Milan Bátor
Foto: Raymond Petrik
Jiří, nemůžu začít jinak – oba jsme opavští rodáci. Jak často se do Opavy, potažmo rodného Slezska z milánské La Scaly nebo drážďanské Semperoper vracíš? Co pro tebe tyto kořeny dnes znamenají?
Mám několik velmi silných vzpomínkových střípků právě z opavského divadla, kde se ve mně už ve třech či čtyřech letech začala rodit skutečná vášeň pro operu. Nevzpomínám si samozřejmě na všechno, ale s jistotou mohu říct, že jeden z nejdůležitějších kořenů mého vztahu k opeře vznikl právě tam. Nemohu však úplně tvrdit, že jsem typický Opavák, protože největší část života jsem přece jen prožil v Praze a později v zahraničí. Do Opavy se ale rád vracím — někdy jako divák, vzácně i jako interpret. Naposledy jsem zde vystupoval přibližně před sedmi lety a nyní se sem vracím znovu, což vnímám jako velmi milé „repete“.
Traduje se, že lidé z našeho regionu mají drsnou náturu a zdravou tvrdohlavost. Platí to i pro tebe?
Ano, přiznám se, že náš region je plný takzvaných „ranařů“. Do této kategorie bych bezpochyby zařadil velkou část své ostravské rodiny i svou maminku. Právě tato přímočarost, určitá tvrdost, ale zároveň srdečnost a otevřenost jsou pro moravskou a slezskou náturu velmi typické a osobně mi jsou nesmírně sympatické. Mám pocit, že lidé zde k sobě mají obecně blíž, jsou spontánnější, otevřenější a uvolněnější. A právě tato energie člověka určitým způsobem formuje. Já jsem navíc ve znamení Berana, takže možná i kombinace této povahy a „slezsko-moravské krve“ způsobila, že jsem v sobě měl od začátku jistou tvrdohlavost, tah na branku a schopnost nevzdávat se.
Pokud ano, pomohlo ti to obstát v obrovské konkurenci ve světě, kde se nikdo s nikým nemazlí?
Ano. V operním světě, kde je konkurence obrovská a nikdo vám nic neodpustí, je podobná mentalita určitě velkou výhodou. Myslím, že právě tato vlastnost mi mnohokrát pomohla obstát a prosadit se i v opravdu náročném mezinárodním prostředí.
V minulých sezónách jsi v La Scale zažil historický moment – zpíval jsi Hajného v Rusalce při jejím vůbec prvním uvedení v tomto domě, a to jako jediný Čech. Jaké to je interpretovat Dvořáka přímo v jednom ze svatostánků opery?
Interpretace Dvořáka a role Hajného pro mě byla mimořádně přirozená. Byl jsem v prostředí a repertoáru, ve kterém jsem se cítil doslova jako ryba ve vodě. Mám na celé nastudování nádherné vzpomínky a dodnes vnímám, jak pozitivní odezvu tato událost měla. Představení bylo zaznamenáno italskou státní televizí RAI a následně mohli přenos vidět i diváci v České republice na ČT Art. I díky tomu měla inscenace velký dosah a pro mě osobně otevřela další důležité pracovní příležitosti v zahraničí. Tím největším zadostiučiněním je asi skutečnost, že jsem dostal možnost v Teatro alla Scala hostovat opakovaně. Letos se tam vracím už čtvrtou sezonu, což považuji za jednu z nejzásadnějších věcí ve své dosavadní kariéře.
To je skvělý úspěch. Nedávno ses v La Scale objevil také v Šostakovičově Lady Macbeth Mcenského újezdu s Riccardem Chaillym. Jaké to bylo?
