangu Vlaďka Sacká, kterou jsme poznali na Festivalu knižních závisláků. Vlaďka to s námi táhne v podstatě od začátku a skvěle k nám zapadla.

Na Knižním festivalu Ostrava letos na začátku března jste na besedě dostali otázku, proč jste zvolili slovo gang do názvu skupiny spisovatelů. Tam jsi, Lenko, odpověděla něco v tom smyslu, že do skupiny automaticky nepřijímáte každého, kdo se přihlásí, ale nejprve si jej trochu „proklepnete“. Jinak že si členy spíše vybíráte sami. Podobně jako se nelze přihlásit do žádného gangu. Že vlastně ještě nemáte vytvořena konkrétní pravidla k tomu, jak budete vybírat. Zůstane ta praxe do budoucna taková, že vy dva jako zakladatelé budete rozhodovat o vstupu dalších lidí?

Lenka Pastorčáková: My to teď opravdu přesně nevíme, protože jsme úplně na začátku. Jak už jsem řekla, je to otázka pravidel, jejichž přijetí asi budeme konzultovat se všemi, kteří jsou členy po našem pozvání.

Jiří Klečka: Vlastně jsme si čerstvě jednu podmínku dali. Aby členové gangu měli vydanou alespoň jednu knihu pod hlavičkou běžného nakladatelství, nikoliv samonákladem.

Lenka Pastorčáková: Jestli se mnou bude Jirka souhlasit, klidně se k nám může někdo přihlásit a společně zajdeme na pivo, kávu nebo co kdo má rád, a tak si o sobě něco řekneme. A zjistíme, jak jsme si lidsky sedli. Dost podstatná je totiž pro nás i „chemie“ ve skupině. Teď, po zveřejnění tiskové zprávy o založení Moravskoslezského gangu spisovatelů, se nám hlásí i spisovatelé z druhého konce republiky, že by se s námi chtěli sejít. Evidentně i oni postrádají svou motivační partu.

Co by hlavně mělo být úkolem gangu?

Jiří Klečka: První bylo naše vzájemné postesknutí, že nám chybí nějaké zázemí. Doma si popovídáš se svým partnerem, partnerkou, o svém psaní, ale jakmile přejdeš k tomu, jak a co děláš, člověk, který sám nepíše, většinou vůbec nechápe, o čem mluvíš. I když tě podporuje. My potřebujeme někoho, kdo nás bude nakopávat. Někdy i nutit k tomu, abychom psali. To je v podstatě takové základní krédo našeho gangu: Inspirovat se. A zároveň si vzájemně pomáhat. Například někdo někde bude hostem na literárním festivalu nebo jen tak na nějaké besedě, tak se zmíní o svých kamarádech z gangu a bude šířit povědomí o jejich tvorbě. Taková vzájemná propagace díla každého z nás.

To je velice hezké! A děkuji za tvoji upřímnost a dovolení nahlédnout i k tobě domů do rodiny …

Jiří Klečka: Aby nedošlo k omylu! Moje manželka je zároveň první čtenářkou mých knížek, za což jsem jí velmi vděčný a víc a víc se osměluje mě i korigovat! Jenže i tak je to něco jiného. Je rozdíl, jestli tvou práci čte partner nebo partnerka, běžný čtenář, nebo kolega spisovatel.

Zajisté. A je velký rozdíl, jestli tvůj román někomu doporučí člověk z rodiny, nebo jiný autor, který už také vydanou knížku, jednu i více.

Jiří Klečka: Přesně tak.

Lenka Pastorčáková: Člověk může mít partnera, který ho podporuje, ale existují věci, které autor může řešit jen s jiným autorem. Protože když spisovatel zažívá například autorský blok, pomůže mu spíše někdo, kdo přesně chápe, o co jde. Jiný spisovatel v takovém případě může pomoci víc než manžel. Tím samozřejmě nijak neshazuji roli našich životních partnerů.

