Publikum jako rukojmí mobilů. Zážitek z Beethovena ve skvostném podání Vondráčka narušovalo zvonění

Lawrence Foster oznámil nedávno poslední rok své fascinující umělecké dráhy. Zda tomu tak skutečně bude, je ve hvězdách. Člověk míní, život mění. Každopádně Ostrava může být díky Janáčkově filharmonii opět u toho. Na pódium Vesmíru pomalu přichází starý muž a drobnými krůčky se blíží k stupínku dirigenta. Opatrně usedne do křesla, zkontroluje pohledem orchestr a zvedne své paže. Před publikem se rozčeří vlnky příčných fléten. Sedmero stoupavých tónů, které se jakoby prodírají na povrch, než je ukončí pizzicato houslí, které může evokovat padající vodní kapky.

Pozvolna začíná skladba, která je notoricky známá, a přesto se nemůže zřejmě nikdy oposlouchat. Vltava Bedřicha Smetany trvá zhruba dvanáct minut a je vcelku jedno, jestli znáte její tradovaný výklad, který líčí vznik a další cestu české řeky, nebo ne. Je to především báječná muzika plná skvělých hudebních nápadů, kontrastů a velkých emocí, která má úchvatnou dramaturgii.

Lawrence Foster. (Foto: Petr Hrubeš)

Americká dirigentská legenda s rumunskými kořeny nikam nespěchá. V koncepci Fostera Je prostírá pocit klidu a rozvahy. Je racionální, plynulá a rozvážná, byť dokáže překvapit důraznými akcenty třeba tam, kde je člověk zvyklý na hladký průběh. Orchestr hraje pozorně a citlivě. Jásavé fanfáry lesních rohů, rozverná taneční stylizace smyčců a velkolepé souzvuky žesťů…Všechno má svůj půvab. Dokonce i poslední dva akordické souzvuky, které nezazní úplně najednou, vyvolají v orchestru i publiku úsměvy. Hudba a její hybatelé jsou živé entity a tohle se prostě může a musí občas stát. Nejsme stroje.

Následuje rychlá přestavba pódia a brzy je zaděláno na druhou klíčovou skladbu večera. Klavírní koncert č. 3 c moll, op. 37 je ve srovnání s předešlými uhlazenými díly Ludwiga van Beethovena sveřepý, vášnivý a odhodlaný monument, v kterém se dá najít nekonečný vesmír emocionálních interakcí. Každé provedení je pro interpreta něčím jako soubojem o rovnováhu sil. Není důležité zápas vyhrát, ale najít pomyslné epicentrum, ve kterém všechny strany hrají rovnocennou roli.

Lukáš Vondráček a Janáčkova filharmonie. (Foto: Petr Hrubeš)

Tentokrát se to povedlo. Přední český pianista byl tím, kdo rozdával karty a náruživě určoval tempo. Jeho interpretace připomíná hru o život se všemi riziky, které takový styl obnáší. Místy balancuje na hraně sebezničení, ale jedině v této ohromující fyzické akci, která se zařezává do dynamiky jako nůž do živého, vede cesta k vyrovnanému dialogu s orchestrem. Vondráček byl zřetelný a důsledný do nejmenšího detailu, ať už hrál sólově, nebo jako rovnocenný partner. Tak plastický zvukový obraz se podaří jen málokterému pianistovi, zde je třeba vyslovit uznání orchestru a Fosterovi, že šli umělci takzvaně na ruku. Vondráček je tou roznětkou, která ovlivňuje všechny kolem. Jeho neuvěřitelně bohatá škála klavírního tónu vlastně ukazuje, že jsou jisté věci skryté za hudbou: Láska, smrt, štěstí, smutek… vlastně všechno, co můžeme zažít. Vondráček to umí dokonale vytvarovat a vzkřísit.

Jinou věcí podobného dopadu je volba doprovodných prostředků, pomocí kterých tento podivuhodný umělec realizoval svůj záměr. Sledovat jej během koncertu je totiž opravdu skvělé! Je vidět, jak hudbu prožívá i v orchestrálních epizodách, kdy právě nehraje. Jak se do ní dokáže zaposlouchat a vnořit. Jak se jí nechá bezezbytku ovládnout, až jí začne spontánně vyjadřovat gesty svých paží. To je přece nesmírně inspirativní! Klasika není žádná suchopárná akademická věc, ale hudba vyjadřující veškerou tíhu a bolest života. Obzvlášť to platí pro Beethovena, který o tom věděl své.

Janáčkova filharmonie. (Foto: Petr Hrubeš)

Dovolím si na závěr parafrázovat pověstný výrok, který se váže k Beethovenovi. Je spousta zaměnitelných pianistů, ale Vondráček je jen jeden. A umí Beethovena jako nikdo jiný na světě.

*

Mrzí mě, že svou reflexi z koncertu tenkrát musím uzavřít méně radostným konstatováním. Stalo se opět, a bohužel je to téměř již pravidlem, že během koncertu – a co čert nechtěl – přímo do hry Lukáše Vondráčka, dvakrát zazvonil někomu v publiku mobil. Nepomáhá ani upozornění v úvodu koncertu, někteří lidé prostě nepřemýšlí a vždy se najde někdo, kdo samosebou nechtěně zapomene přístroj vypnout nebo ztišit. Nemohu a nechci mluvit za ostatní, ale můj dojem z provedení tímto „zážitkem“ bohužel hodně utrpěl. Vrcholem trapnosti pak bylo, když se jeden z posluchačů během Vondráčkova přídavku, který už dozníval, zvednul a odešel ze sálu.

V civilizované společnosti se podobné věci nedělají. Ptám se, kde je hranice mezi respektem a s ním souvisejícím přijetím chvilkového nekomfortu, a neomaleností, která zboří dojem z úžasného koncertu?

Klasická hudba je ze všech hudebních žánrů asi nejzranitelnější a nejcitlivější na podobné nešvary. V jiných oblastech umění se už paradoxně našlo řešení: Na koncertech Boba Dylana, Paula McCartneyho a dalších umělců publikum buď mobily odloží do bezpečných zón a pak si je v pohodě vyzvedne, nebo je během koncertu opakovaně vyzýváno k respektování pravidel. Lidé, kteří takový koncert zažili, v naprosté většině tvrdí, že je to perfektní opatření a odnášejí si úplně jiný dojem. Vypadá to, že rockové ikony vidí zase o kousek dál…

Dorazí to někdy do Ostravy? Obecenstvo Janáčkovy filharmonie, špičkový orchestr a především Lukáš Vondráček a další sólisté, kteří nechají na pódiu úplně vše, by si koncert bez vyzvánění mobilů nepochybně zasloužili.

*

Recenze je psaná z pátečního druhého koncertu, podobný program byl uveden i ve čtvrtek.