Milan Bátor
Foto: Keishiro Mikawa
Většina lidí si pod Rachmaninovem představí koncerty a monumentální zvuk. Proč ses rozhodl ukázat jeho tvář právě skrze tyto „drobné“ transkripce?
Právě to byl jeden z důvodů. Rachmaninov má mnoho tváří. Díky tomu, že byl prvotřídní klavírista, mohl vytvořit tyto geniální miniatury, které měly původně jiné určení. Jeho tvorba však není vždy spojená výhradně s klavírem, jako tomu je například u Fryderyka Chopina. Zajímavá je i jeho duchovní tvorba a pravoslavné sbory a capella. Rachmaninov byl zkrátka fascinující osobnost, která si zasluhuje přiblížit i v méně známých podobách.
V bookletu alba se uvádí, že transkripce jsou „svébytným výtvorem s novou zvukovou estetikou“. V čem je podle tebe tento „Rachmaninovův zvuk“ jiný oproti originálům od Bacha nebo Mendelssohna?
Tak už jen tím, že všechna díla byla původně napsaná pro jiné nástroje nebo pro lidský hlas. Transkripcí bylo v minulosti napsáno opravdu mnoho, ne všechny se „chytly“, jen některé se uchovaly až do dnešní doby v klavírním repertoáru. Rachmaninov patří do té druhé skupiny. Podle mého názoru dokázal těm skladbám vtisknout kus sebe, ale zároveň v nich ponechal kus původní duše. A to v ideálním poměru.
Je těžší hrát hudbu, která byla původně napsána pro jiný nástroj tak, aby na klavíru nepůsobila neobratně a těžkopádně?
Ano, je. U některých skladeb je to dokonce určitá forma klavírní akrobacie, například v případě Mendelssohnova Scherza ze Snu noci svatojánské. Ta skladba je původně pro orchestr, kde se všechny průzračné pasáže „pohodlně“ rozdělí do různých nástrojových skupin. Na klavíru je na to interpret úplně sám, ale musí to znít se stejnou lehkostí.
Transkripce často vznikaly v období, kdy Rachmaninov hodně nahrával. Snažil ses při studiu inspirovat i jeho vlastním stylem hry, který známe z historických nahrávek?
Já jsem Rachmaninovovým transkripcím věnoval svou disertační práci, proto jsem se jeho interpretačním stylem opravdu hodně zabýval. Jeho nahrávky jsou velkou inspirací i v dnešní době. Jeho noblesa, zpěvný tón, zároveň neuvěřitelná (nejen rytmická) přesvědčivost a k tomu všemu naprostá neomylnost. Tenkrát se při natáčení nestříhalo. On ani v těch nejobtížnějších pasážích prakticky nesáhne vedle. Ale proto patřil k pianistické elitě a byl vnímán jako jeden z nejlepších klavíristů na světě.
Jaký nástroj jsi pro nahrávku zvolil? Hledal jsi zvuk, který by odpovídal estetice 20. let minulého století, nebo jsi šel moderní cestou?
Bývá zvykem, že člověk natáčí na nové nástroje, já natáčel v Praze na Steinway z roku 2017. Najít zvuk, který by odpovídal estetice začátku minulého století, je dnes prakticky nemožné. Ale měl jsem to štěstí si zahrát koncert ve Ville Senar nedaleko Lucernu na Rachmaninovův vlastní Steinway, který dostal jako narozeninový dárek k šedesátinám. To byl jeden z nejsilnějších momentů v mém životě.
Zvuk toho nástroje nikdy nezapomenu. Je totiž ještě o 10 centimetrů delší než klasický Steinway model D, což se odráží v délce a barevnosti jednotlivých tónů. Navíc se říká, že Steinwaye z třicátých let minulého století byly nejlepší. Tento nástroj to beze zbytku potvrzuje.
Marek Kozák. (Foto: Tomáš Krist)
O tvé hře se píše jako o „mistrovství bez okázalosti“. Je těžké udržet ego na uzdě u skladeb, které Rachmaninov psal právě proto, aby předvedl svou fenomenální techniku?
Já myslím, že tam ani tak nejde o udržení ega na uzdě. Spíše naopak, samozřejmě nechtěl jen předvádět techniku, ta je jen prostředkem k vyjádření obsahu a emocí.
Která z nahraných skladeb byla největším „oříškem” z hlediska techniky? Byla to Lisztova Uherská rapsodie, nebo spíše Bachova Partita?
