Hlavně nebýt připosraný. Muzikál Tak se nám stalo… ukazuje, že časy se mění, ale lidé zůstávají stejní

Gabriela Petráková je s Ostravou spojena jako pupeční šňůrou. Proto námět její osobní rozlučky s muzikálovým souborem Národního divadla moravskoslezského, se kterým strávila šestnáct let, nemohl mít jiné než ostravské scenérie. Příběh muzikálu líčí osudy tří kamarádek Gáby, Hanky a Lídy, které vyrůstaly v „ocelovém srdci“ republiky. Jejich komické a tragické peripetie se odehrávají na pozadí doby, která nebyla normální, ačkoliv se epoše plné čistek, cenzury a perzekucí nesmyslně říkalo normalizace.

Libreto Tomáše Vůjtka upoutá černým humorem, ironií a přemýšlivým přístupem. Vůjtkovi zřejmě nešlo o klasickou historickou reflexi jako spíše o filozofické přezkoumání neuralgických bodů české historie, k nimž doba normalizace nepochybně patří. Činí tak místy se shovívavým nadhledem, jindy se nebojí tnout do živého a nemilosrdně připomenout, kam vedly a vyústily principy takzvaného uvědomělého socialismu a vlády jedné strany. Dokonce i porevoluční události roku 1989 zobrazuje bez iluzivního nadšení a s trpkým vědomím, že časy se mění, ale lidé zůstávají stejní. Vůjtek si nedělá iluze, že by se společnost nějak napravila a poučila ze svých omylů.

Tak se nám stalo… je tragikomickým příběhem o hledání štěstí, síle přátelství, marnosti a pátrání po lásce. Mezi mnohými fragmenty absurdních událostí, výroků a situací září jeden světélkující bod – víra, že ti, kteří přijdou po nás, budou lepší. Konkrétně se tento aspekt odráží v postavě syna jedné ze tří kamarádek, který má typicky vůjtkovskou přezdívku Připosránek.

Tomáš Krpec jako Připosránek. (Foto: Kritstýna Junková)

Libreto nového muzikálu je převážně veršované. Vůjtek nejčastěji kombinuje klasický sdružený a střídavý rým. Jeho opulentní invence se moc nesnaží o přemíru originality. Mnohé rýmy jako jitra/zítra v nás/hlas jsou záměrně naivní, neboť odpovídají kontextu doby. Některé absolutní či absurdní rýmovánky připomenou estetiku Járy Cimrmana. Jiné mohou svou jadrností vyvolat určité animozity, například známá normalizační veršovánka My jsme jenom pionýrky / máme ještě malé dírky…, kterou autor libreta zakomponoval do textu.

Vůjtek si hraje se slovy, s ničím se příliš nemaže a nebojí se použít ani hrubozrnný humor, aby postihl podstatu věcí. Místy je jeho libreto až manýristické a marnotratné, přesto rozhodně převažují myšlenky, které jsou inspirativní, chytré a zábavné.

Z inscenace Tak se nám stalo… (Foto: Kristýna Junková)

Režie Gabriely Petrákové na poměrně rozsáhlé ploše (představení trvá přes tři hodiny) pracuje s několika časovými rovinami. Příběh začíná téměř od konce, následně se děj vrací do dětství a v závěru muzikálu na diváka čeká odcházení hlavních postav, které provází možná parodicky, možná upřímně andělské chóry a spirituální symbolika.

Petráková s velkým citem obnažuje charaktery a povahy jednotlivých postav. Zejména ženské protagonistky jsou temperamentní, aktivní a cílevědomé, ať už stojí na té, či oné straně barikády. Muži mají naopak téměř vždy nějaký problém: ať už jde o alkohol, sexuální deviaci nebo touhu po moci, jsou muži ve světě muzikálu Tak se nám stalo… těmi, kdo jsou svým způsobem zodpovědní za skutky, které spáchali, nebo které naopak nedokázali v dobrém slova smyslu vykonat. Petráková si všímá maličkostí, její režie je detailní, což je patrné třeba ve vynalézavé hře s písmeny  v nápisu NEMOCNICE, které se v průběhu představení různě proměňují a formují do nových významů.

Z muzikálu Tak se nám stalo… (Foto: Martin Popelář)

Příběh má z mého pohledu dvě drobná úskalí – je časově přetažený a postrádá svižnější tempo a dramatičtější spád. První polovina představení trvá bezmála hodinu a půl, druhé dějství zejména v závěru ztrácí dech a rozmělňuje se do jakési nostalgie, v níž ani smrt obou kamarádek neprobudí v divákovi větší emoce. Druhou věcí je balance mezi humorem a vulgaritou, jakož i mezi ironií a oplzlou obscénností. Hoven a řití na jednoho diváka je v tomto muzikálu docela dost. Povedená je například záchodová patálie dívek po požití projímadla, naopak pornografická scéna, jejímž jádrem je těžko uvěřitelný citát filozofa Immanuela Kanta, nepůsobí příliš přesvědčivě.

V jistém smyslu je muzikál Tak se nám stalo… jakýsi záměrně roztříštěným kaleidoskopem vzpomínek, jehož cílem není překvapit nečekanou pointou nebo šokovat, jako spíš podívat se na život z perspektivy a umět se nad všechny trampoty povznést. Respektovat změnu a přijmout prohru či blížící se smrt s klidnou myslí a mírem v srdci.

