Hudební žně 2026: Kultivovaný mejdan pro všechny, kteří milují pravdivou hudbu bez hranic

Jsou věci, které nikdy neomrzí. Co se mě týče, patří mezi ně třeba západ slunce, šumění stromů nebo noční nebe poseté hvězdami. Když tak nad tím přemýšlím, patří mezi ně vlastně i hudba, která mě nějakým způsobem osloví. Způsobů oslovení existuje mnoho. Může to být prostřednictvím silného textu, nevšední melodie nebo řadou dalších faktorů. Vždy ale existuje jistý předpoklad: snaha o porozumění, která musí být vzájemná. Nelze totiž chápat někoho, kdo sám neví, co chtěl říct. Anebo – a tím hůř – to ví, ale pochopit a přijmout to nechce.

Ivan Mládek. (Foto: Aleš Honus)

Dramaturgie Petry Charmite a Jana Rokyty se letos soustředila především na silné dámské vokály a hudbu, která se vyjadřuje svobodnými cestami. Ať už uvolněnou swingovou stylizací, improvizační lehkostí, strhující muzikalitou nebo taneční lehkostí. Dobře namíchaný koktejl nejdřív nabídnul Ivan Mládek a jeho Banjo Band. Nefalšovaná legenda servírovala svůj obvyklý program: košilatý i drsný humor a nestárnoucí písně, které i v bezútěšných časech socialismu uměly zvednout náladu. A podle reakcí nejmladších diváků to Mládkovy písně dovedou i dnes. Právě děti se během koncertu projevovaly hlasitým smíchem a legračními komentáři. Také postarší část publika vypadala spokojeně i přesto, že vtípky, písně a scénář koncertu jsou už dávno rutinou, kterou většina dobře zná.

Allison Wheeller. (Foto: Aleš Honus)

Americkou zpěvačku Allison Wheeller naopak asi většina účastníků festivalu slyšela naživo poprvé a byl to naprosto odlišný flow. Wheeler žijící v Česku se ve své tvorbě vyjadřuje osobitým způsobem: svůj hedvábný vokál rozeznívá nejčastěji kombinací onomatopoických slov, která nemají samostatný význam. Nesou však zvukovou jakoby „nástrojovou“ stopu, která komunikuje s dalšími instrumenty kapely, nejčastěji s tenorsaxofonem Cyrilla Oswalda. Během koncertu zazněly nejen písně Wheeler, ale také kompozice jejího partnera a bubeníka Petra Nohavici.

Z koncertu Allison Wheeller. (Foto: Aleš Honus)

V jednom případě Wheeler usedla i za klavír a zahrála baladickou píseň, která obecenstvo zaujala větším písňovým feelingem a něžnou poetickou imaginací. Z hudby obou bytostně spjatých muzikantů a jejich spoluhráčů čišela přirozená hudební interakce a svobodná imaginace, která nepodléhá žádným vzorcům. Je manifestací hravosti, souznění a radosti z kreativního procesu. Jisté je, že Wheeler je jednou z nejlepších jazzových vokalistek, které u nás v současnosti působí, a dá se to říct také o muzikantech kolem ní.

Simona Hulejová. (Foto: Aleš Honus)

Totéž v jiném smyslu slova platí o slovenské zpěvačce Simoně Hulejové. Tato dáma je absolutní přírodní úkaz, pro který žádné charakteristiky neplatí. Můžu o ní napsat, že její hlas v Janáčkově lidové poezii vládne magií, a ona se mi vysměje vokálem zvonivým jako cinkání křišťálu. Můžu říct, že její hlas má sladkou, stříbřitou barvu, a ona za chvíli „přepne“ rejstřík do hrdelního zpěvu, který vás v slovenských lidovkách, které sesbíral Béla Bartók, přibije do židle jako lavina.