To byla už moje třetí produkce v Teatro alla Scala a zároveň jedna z největších událostí celého italského operního světa. Jednalo se totiž o takzvanou inaugurační produkci — tedy slavnostní zahájení sezony La Scaly, které je v Itálii mimořádně sledovanou společenskou i kulturní událostí. Navíc vše probíhalo pod taktovkou šéfdirigenta, legendárního Riccardo Chailly. Být součástí obsazení pod vedením takové osobnosti přímo v La Scale je pro každého pěvce obrovská čest a prestiž. Celou premiéru sledovala média napříč Itálií a atmosféra kolem inscenace byla opravdu výjimečná. Díky této produkci jsem také strávil dosud nejdelší pracovní období v Miláně. Ke konci už to bylo poměrně náročné, protože jsme zkoušeli i během vánočního období, ale i to k životu umělce v těchto vrcholných operních domech patří. Obsazení bylo opět mimořádné a spolupráce s kolegy i celým tvůrčím týmem byla inspirativní. Produkce byla znovu zaznamenána pro italskou státní televizi RAI5 a myslím, že šlo o velmi neobvyklé a výjimečné nastudování, které se nebude jen tak opakovat. A co mě těší možná nejvíce — právě díky této produkci si mě tehdejší casting director La Scaly, dnes již casting director Teatro dell’Opera di Roma, vybral pro další nastudování Lady Macbeth Mcenského újezdu v Římě.
Stává se z tebe tak trochu „specialista na Itálii“ (Modena, Pisa, Cagliari, Palermo). Italové jsou na operu extrémně hákliví a publikum prý dokáže být nemilosrdné. Jak mladého českého barytonistu s italským repertoárem tamní diváci a kritika přijali?
Co se týče italského repertoáru, ten jsem začal intenzivněji zpívat především v mozartovských operách na scénách významných italských divadel. A právě tam mě velmi potěšily reakce kritiků i publika. V několika recenzích dokonce zaznělo, že český barytonista působí v italštině přirozeněji a přesvědčivěji než někteří domácí interpreti. Pamatuji si například hodnocení po jednom z představení, kde kritik vyzdvihl můj výkon v roli Guglielma a ocenil brilantní italštinu, hlasový projev i herecký výkon. A právě v Itálii mají podobná slova velkou váhu. Tamní publikum je totiž nesmírně náročné, a když se mu interpret nelíbí, dokáže to dát velmi hlasitě najevo. Zatím mám ale obrovskou radost z toho, že se do Itálie pravidelně vracím a že přicházejí stále nové a větší výzvy, a to právě i v italském repertoáru. Beru to jako důkaz důvěry a zároveň velký závazek.
Kritika tě často chválí za strhující herecký projev. Vnímáš činoherní průpravu, kterou jsi absolvoval na Pražské konzervatoři, jako určitou výhodu oproti jiným pěvcům? Nebo jsi herecké zkušenosti nasál spíš z praxe?
Činoherní průpravu vnímám jako jeden z nejzásadnějších milníků svého života po základní škole. Rozhodnutí nejít hned čistě operní cestou, ale nastoupit na hudebně-dramatický obor Pražské konzervatoře, považuji zpětně za naprosto klíčové pro formování mladého umělce. Divadelní živel jsem však měl v sobě už od dětství. Dodnes si pamatuji, jak jsem doma „hrál“ opery, které jsem znal od svého tatínka. Ten je tehdy studoval jako interpret, často jsme spolu jezdili autem na jeho představení a já ty opery poslouchal pořád dokola. Dnes je mnohé z nich umím téměř nazpaměť právě díky těmto dětským zážitkům. Myslím si, že divadlo jako celek je pro operu nesmírně důležité. Současný operní svět už dávno nestojí pouze na krásném hlasu. Interpret musí být autentický, přesvědčivý, herecky silný a zároveň schopný vytvořit si vlastní originální způsob jevištní existence. A právě to dnešní publikum i režiséři od operních pěvců očekávají. Jsem proto za činoherní průpravu nesmírně vděčný a čerpám z ní prakticky při každém koncertě i operním představení.
Kde jsi objevil Vladimíra Chernova, jednoho ze svých mentorů?
Vladimira Chernova jsem objevil vlastně úplnou náhodou při poslechu Verdiho Luisy Miller v Městské knihovně v Praze, kde jsem si jako puberťák půjčoval obrovské množství operních nahrávek. Jeho hlas a interpretace mě tehdy natolik fascinovaly, že jsem si začal postupně kupovat jeho CD i DVD z Metropolitní opery. Byl to typický verdiovský barytonista světové úrovně, přestože pocházel z Ruska. Jeho generace a kariéra ve světových operních domech byly skutečně mimořádné. V Metropolitní opeře pravidelně vystupoval po boku legend jako byli Plácido Domingo nebo Luciano Pavarotti. K samotnému Vladimiru Chernovovi jako pedagogovi jsem se dostal už během prvního ročníku herectví. S otcem jsme tehdy navštívili jeho představení Traviaty v bruselské opeře La Monnaie a právě tam mi poprvé řekl, že bych po konzervatoři mohl zkusit studium na UCLA v Los Angeles. Ta myšlenka ve mně zůstala několik let. Po absolvování konzervatoře jsem sice nastoupil na HAMU, ale určité zklamání z tamního prostředí a zároveň obrovská motivace studovat právě u Vladimira Chernova nakonec rozhodly o tom, že jsem odjel do Spojených států.