Z muzikálu Tak se nám stalo… (Foto: Martin Popelář)

Písně Zdeňka Krále mají své kouzlo. Působí velmi bezprostředně a přirozeně, mají cit pro rytmický spád slov včetně adekvátních přízvuků a slabičných délek. Umí se zakousnout do refrénů a vytěžit z nich maximum, které se díky opakování a textovým variacím často nabízí. Potěší také pestrou paletou stylů, které dokáží evokovat humorné, dojemné i absurdní motivy scénáře.

Povedla se i scéna Davida Baziky, která potěší řadou skvělých nápadů: od popelníku umístěného na stojanu umělé nemocniční výživy až po obří repliku starého televizoru, která neplní jen dekorativní funkci, ale stává se živou součástí děje.

Zdařilá je rovněž choreografie Ladislava Cmoreje a Simony Machovičové, která plní několikerou funkci – akceleruje od počátku spád celé inscenace a podílí se výrazně na celkové atmosféře. Ocenit lze i její přesné provedení a nasazení všech členů company. Často na diváka dýchne pravá divadelní magie, která přichází jen tehdy, když se všichni stanou součástí celku.

Michaela Horká, Martina Vlčková a Veronika Prášil Gidová. (Foto: Kristýna Junková)

Z individuálních výkonů zůstane v paměti zejména skvěle sehraná trojka Martiny Vlčkové, Veroniky Prášil Gidové a Michaely Horké. Každá z dam si našla v postavě své osobní atributy, navzájem si nekonkurují, ale doplňují se jako pomyslné tři sudičky.

Připosránka ztvárnil na premiéře Tomáš Krpec, který si báječně poradil s vysokými tóny svého partu a potvrdil, že jeho hlas patří k horkým magnetům současné muzikálové scény. Krpec se čím dál víc prosazuje i herecky a věřme, že se postupně vymaní z rolí naivních a nerozhodných mladíků, které mu jsou často předkládány. Má v sobě i velmi zajímavý dramatický potenciál.

Z muzikálu Tak se nám stalo…, uprostřed Roman Harok. (Foto: M. Popelář)

Absencí dramatického akcentu rozhodně nestrádal Roman Harok, který skvěle vystřihnul postavu despotického komunistického funkcionáře. Jeho submisivního bratra alkoholika sehrál zajímavým způsobem Lukáš Vlček. Rozvržení obou postav dokládá erudici režie: Vlček je už svou postavou a vzezřením dominantní typ, slabá psychika tedy není otázkou tělesné výbavy. Naopak Harok se svou spíše drobnější fyziognomií a pomalými, pečlivě váženými gesty dokázal způsobit tuhnutí krve v žilách.

Lukáš Vlček a Martina Vlčková. (Foto: Martin Popelář)

Z dalších postav utkví ledničková zombie Eva Zbrožková a dámy Jarmila Hašková a Hana Fialová, které se s očividnou chutí vtělily do rolí vychovatelek.

Pozoruhodně svou postavu sehrál zkušený Libor Olma, který na malém prostoru dokázal půvabně vystihnout přirozený aristokratický styl i následnou ataku těžké nemoci. V té chvíli byl každičkým pohybem naprosto sugestivní. Nezapadnul ani Jan Vlas, jehož herecký styl je vždy osobitý, a pokud je vhodně obsazen, neztratí se.

Jarmila Hašková a Hana Fialová. (Foto: Kristýna Junková)

Nesmíme zapomenout ani na orchestr muzikálu, který zahrál pod taktovkou dirigenta Marka Prášila velmi bravurně. Provedení nechyběl jiskřivý groove, tah na branku. Sehraná rytmická sekce a instrumentální vyhrávky v sólových číslech byly třešničkou na dortu premiéry. Drobné pěvecké intonační nedostatky se projevily ještě ve sborových pasážích, ale to jsou věci, které se dají ovlivnit a pohlídat.

Muzikál Tomáše Vůjtka, Gabriely Petrákové a Zdeňka Krále je tak trochu podobenstvím o našem současném světě. Snad by pomohlo, kdyby vymřeli všichni pitomci, čímž se náš svět rozjasní. Oni ale nevymřou, což Vůjtek a jeho kolegové dobře vědí. Proto je zapotřebí si ten krátký čas pořádně užít a připomínat, že když budeme v každé době pevně stát při sobě, nemáme se čeho bát!

*

Tak se nám stalo… Námět: Gabriela Petráková. Libreto: Tomáš Vůjtek. Hudba: Zdeněk Král. Hudební nastudování: Marek Prášil. Dramaturgie: Hana Nováková. Dramaturgická spolupráce: Marek David. Scéna: David Bazika. Kostýmy: Hana Kelar Knotková.  Choreografie: Ladislav Cmorej a Simona Machovičová. Sbormistr: Jiří Najvar. Supervize: Michael Prostějovský. Recenze je psaná z premiéry uvedené ve čtvrtek 23. dubna 2026 v Národním divadle moravskoslezském na scéně Divadla Jiřího Myrona v Ostravě.