Milan Bátor
Foto: Lucie Deutsch
Jak dlouho se vlastně věnuje operní pěvec Pavel Klečka muzikálu? Co tě k tomuto žánru přivedlo a co máš za sebou?
„Velkému“ muzikálu jsem se začal věnovat od prosince 2021, kdy mě oslovil šéf plzeňské muzikálové scény Lumír Olšovský pro postavu Maxe v Sunset Boulevard Andrewa Lloyd Webbera. Ale ještě před tím, v roce 2000, jsem zpíval „malé“ muzikály v Praze, Skřeta ve Sněhové královně na motivy pohádky H. Ch. Andersena s hudbou Varhana Orchestroviče Bauera, libretem Lubomíra Feldka a v režii Magdaleny Pivoňkové, a pár let poté jsem si zahrál také Faráře v muzikálu Pornohvězdy na libreto Petra Kolečka s hudbou Petra Wajsara v režii Tomáše Svobody. Nesmím zapomenout ani na Čochtana v Českém Krumlově, kterého jsem hrál v muzikálu Divotvorný hrnec mnoho let a letos, bohužel, i za kolegu Martina Hrušku, který předčasně odešel, a to byl o rok mladší než já. Hrůza…
Muzikálový zpěv pracuje s hlasem jinak než operní technika. Jaké to je, přepínat mezi oběma polohami? Je to pro tebe komfortní?
Já jsem chtěl profesionálně zpívat už odmala. Byl to můj sen a viděl jsem se „po boku“ Elvise Presleyho a Toma Jonese, kterými jsem byl „odkojen.“ Zpíval jsem si u kytary country, a když jsem se dozvěděl, že otevírají na pražské konzervatoři třídu pro popové zpěváky, hned jsem tam běžel. Ale ouha! Bylo to jen pro „dálkaře“ a já chtěl studovat řádně. Na můj dotaz, „co se tady studuje“, mi bylo řečeno, že klasický zpěv. Nejdřív jsem omdlel, ale moje touha zpívat byla silnější, takže jsem nastoupil na školu a teď je to dvaatřicet let, co zpívám operu a operetu na prknech, která „znamenají svět“. Tím odpovídám i na tvou otázku. Není to pro mě problém, spíše cítím, že kruh se uzavřel.
Velmi výraznou roli jsi ztvárnil jako soudce v Sondheimově muzikálu Swenney Todd – Ďábelský lazebník z Fleet Street, který stále hraje Národní divadlo moravskoslezské. Tvá postava je velmi negativní a přiznám se, že místy až odpudivá. Jak se ti hraje?
Já myslím, že skoro každý herec si rád zahraje negativní postavu, neb jsme veskrze nastaveni pozitivně, a tak si rozšiřujeme svůj herecký rejstřík.
V novém nastudování veleúspěšného muzikálu Jesus Christ Superstar v Plzni hraješ Piláta Pontského. Zaujalo mě, že z římského prefekta Judey neděláš typického padoucha, jak to má ve zvyku církevní tradice. Jak tuto postavu vnímáš?
Myslím, že v každém je kus dobra i zla, je jen otázkou příležitosti, okolí a životních situací, jaká ta vlastnost se v té chvíli „ukáže“. Pilát má pochybnosti nad odsouzením Krista, ale je „dotlačen“ davem k rozhodnutí, které by jinak neudělal, nebo by nebylo tak fatální.
Z muzikálu Šumař na střeše. (Foto: Lucie Deutsch)
Novou výzvou je pro tebe slavný muzikál Šumař na střeše, který aktuálně připravuje Slezské divadlo Opava. Stručnou řečí čísel jde o nejhranější muzikál v dějinách Broadwaye. Získal devět prestižních cen Tony a také úspěšné filmové zpracování. Čím to, že je Fiddler On The Roof tak úspěšný?
Vysvětluji si to jednak jeho aktuálností, která bohužel platí v každé době, a bohudík taky krásnou muzikou a vnitřním nábojem každé scény. Tento muzikál prostě nemá „hluchá“ místa.
V Šumařovi jsou tři dcery židovského mlékaře, které odmítnou tradiční praxi, že jim ženichy sežene otec s dohazovačem. Zkrátka si najdou manžely samy. Je podle tebe téma mezigeneračního konfliktu a odporu k zapouzdřeným tradicím stále aktuální?
Určitě, na druhou stranu je tradice a „tradice“. Nezapomenu na setkání v Japonsku, kdy mi říkali japonští přátelé, jak jsou nešťastní z amerického vlivu na jejich ženy a „bourání“ tisíciletých tradic.
V čem osobně vnímáš největší potenciál a sílu tohoto slavného díla, které Slezské divadlo Opava uvede přesně šedesát let od jeho vzniku?
Já doufám, že bude v provedení.
S Terezou Kaveckou v muzikálu Šumař na střeše. (Foto: Lucie Deutsch)
Když už jsme zmínili opavské divadlo, je to jedna z tvých nejčastějších destinací. Čím je pro tebe jedinečné?
Nevím, jestli je jedinečné, ale pravdou je, že se mi zde hraje moc dobře. Je to díky lidem kolem mě na jevišti a lidmi v hledišti. Řekl bych, že je to skoro pravidlo oblastních scén.
Režii Šumaře na střeše se ujala zkušená Dagmar Hlubková. Vyhovuje ti její režijní koncepce a pojetí?
S paní režisérkou se překvapivě setkávám poprvé. Samozřejmě jsem o ní věděl, ale míjeli jsme se. Mám rád detailní a titěrnou práci nad rolí a myslím, že spolu souzníme, neb ona je i takový režisér – srdcař a perfekcionalista.
V souvislosti s tímto muzikálem se traduje výrok „Každý z nás je šumařem na střeše,“ který vysloví tvá postava Tovje. Jak mu ty osobně rozumíš?
Myslím, že je to myšleno tak, že během života se musíme vyrovnávat s různými radostmi i bolestmi. Někomu to jde lépe a někomu hůře. Nemohu nevzpomenout na mého pana profesora Karla Petra po pololetních přehrávkách na Konzervatoři, které se mi totálně, slušně řečeno „nepovedly“. Pan profesor ke mně tehdy přišel a povídá: „Stalo se, nehrab se v tom jako v h… a koukej, aby to příště bylo na výbornou.“
S Ivanou Lebedovou v muzikálu Šumař na střeše. (Foto: Lucie Deutsch)
Výborný přístup! To schvaluju. Slezské divadlo Opava se v posledních letech snaží zařazovat výpravné a kultovní tituly. Je to podle tvého názoru dobrá volba pro divadlo na periferii republiky?
Já myslím, že je to skoro nutností. Tohle jsou skvosty, které se lety osvědčily, jsou kvalitní a lidé se potřebují alespoň na ty dvě hodiny „přesunout“ z životní reality do jiného světa.
Hudba Jerryho Bocka je velmi charismatická, které písně máš nejraději?
Jednoznačně „ Kdybych já byl Rotschild“.
Jak bys pozval diváky na tento velký počin amerického divadla?
Zvu vás, malé i velké, staré i mladé, tlusté i tenké. Pokud se chcete zasmát a poplakat si, tak přijďte na Šumaře na střeše, a jestli se nebudete ani smát, ani plakat, tak jsem hrál špatně a tímto se vám všem omlouvám!