Jak moc tě lidsky i profesně formovala americká studia u Vladimíra Chernova na UCLA? V čem je americký přístup k opernímu řemeslu jiný než ten evropský?
Ovlivnila mě velmi zásadně a zpětně to považuji za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí svého života. Americký systém je v mnoha ohledech úplně jiný než evropský. Je výrazně propojený s velkými financemi, profesionalitou a také obrovskou konkurencí. Mnoho studentů u nás si možná ani nedokáže představit, jak finančně náročné studium v zahraničí je. Na druhou stranu právě díky tomu mají studenti v USA často k dispozici podmínky, možnosti a zázemí, které jsou ve srovnání s uměleckými vysokými školami v České republice nesrovnatelně širší. Ať už jde o kontakty, propojení s praxí, individuální péči nebo celkovou podporu mladých talentů, Amerika mě lidsky i profesně velmi formovala. Naučila mě větší disciplíně, profesionalitě a zároveň zdravému sebevědomí v mezinárodním prostředí.
V jednadvaceti letech tě časopis Opernglass označil za nejmladšího českého Dona Giovanniho v zahraničí. Když se ohlédneš zpátky – nebylo to v tom věku tak trochu šílenství a skok do hluboké vody?
Ano, je to tak, a když se nad tím dnes zpětně zamýšlím, často si říkám, že to bylo vlastně trochu šílenství. Zároveň ale věřím, že to byl svým způsobem osud. Návrat z USA nebyl vůbec jednoduchý. Bylo to velmi náročné období — psychicky, profesně, ale především finančně, hlavně pro mé rodiče, kteří mě během studií obrovsky podporovali. A po návratu do Evropy jsem stál před otázkou, jak se vlastně v operním světě vůbec etablovat. Intuitivně jsem cítil, že pokud chci prorazit, musím se soustředit především na německy mluvící země. Absolvoval jsem řadu konkurzů po celé Evropě, rozesílal množství e-mailů a snažil se využít zkušenosti, které jsem získal v Americe — hlavně schopnost prezentovat sám sebe a nebát se jít příležitostem naproti.
Kdy přišel ten zlomový okamžik, kdy tě začali brát vážně?
Zásadním bodem se nakonec stal letní festival v Bamberku pod záštitou Bamberských symfoniků. Paradoxně mě několikrát předtím odmítli nebo nabídli menší role a já už byl po sérii neúspěšných konkurzů natolik vyčerpaný, že jsem chtěl všechno vzdát. Právě tehdy mě ale otec přesvědčil, abych tam ještě jel. Pamatuji si, že jsem tehdy řekl: „Dobře, ale tohle je poslední konkurz, na který jedu.“ A právě tam přišel obrat. Festival tehdy hledal představitele Dona Giovanniho a po mém konkurzu mi ještě ten večer po návratu do Prahy volal ředitel festivalu s tím, že mi nabízejí přímo titulní roli. Bylo mi jednadvacet let. Ano, byl to obrovský skok do hluboké vody. Ale zároveň vím, že nebýt právě tohoto milníku, moje zahraniční kariéra by se pravděpodobně nikdy nerozjela takovým způsobem. Po Donu Giovannim v Bamberku se věci začaly vyvíjet neuvěřitelně rychle.
Na kontě máš přes 30 rolí, od lyrických po dramatické (od Oněgina po Lunu v Trubadúrovi). Baryton je obor, který zraje s věkem. Hlídáš si hranici, aby dramatický repertoár nesebral tvému hlasu lyrickou lehkost?