Obě skladby vyžadují úplně jiný druh techniky. Bachova Partita musí znít průzračně a přesně, naopak Liszt vyžaduje mnohem více různých druhů techniky, od repetovaných tónů přes virtuózní stupnice či skoky v levé ruce. Obě skladby hraji poměrně dlouho, takže nahrávání šlo naštěstí docela dobře. Během natáčení byly spíš jiné „oříšky“. Paradoxně mě víc potrápila Schubertova píseň Wohin, i když by to člověk při prvním pohledu do not vůbec nečekal.
Předchozí album jsi věnoval zapomenutým českým autorům, teď přicházíš se světovým velikánem. Cítíš se v tomto repertoáru více „doma“, nebo je to pro tebe větší zodpovědnost?
Na to nemám jednoznačnou odpověď. Já hraji rád obojí, jak „zapomenuté“ autory, tak slavné velikány. Mám rád tu pestrost klavírního repertoáru. Zodpovědnost je v obou případech totožná.
Skladba Polka de W. R. od Franze Behra nese iniciály Rachmaninovova otce. Promítá se tato osobní rovina do toho, jak o hudbě přemýšlíš?
Ano, za každou skladbou i její transkripcí stojí nějaký příběh. V případě Polky de W. R. je docela zajímavý. Rachmaninov pravděpodobně o žádném Franzi Behrovi nikdy neslyšel, proto tuto skladbu uváděl jako svoji kompozici. Až později se přišlo na to, že ta předloha je totožná se skladbou zapomenutého německého autora Franze Behra. Když byl Rachmaninov malý a bydlel ještě se svým otcem, tak si zřejmě tuto skladbičku doma preludoval jeho otec Wasyl. Na základě této vzpomínky z dětství zkomponoval později Rachmaninov tuto virtuózní parafrázi. Zajímavé také je, že ji věnoval Leopoldu Godowskému.
Marek Kozák. (Foto: marek-kozak.cz)
Vedle těchto takřka neznámých děl na tvé nahrávce nechybí ani oblíbené koncertní prskavky jako Let Čmeláka od Nikolaje Rimského-Korsakova. Jak se ti taková skladba, která vyloženě evokuje fyzický pocit nějakého okřídlence, hraje?
Let čmeláka je můj velmi oblíbený přídavek. Teď se jej dokonce naučil můj žák na hudebním gymnáziu, kde učím. Jsem rád, že se transkripce „rozlétají“ mezi novou generaci pianistů. Kéž by se tak stalo také alespoň s některým ze zapomenutých koncertů z mého předchozího alba, to bych měl velkou radost.
Rachmaninov v závěru života upravil pro sólový klavír také Čajkovského Ukolébavku, kterou vzpomíná svého učitele. Jakou náladu jsi chtěl v lidech na konci alba zanechat?
Čajkovského Ukolébavka je jeho poslední transkripce a také jedna z posledních skladeb, které napsal a také sám natočil coby klavírista. Zajímavé je, že s Čajkovským začala jeho „kariéra“ v oblasti transkripcí. Za dob studií totiž od něj dostal zakázku přepsat pro sólový klavír balet Šípková Růženka, což bylo pro začínajícího skladatele bez zkušenosti velmi těžké. Čajkovský ho za jeho práci nepochválil a Rachmaninov si byl sám vědom, že se mu to nepovedlo. Potom dlouho nic neupravil, a právě v závěru života naprosto geniálně přepsal Čajkovského Ukolébavku. Symbolické. Když ji hraju, mám pocit, jako by se v ní Rachmaninov loučil se světem a zároveň vzpomínal na setkání s Čajkovským, kterého si nesmírně vážil.
Kdyby si člověk měl pustit jen jednu jedinou skladbu z tohoto alba, aby pochopil tvou vizi Rachmaninova, která by to byla?
To je opravdu těžká otázka. Každá transkripce je natolik rozdílná a představuje úplně jiný svět, že je opravdu snad nemožné vybrat jen jedinou.
Prozradíš nám na závěr, kdy a kde tě lidé mohou s novým albem slyšet živě na koncertě?
Koncertní provedení všech transkripcí zatím v plánu nemám, ale pravidelně z nich vybírám své přídavky. Čeká mne spousta krásných koncertů, kde určitě něco z alba přidám. Třeba v rámci mého recitálu na Firkušného festivalu 6. listopadu v Rudolfinu nebo na Festivalu Janáček Brno rovněž v listopadu.