Hulejová je naprostý pěvecký fenomén, jejíž hlas je dar a tělo nástroj. Musíte jí během zpěvu vidět, jak každé jednotlivé gesto a pohyb se stávají nedílnou součástí písně, kterou právě interpretuje. Obrovský hlasový rozsah, naprosto dokonalá intonace a dynamická škála o velikosti Richterovy stupnice, to jsou jen suché faktografické údaje, které nenahradí živý dojem z kontaktu s touto úžasnou bytostí. Jsem přesvědčen, že Simona Hulejová je osobností světového formátu, která dává lidové písni naprosto nevšední náboj a neslýchanou osobní energii. Pokud její jméno někde uvidíte, vzpomeňte si na má slova a pak se mi ozvěte…

Simona Hulejová a Spectrum Quartett. (Foto: Aleš Honus)

Samostatnou zmínku si zaslouží i Spectrum Quartett, který slovenskou zpěvačku po celou dobu doprovázel. Napadá mne jedna přezdívka, která docela vystihuje jejich strhující hráčský projev: „slovenský Kronos Quartet“. Primárius a zakladatel kvarteta Ján Kružliak je nejen znamenitý muzikant, ale také velmi zábavný vypravěč, který okomentoval vybrané lahůdky slovenské hudby nedávné minulosti. Několikrát mezi nimi figurovalo jméno skladatele Eugena Suchoně, jehož geniální hudba nenechala asi nikoho na pochybách, že jde o jméno evropského, respektive světového významu. Také další členové Spectrum Quartettu Miroslav Vilhan (housle), Peter Dvorský (viola) a Branislav Bielik (violoncello) dokázali, že jsou brilantní muzikanti: jejichž pojetí bylo od první do poslední noty precizní, naléhavé a přesvědčivé. Naši nejbližší sousedé mají v současnosti velké osobnosti, které slovenské kultuře dělají za hranicemi skvělou pověst. Nejen svým hudebním projevem, ale také zdravou a účastnou myslí.

Fallgrapp. (Foto: Aleš Honus)

Totéž platí o další slovenské formaci Fallgrapp, která kombinuje živou elektroniku s nástroji, zpěvem, elektrizující vizuální projekcí a kontaktním zemitým hlasem Nory Ibsenové. Zpěvačka si okamžitě podmanila část publika, která se nezdráhala během jejich koncertu tančit a vyjadřovat své emoce pohybem do chytlavého rytmu.

Simona Hulejová během koncertu Fallgrapp. (Foto: Aleš Honus)

Písně z aktuální desky Anthropos mají obrovské charisma a když se během jedné písně na pódiu objevila i Simona Hulejová, aby si si se zpěvačkou Fallgrapp zatančila, bylo v tu chvíli jasné, že hudba je jenom jedna. Nezáleží na tom, jakou formou se zrovna vyjadřuje. Stačí, když je tvořena s dobrým úmyslem něco hezkého nebo přínosného říct.

Po tomto nespoutaném večírku už mohl Hudební žně dozdobit pouze někdo, kdo nemá žádné zábrany. Napadá mě přezdívka terminátor, protože když se k cimbálu posadí rumunský šílenec Marius Preda, vypadá to místy, jako by nehrál ani člověk.

Marius Preda.

Nepopsatelná radost z hudby, paličky v tak ostrém tempu, že splývají před očima do jedné souvislé čáry, improvizace, která je absolutně bezbřehá a obnáší fragmenty jazzu, klasiky i populárních žánrů. Preda, který vystoupil pouze v triu, ukázal, že muzika nemá žádné limity. Svěřil se publiku, že Arabela byl jeho oblíbený dětský seriál a Rumburak oblíbená postava. S jediným rozdílem: Preda na rozdíl od Jiřího Lábuse určitě na svůj nástroj je čarodějem první kategorie. A nejen na cimbál. Podobným způsobem nezničitelný Rumun kouzlil i na stage piano a v závěru v jemném přídavku na akordeon. To už se k nim přidal i saxofonista od Alison Wheeler. Tohle byla session, na kterou bude Ostrava dlouho vzpomínat.

Hudební žně jsou festival, který na mapu tohoto kraje patří podobně jako další srovnatelné kulturní události jakými jsou opavský Slunovrat a další pozoruhodné festivaly. Přitahuje zatím spíše hudební fajnšmekry a neproudí na něj tisícové davy, tím příjemnější však odpoledne ve společnosti kultivovaných a poznání lačných návštěvníků je.

Kultura není jen masová záležitost plná profláknutých adres. Kultura je také o poznávání nového. A Hudební žně tohle i díky skvěle připravenému a ve všech ohledech fungujícímu odpoledni nabídly.