Tím, že jsem po Donu Giovannim v Bamberku velmi rychle nastoupil do německého operního provozu, potkala mě v poměrně mladém věku opravdu široká škála rolí a velmi intenzivní pracovní tempo. Zpětně si ale myslím, že zásadní bylo, že mě nikdy nepotkala role, která by mému hlasu v dané fázi vývoje skutečně uškodila. Byly samozřejmě chvíle, kdy mi například šéf v mém prvním angažmá v Coburgu nabízel i výrazně těžší a dramatičtější role, které byly vzhledem k mému věku možná ještě předčasné. A právě tehdy jsem se naučil jednu důležitou věc — nebát se říct „ne“. Dnes, s většími zkušenostmi, jsem v tomto směru ještě opatrnější a k dramatickému repertoáru proto přistupuji s velkým respektem. Měl jsem možnost si některé těžší role vyzkoušet na menších a středních scénách v Česku i Německu, což byla nesmírně cenná zkušenost. Zároveň ale cítím, že určité verdiovské výzvy už pomalu klepou na dveře — a to nejen v Evropě, ale nově i ve Spojených státech. V tuto chvíli si však některé konkrétní projekty ještě nechám jako překvapení pro oznámení nadcházejících sezon.
Život operního pěvce je běh na dlouhou trať, který obnáší neustálé balení kufrů, hotely a odloučení. Jak v tomhle kolotoči mezi Milánem, Drážďany, Prahou a Belgií buduješ osobní život a co jsou dnes tvé hlavní mimohudební priority?
Tohle je věčné téma a zároveň jedna z nejnáročnějších stránek života operního pěvce. Když jsem byl mladší a na začátku kariéry, vlastně jsem nad tím příliš nepřemýšlel. Člověk je plný energie, chce zpívat, cestovat a využít každou příležitost. Postupem času si ale začneš mnohem víc uvědomovat hodnotu zázemí, partnerského života, rodiny, blízkých lidí a také určité stability. A skloubit to s neustálým cestováním, životem mezi hotely, pronájmy, kufry a dlouhými obdobími mimo domov je někdy opravdu vyčerpávající. Na jednu stranu je ten život absolutně fascinující a člověk zažije věci, o kterých se mu dříve ani nesnilo. Na druhou stranu umí být také velmi osamělý a psychicky náročný. Odloučení se zvládat dá, ale člověk zároveň ví, že takto nelze fungovat donekonečna.
Jak to tedy zvládáš?
Je to především o obrovském respektu, pochopení a správném nastavení vztahů. Myslím, že je důležité nedat absolutní prioritu pouze kariéře, ale hledat určitý zdravý balanc. Dnes už podle mě není nutné za každou cenu obětovat úplně všechno jen proto, aby byl člověk ve svém oboru extrémně úspěšný. Důležité je být stále „v rozjetém vlaku“, udržet si mezinárodní kariéru, ale zároveň umět život rozumně kombinovat i s působením doma a s osobním životem. Čím jsem starší — a dnes je mi pětatřicet — tím více si uvědomuji, že chci mít také svůj domov a čas pro blízké. Od jednadvaceti let jsem totiž skutečně prožil velmi intenzivní životní období. Realita mezinárodního operního světa je ale zkrátka taková, že člověk většinou odjede sám na několik měsíců do nové produkce, bydlí sám v hotelu nebo pronajatém bytě, zkouší, zpívá a čeká na chvíli, kdy se zase vrátí domů za rodinou — a poté znovu odjíždí na další angažmá. Je to krásný, pestrý, ale zároveň velmi kočovný život. A vlastně to ani jinak nejde. Maria Callas také nezpívala jen v řeckých vesnicích a Jonas Kaufmann nezůstává pouze v Darmstadtu.
Opera se dnes dramaticky mění – režiséři často staví vizuální koncept nad hudbu, klade se enormní důraz na fyzický vzhled pěvců. Jak vidíš budoucnost operního žánru? Neztrácí se někdy pod nánosem moderních konceptů a svévolných výkladů samotný zpěv a čistá emoce?
