Prachy jako by z nebe padaly v Divadle Mír: Když forma přebíjí obsah a zbytečně se tlačí se na pilu

Soukromé Divadlo Mír si během své existence získalo širokou diváckou oblibu. Postupem času si vybudovalo repertoár, který láká především na kvalitně zpracované bulvární komedie, jež se nebojí vulgarismů a expresivního vyjadřování. Společně s tím se postupně tvořil také herecký soubor, jenž poskytuje divadlu základnu talentovaných a výrazných herců především mladšího věku.

Po úspěšných inscenacích, která vyprodávají hlediště a přispívají k chodu komerčního divadla, ale nastalo to, čeho se divák vlastně i mohl obávat. Třetí uvedená komedie Sebastiena Thiéryho působí jako sázka na jistotu, která recykluje úspěch minulých let, avšak zpracování ani vzdáleně nedosahuje kvalit, jež si Mír nastavil předešlými kousky. Už jen s ohledem na cenu vstupenky je víc než jasné, že by takovou kvalitu měla inscenace mít, a to bez pardonu.

Abych nebyla jen přísná, uznávám, že část publika byla při premiéře nadšena a bouřlivě ocenila dvouhodinové plahočení za předvídatelnou pointou. Avšak já se ptám, jak je to možné? Ostravské diváctvo se rádo baví, což je všeobecně známo, ale přece je i dost náročné. Nebo je skutečné vděčné za cokoli, co v sobě nese humor obalený nánosem vulgarit a zbytečných invektiv? Opravdu nám tohle jako divákům stačí? Není už na čase rozpoznat, kde jsou hranice kvality, která nemusí být nutně konzervativní, ale umělecky hodnotná rozhodně?

Robin Ferro. (Foto: Jan Lipovský)

Ale začněme od začátku. Titul Prachy jako by z nebe padaly je klasickou konverzační absurdní komedií. Ocitáme se v bytě Bruna (Robin Ferro) a Lucie (Beáta Hrnčiříková), jehož scénografii vytvořila Barbora Klenová. Nevinná tisícovka na konferenčním stolku v obýváku rozvíří stojaté vody šestiletého manželství a postupné nalézání větších obnosů peněz způsobí rozklad poklidné domácnosti a konfrontaci obou charakterů.

Text Sebastiena Thiéryho není sám o sobě dokonalý. Jeho inscenování nepatří mezi časté a po zhlédnutí sobotní premiéry se tomu ani nedivím.

Z inscenace Prachy jako by z nebe padaly. (Foto: Jan Lipovský)

Přes veškerou snahu hlavních protagonistů, kteří jsou velmi dobrými herci (co šlo, uhráli vlastně skvěle) jsem musela zhodnotit, že vlastně nemají moc co hrát. Jde o neustále stejné nepřirozené handrkování, které sice má hraniční absurdní prvky, avšak nikam se moc neubírá. Světlou chvilkou byly etudy spojené s Agneszkou (Izabela Vydrová), Polkou, která v bytě Bruna a Lucie uklízí a kterou pár podezírá, že jim peníze nastrčila ona, aby je přivedla na pokraj šílenství. V původním textu Sebastien Thiéry využívá obecných stereotypů směrem ke španělské národnosti, Divadlo Mír šikovně využilo stereotypy polské.

Z inscenace Prachy jako by z nebe padaly. (Foto: Jan Lipovský)

Izabela Vydrová vnesla do představení přirozenou dávku humoru a tyto situační momenty patřily k těm výrazně lepším. Vynikající hereckou práci zde zastala i Beáta Hrnčiříková, která hlavní roli ustála bez úhony a opětovně využila svých komediálních kvalit. S hereckým partnerem jim to velmi sedlo, avšak zbytečné (ač pro některé líbivé) přehrávání Robina Ferra inscenaci spíše škodí. Svůj herecký talent by nemusel dokazovat tak vehementně, zbytečně se škatulkuje. Podobně je na tom i Filip Černý, kterému by více sedlo civilnější a elegantnější herectví.

Izabela Vydrová.. (Foto: Jan Lipovský)

Druhá část inscenace zavání dojmem, že ani tvůrci už neví, co by a jak by. Cirkusový ukřičený závěr se zbytečnou lascivní striptérskou vložkou všemu dodává nehezkou „třešničku“ a až na pár vtipných momentů (Ferrův příjezd v luxusním voze) se inscenační pojetí závěru  kříží s předešlými režiemi Davida Vyhnánka.

Robin Ferro. (Foto: Jan Lipovský)

Kostýmy Emy Dulíkové odpovídají celkovému vyznění inscenace, kdy forma přebíjí obsah a prvoplánově cílí na snobský nevkus, a to i v případě postavy souseda, který by si zasloužil více elegance a v kontrastu k přízemnímu páru především vkus.

Explicitní režie nabízí divákům jedinou, jasně nalinkovanou cestu, jak představení chápat, a vytváří dojem, jak nevkusný člověk musí být, když se dostane lehce k penězům. Což je velmi prvoplánové a podbízivé.

Z inscenace Prachy jako by z nebe padaly. (Foto: Jan Lipovský)

Po dlouhé době jsem tak z Divadla Mír odcházela velmi zklamaná, a to především proto, že i přes veškerou snahu o dobrou práci s herci se celková režie zvrhla do ochotnické snahy o bujaré absurdní představení.

Doufám jen, že se dramaturgie divadla v budoucnu opět vrátí na kolej, která vedla dobrým směrem, jenž sice balancoval na hraně slušnosti, ale stále v duchu jisté kvality a vkusu.

*

Prachy jako by z nebe padaly. Autor Sebastien Thiéry. Překlad Sarah Birdeman. Režie a úprava David Vyhnánek. Scéna Barbora Klenová. Kostýmy Ema Dulíková. Recenze je psaná z premiéry uvedené v sobotu 7. března 2026 v Divadle Mír v Ostravě.