Vzájemná podpora je velmi dobrá. Ale nabízí se také třeba organizování společných autorských čtení nebo besed o dvojici vlastních knih společně s dalším členem gangu a tak podobně …

Lenka Pastorčáková: To je jeden z našich společných cílů. Takové aktivity budou určitě velmi vítány. A současně se už teď bavíme o organizování spisovatelských výjezdů, tam bychom psali, probírali navzájem naše témata a podobně. Takže společný podcast, tvůrčí víkend, a další. Kromě toho s Jirkou plánujeme společně vést kurz tvůrčího psaní, kde chceme předávat naše zkušenosti a autorské know-how zájemcům z našeho kraje.

Jiří Klečka: Těch nápadů už začíná přibývat. Budeme je muset nějak probrat a uspořádat, protože kdybychom měli všechno realizovat, tak to nedáme.

Lenka Pastorčáková: Máme mezi sebou vlastně dvě skupiny. Jednu tvoří autoři s nově vydanou knihou, druhou pak ti, co momentálně žádnou novinku nemají. Ti první pochopitelně chtějí hlavně propagovat svoje čerstvě vydané dílo. Ti druzí, mezi které patřím i já, teď potřebují hlavně motivovat k psaní.

Co Moravskoslezský kraj v názvu? Proč to není jen Gang spisovatelů?

Lenka Pastorčáková: Primárně je to o tom, že jsme z Moravskoslezského kraje. I když máme mezi sebou Kateřinu Dubskou, která žije jinde. Většina našich literárních aktivit má kořeny v Moravskoslezském kraji. Já sama bych moc chtěla, aby některé z mých příštích děl mělo příběh zasazený do Moravskoslezského kraje.

Jiří Klečka: Když jsme s Lenkou gang zakládali, konstatovali jsme, že moc spisovatelů z našeho kraje neznáme. A že je to zároveň příležitost se vzájemně objevovat, propojovat a pomáhat si s propagací.

Lenka Pastorčáková: Protože dobrý marketing někdy udělá pro prodej knížky víc než samotná, byť co nekvalitnější knížka. Což je i hodně smutné.

Toužíte po vlastním bestselleru?

Jiří Klečka: Který spisovatel by si nepřál, aby si jeho knížku přečetlo co nejvíce lidí? Narovinu, já bych to určitě chtěl. Ale budu psát, i kdyby se tohle nemělo nikdy naplnit. To je zkrátka úděl spisovatele. Píšeš, protože musíš. Bez ohledu na to, jak se to vyplácí.

Lenka Pastorčáková: Jirka to říká přesně. Když nás to baví tak jako nic jiného, bylo by krásné se tím živit … Ale není to podstatné. Já prostě psát musím, kdybych nemohla, asi bych umřela. Takže mít bestseller pro mě není podstatné, jednoduše chci dělat to, co mě baví.

Vzali jste někdy do ruky nějaký bestseller a po několika stránkách jste knížku odložili jako pro vás nijak moc zajímavou?

Lenka Pastorčáková: Ano, stalo. Několikrát. Dříve jsem se snažila každou rozečtenou knihu poctivě dočíst, dnes už to ani není v mých silách. Na youtubovém kanálu Knihožití i na sociálních sítích propaguji knihy jiných autorů. Nekritizuji, jen doporučuji. Proto pro mě nemá smysl, ani nemám čas dočítat knihy, které bych nemohla s čistým svědomím za sebe doporučit.

Jiří Klečka:  Když už se rozhodnu pro čtení nějaké knížky, v drtivé většině případů ji dočtu až do konce už z toho důvodu, že mě zajímá, kam tím autor mířil. Je pravda, že v některých případech mi to trvá i měsíc a není to vždy jednoduché, ale nedočtenou knihu odložím opravdu jen výjimečně. Už jenom z toho důvodu, že vím, kolik úsilí se za tím skrývalo, a přijde mi to zkrátka jako určitý způsob vyjádření respektu vůči autorovi.

Když se o členství v gangu bude ucházet člověk, který touží po propagaci svého díla prostřednictvím Moravskoslezského gangu spisovatelů, bude to oprávněný zájem o členství?

Lenka Pastorčáková: Ano, ale nesmí to být jediný důvod, proč by se měl stát členem gangu. My to máme i o vzájemném přátelství a vzájemné motivaci. A o vzájemném lidském pozitivním vztahu.