Dnešnímu opernímu světu poměrně často vládne takzvané „Regietheater“. Z mého pohledu je bohužel velká část těchto inscenací vzdálena původnímu smyslu a výkladu operních děl. Na druhou stranu je ale potřeba vnímat i vývoj společnosti a proměnu současného divadelního jazyka. Opera se dnes přirozeně vyvíjí stejně jako celé umění. Myslím si, že moderní režijní přístupy se dají rozdělit na smysluplné a nesmyslné. Ty povedené moderní inscenace mají bezpochyby své místo a mohou být velmi silné, aktuální a emocionálně působivé. Pokud režisér skutečně rozumí hudbě, libretu a respektuje samotnou podstatu díla, může vzniknout mimořádné divadlo. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se koncept stane důležitější než samotná opera. Mnoho inscenátorů dnes obhajuje výklady, které divákovi často nic neříkají a ve výsledku spíše odvádějí pozornost od hudby, emocí a příběhu. A to je podle mě pro operu jako takovou škoda. Velkou roli samozřejmě hraje i to, koho si divadlo vybere a jak dobře zná své publikum — zda bude místní divák schopen daný moderní či alternativní výklad přijmout a zda ho skutečně obohatí.
Co je tedy pro tebe osobně důležité, abys konkrétnímu inscenačnímu záměru uvěřil a cítil se v ní dobře?
Pro mě je zásadní, aby opera nikdy neztratila svou hlavní podstatu — tedy sílu hudby, lidského hlasu a čisté emoce. A právě tradiční výklad často umožňuje divákovi nejlépe pochopit příběh i samotné emoce skladatele.
Hezky jsi to vystihl. Mimochodem, nedávno ses ocitnul v širší nominaci na Cenu Thálie. Je pro tebe, jako pro světoobčana, tuzemské uznání pořád důležité, nebo tě víc potěší úspěch venku?
Upřímně mě tato širší nominace velmi překvapila, ale je pravdou, že postava Herce od šmíry ve Schrekerově opeře Vzdálený zvuk byla herecky i výrazově mimořádně silná a zároveň velmi specifická. Byla to role, ve které jsem mohl naplno využít nejen pěvecký, ale i herecký výraz. Mnoho svých rolí, zejména v Národním divadle a ve Státní opeře, jsem si do určité míry vytvářel a formoval sám a často jsem v tom měl poměrně velkou uměleckou svobodu. Myslím si, že právě i to se mohlo do výsledného dojmu a ocenění promítnout. Samozřejmě si takového uznání velmi vážím, protože každá zpětná vazba z domácí scény člověka potěší. Na druhou stranu, pokud mám být upřímný, za své největší a nejprestižnější ocenění považuji především možnost obstát na nejvyšších operních scénách v zahraničí. Právě to je pro mě obrovská profesní i lidská škola a zároveň cesta, které se chci i nadále držet.
Líbí se mi, že nezůstáváš pouze v operním pouzdře. Hraješ v muzikálech, nepohrdneš operetou a máš i kapelu Jiří Rajniš & Napolitan Quartet. Je to pro tebe forma psychické hygieny a ventilu od přísného operního světa?
Operetou a muzikálem jsem vlastně začínal už v Hudebním divadle Karlín, a to nejen jako dítě, ale později i během studií na konzervatoři. Dodnes toto období hodnotím jako jednu z nejdůležitějších průprav v mém raném uměleckém vývoji. Právě muzikál a opereta člověka naučí obrovské herecké flexibilitě, práci s textem, pohybem i přirozenou komunikací s publikem. Muzikálu ani operetě se proto rozhodně nevyhýbám. Naopak — i během svého působení v Německu jsem byl ze začátku doslova „hozen do vody“ právě v muzikálových produkcích a navíc v německém mluveném slově. Byla to pro mě obrovská škola a velmi důležitá zkušenost, která mi dala jistotu a flexibilitu na jevišti. Co se týče projektu Jiří Rajniš & Napolitan Quartet, tam už jde skutečně o srdeční záležitost. Je to originální koncertní projekt, který modernější a stylizovanou formou přibližuje nejslavnější neapolské písně v autentické hudební atmosféře. Diváci si tento typ komorního koncertního večera velmi užívají, protože přináší emoce, temperament, radost i určitou středomořskou lehkost a energii. Na české i slovenské scéně působíme už poměrně dlouho a mám velkou radost, že si tento crossoverový formát nachází stále širší publikum. A možná ano — je to i určitá forma psychické hygieny. Opera je nádherný, ale velmi náročný svět, zatímco Napolitan Quartet mi umožňuje být s publikem v trochu jiné, spontánnější a osobnější energii.
Jak na tvé crossoverové aktivity a koncertování s neapolskými písněmi v moderním hávu nahlížejí agenti a operní puristé? Mají pro to pochopení?
Myslím si, že ano. Překvapivě máme velmi pozitivní ohlasy i z prostředí klasických operních kritiků a odborných periodik. Podle mě je důležité ukázat, že umělec nemusí být uzavřený pouze v jednom striktním operním světě, ale že může přirozeně fungovat i v určité crossoverové poloze, aniž by ztratil kvalitu nebo respekt ke klasické hudbě. V našem případě si projekt stále drží klasickou pěveckou techniku i poctivou hudební interpretaci. Jen je vše obohacené o komornější atmosféru, větší temperament a také určitou spontánnost. Důležitou roli hraje i moje vlastní moderace koncertů, díky které si člověk k publiku vytvoří mnohem bližší vztah. A právě to je podle mě krásné — když na konci koncertu publikum zpívá některé melodie společně se mnou a koncert končí dlouhými standing ovations. V tu chvíli člověk cítí, že hudba skutečně funguje bez ohledu na žánrové hranice a že emoce jsou pořád to nejdůležitější.
Pro Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka jsi zvolil nesmírně ambiciózní písňový program. První polovina patří Erichu Wolfgangu Korngoldovi a Gustavu Mahlerovi – tedy autorům spjatým s naším prostorem. V čem je pro operního barytonistu písňový recitál jiný než velká operní role?
Především v tom, že člověk vytváří celý příběh velmi intimně sám a nese atmosféru celého večera pouze prostřednictvím hudby, textu a vlastního výrazu. Je to mnohem niternější forma sdělení. Písňová literatura dokáže během jednoho večera přenést nesmírně jemné emoce a psychologické odstíny, které se v operním provozu často rozprostřou mezi více postav, scén a dramatických situací. V recitálu je pěvec daleko více „odhalený“ a musí publikum udržet pouze silou interpretace a vnitřního prožitku. Bezpochyby jde o samostatnou disciplínu, která má svá specifická pravidla i úskalí. Vyžaduje obrovskou koncentraci, práci s textem, detail a schopnost vytvořit atmosféru téměř komorním způsobem. Musím říct, že právě díky svému německému angažmá — například v Coburgu nebo později v drážďanské Semperoper — jsem se k této disciplíně dostal velmi blízko. Německá písňová tradice je nesmírně silná a pro interpreta představuje obrovskou školu hudební i výrazové kultury. Dnes mohu říct, že písňový recitál patří k nejzásadnějším formám prezentace mého uměleckého já. Je to prostor, kde člověk může být jako interpret asi nejvíce autentický.
Z díla Gustava Mahlera zazpíváš mimo jiné píseň Ich bin der Welt abhanden gekommen (Světu jsem odcizen) ze sbírky písní na verše Friedricha Rückerta. To je hluboce niterná až mystická záležitost. Jak se mladý člověk, který žije v obrovském tempu mezi světovými scénami, ladí do takto ztišené a křehké polohy?
Myslím si, že právě životní zkušenosti člověka postupně přivedou k tomu, aby takovým písním opravdu porozuměl. I mladý člověk může zažít velké životní propady, překážky, ztráty nebo momenty, které ho vnitřně promění. A právě díky tomu se potom dokáže naladit i na tak hluboký a niterný svět, jaký Mahler v těchto písních vytváří. Pro mě osobně je v této hudbě velmi silná také určitá touha oprostit se od neustálého běhu světa, od tlaku, ruchu a neustálého pohybu mezi scénami, letišti a pracovními povinnostmi. Člověk si pak začne mnohem více vážit vnitřního klidu a samoty. Jsem poměrně nezávislý člověk i umělec, a možná právě proto mám k těmto tématům velmi blízký vztah. Texty Friedricha Rückerta v sobě nesou obrovskou hloubku, pokoru a zvláštní druh smíření, který je mi osobně velmi blízký. Mahlerova píseň Ich bin der Welt abhanden gekommen není podle mě jen o samotě nebo odcizení. Je spíš o nalezení vlastního vnitřního prostoru, kam člověk uteče před okolním světem a kde zůstává jen hudba, myšlenka a čistá emoce.
Druhá půle koncertu je ostrý střih – Tosti, Falvo, De Curtis, slavná Non ti scordar di me nebo ’O surdato ’nnammurato. To je čistá Itálie, slunce, neapolský temperament a vlastně i základy popmusic své doby. Byla tato dramaturgická volba pro Janáčkův festival snahou přenést kousek neapolského slunce k nám do Slezska?
Tento typ programu a propojení německé písňové tvorby s neapolským repertoárem je zcela záměrný dramaturgický tah. Už jsme s tímto konceptem vystupovali ve více koncertních síních — například v Rudolfinu pod hlavičkou České filharmonie, v Bratislavské filharmonii, v Mariboru, Záhřebu a dalších městech — a ukazuje se, že právě tento kontrast publikum velmi silně oslovuje. První polovina večera nechává posluchače ponořit se do intimního a snového světa Mahlera nebo Korngolda, tedy do hudby plné emocí, nostalgie a vnitřního napětí. A následně přichází druhá část, která celý večer doslova rozzáří italským temperamentem, vášní a energií neapolských písní. Myslím si, že právě tento vývoj emocí během koncertu diváky baví a že má svůj hlubší význam. Ukazuje totiž šíři repertoáru i různé polohy lidských emocí — od niterného zamyšlení až po spontánní radost a životní energii. A ano, určitě je v tom i snaha přenést alespoň kousek neapolského slunce a středomořské atmosféry k nám do Slezska. Myslím, že si to opavské publikum na konci sezony společně opravdu užije.
Když zpíváš písně jako Dicitencello vuie nebo Musica proibita, které mají lidé zažité od legend typu Pavarottiho nebo Carusa, jak těžké je najít v nich vlastní, originální výraz a nepodlehnout tradovanému patosu?
Právě tím, že se člověk jako interpret naprosto přesvědčivě ponoří do významu textu a snaží se v těch písních najít vlastní emocionální i dynamické nuance. Myslím si, že jedině tehdy může vzniknout autentická interpretace, která nestojí pouze na tradici nebo na napodobování velkých legend minulosti. Samozřejmě, když člověk zpívá skladby, které jsou neodmyslitelně spojené se jmény jako Pavarotti nebo Caruso, cítí obrovský respekt. Tyto písně v sobě nesou silnou interpretační tradici a publikum je má hluboce zakořeněné v určitém zvukovém ideálu. Pro mě je důležité nesnažit se kopírovat minulost, ale přinést do nich vlastní osobnost, vlastní barvu hlasu a vlastní prožitek. A právě text je v tomto směru klíčový. Pokud člověk opravdu rozumí tomu, co zpívá, přirozeně se vyhne samoúčelnému patosu. Jsou to písně, které patří k mým nejoblíbenějším a zároveň nejintimnějším. Zároveň jsou ale nesmírně náročné pěvecky, protože vyžadují obrovskou kontrolu hlasu, práci s frází i schopnost udržet přirozenou emoci bez přehnanosti.
Když se podívám na ten program jako na celek – od přísné německé písňové kultury až po emotivní neapolské canzonetty – přijde mi, že dokonale zrcadlí tvou osobnost: na jedné straně precizní operní řemeslo z Drážďan, na druhé uvolněnost z italských scén a činoherní srdce. Zdá se mi to, nebo je tento koncert něco jako tvůj hudební autoportrét?
To jsi popsal opravdu krásně a myslím, že ano — do určité míry jde skutečně o můj hudební autoportrét. Asi bych to ani sám nedokázal vyjádřit přesněji. Na jedné straně je tam německá preciznost, disciplína a písňová kultura, kterou jsem intenzivně nasával během svého působení v Německu a zejména v Drážďanech. Na druhé straně pak italská emocionalita, spontaneita a určitá divadelní živelnost, která je mi lidsky i umělecky velmi blízká. A do toho všeho se samozřejmě promítá i moje herecká stránka a zkušenosti z různých žánrů. Možná právě proto ten program působí tak osobně a přirozeně. Nejde jen o dramaturgii „na efekt“, ale o hudbu a světy, které mě skutečně formovaly. A o to větší zadostiučinění pro mě je, že tento program zazní právě v mém rodném městě a na scéně Slezského divadla v Opavě, kde moji rodiče kdysi umělecky začínali. Má to pro mě obrovský osobní rozměr. Myslím, že se na ten večer těší nejen publikum, ale i mnoho kolegů, přátel a známých — možná i jako na určitý návrat „malého Jirky“ zpátky na scénu Slezského divadla v Opavě.