Lidová konzervatoř a Múzická škola je výjimečné místo. Největší sílou školy jsou lidé, říká nový ředitel Viktor Tichák

Pane řediteli, měl jste skvěle rozjetou kariéru v Olomouci. Co byl ten úplně klíčový moment, kdy jste si řekl: „Wow, Ostrava, Lidová konzervatoř, to je přesně to, kam chci jít a čemu chci věnovat svou energii?“

To jsou vlastně dvě otázky. První je, proč Ostrava. To je primárně z rodinných důvodů. Usadil jsem se tady, mám zde rodinu, čerstvě také syna. Už delší dobu jsem vedl život napůl mezi Ostravou a Olomoucí, ale změny v rodinném životě mě přiměly soustředit se pouze na Ostravu. A proč právě Lidová konzervatoř a Múzická škola? V Olomouci jsem se profesně věnoval kultuře a školství. Jako náměstek primátora jsem měl obě oblasti na starosti a bylo by mi líto některou z nich opustit. Hledal jsem tedy místo, které spojuje vzdělávání a kulturu. A právě tady jsem našel ideální spojení obojího.

Ve funkci jste měsíc a pár dní. Co vás po příchodu do Ostravy a do Lidové konzervatoře nejvíce překvapilo nebo potěšilo?

V tom pozitivním smyslu mě překvapilo množství oborů, programů a kurzů a především množství různých lidských příběhů. Věděl jsem, že škola nabízí širokou paletu možností, ale netušil jsem, jak rozmanité motivace mají lidé, kteří sem přicházejí studovat. Právě to pro mě bylo velkým a příjemným překvapením.

Použil jste slovo „kurz“, což se tady dříve téměř nesmělo vyslovit. Vždy se mluvilo o výuce. Budete směřovat školu více ke kurzům?

Myslím si, že je to spíše otázka terminologie. V rámci zájmového vzdělávání dospělých, kteří se chtějí po práci umělecky rozvíjet, mnoho lidí vnímá své studium právě jako třeba jazykový kurz. Přitom jde v obou případech o dlouhodobé a kontinuální vzdělávání. Možná je se slovem kurz spojena určitá ukončenost, například pololetní nebo roční. To u nás úplně neplatí, protože vzdělávání bývá mnohem dlouhodobější. Jinak ale mezi kurzem, výukou a lekcí nevidím zásadní terminologický rozdíl.

Přicházíte z Olomouce, kde jste vedl kulturu a školství. V čem je ostravské kulturní prostředí jiné a jaké zkušenosti si chcete přenést?

Ostrava je větší město, a tím pádem jsou zde i početnější a výraznější i ty skupiny lidí, které byly v Olomouci jen velmi malé. Díky tomu se tady mohou prosadit i kulturní aktivity, které by jinde nenašly dostatečné publikum. To mě na Ostravě velmi baví. Kulturní prostředí je díky tomu přirozeně pestřejší a bohatší. Z Olomouce si přináším především zkušenost se školským systémem a s kulturním sektorem. Jako radní pro kulturu jsem měl na starost divadlo, filharmonii, knihovnu i dotační programy pro nezřizovanou kulturu. To je velmi široké spektrum lidí a institucí. Z oblasti školství zase vím, jaké jsou teoretické možnosti propojení školy jako je LKMŠ s formálním vzděláváním dle školského zákona. Konkrétně bych rád přenesl své zkušenosti s externím financováním různého druhu. Lidová konzervatoř a Múzická škola v minulosti využívala především příspěvek zřizovatele a příspěvky posluchačů. Existují však i další možnosti – evropské projekty, nadační fondy nebo jiné granty a zahraniční zdroje. Myslím si, že i zde je velký potenciál.

Lidová konzervatoř má mimořádné lidské kouzlo. Setkal jste se během prvního měsíce s příběhem, který vás opravdu zasáhl?

Silný zážitek pro mě představoval letošní rekondiční tábor Stružielka na Horní Bečvě. Je to projekt s třicetiletou historií a jsem přesvědčený, že má budoucnost. Nejvíc mě zasáhlo, jak účastníci celý pobyt vnímali. Nebyl to pro ně ani kurz, ani tábor. Bylo to společenství lidí, které funguje téměř jako rodina. Rodina, která se potkává jednou za rok, ale přesto mezi jejími členy existují velmi silné vazby. Silně na mě zapůsobily bezprostřední emoce handicapovaných účastníků, ale také to, jak přirozeně vše prožívaly děti bez handicapu. Nebyl to jeden konkrétní příběh, spíše soubor mnoha lidských příběhů, které do sebe zapadaly.

Vaše předchůdkyně Miloslava Soukupová založila Múzickou školu a vedla ji pětatřicet let. Na takovou éru není snadné navázat. V čem chcete pokračovat a kde plánujete změny?

Škola nesmí ztratit své srdce. To je podle mě to nejdůležitější. Lidová konzervatoř a Múzická škola je velmi různorodá instituce. Má různá pracoviště, různá zaměření a pedagogové jsou i geograficky vzdáleni. Přesto je něco spojuje. A tím je právě přesvědčení, že jejich práce je posláním. Mnozí pedagogové zde působí, přestože by jinde mohli mít vyšší platové ohodnocení. Zůstávají proto, že chtějí být součástí této školy. Na tuto atmosféru a hodnoty chci určitě navázat. Radikální změny nechystám. V současnosti se snažím školu co nejlépe poznat, setkávám se s pedagogy a mapuji silné stránky i problémy. Teprve potom lze dělat správná rozhodnutí. Dílčí změny ale určitě přijdou. Budou směřovat k větší přehlednosti a srozumitelnosti pro veřejnost. Týká se to například prezentace školy, její propagace nebo vnitřního fungování. Chci také rozvíjet projektové aktivity, zahraniční spolupráci a hledat nové zdroje financování.

S jakou hlavní vizí a koncepcí jste výběrové řízení vyhrál? Jak by měla Lidová konzervatoř a Múzická škola vypadat za pět let?

Ve své koncepci jsem formuloval čtyři hlavní strategické cíle. Prvním je marketing a celková přehlednost školy směrem k veřejnosti. Chci, aby bylo jasné, co škola nabízí, komu je určena a proč je pro Ostravu důležitá. S tím souvisí například nové webové stránky nebo modernější prezentace školy. Druhým cílem je dostat školu i ven z jejích zdí. Vidím velký potenciál ve spolupráci se základními a středními školami, například při naplňování nových vzdělávacích programů. Lidová konzervatoř může nabídnout projektové dny, workshopy nebo odborné vedení v oblastech jako jsou hudba, divadlo, tanec nebo audiovizuální tvorba. Třetím cílem je zamyslet se nad postavením školy v systému vzdělávání. V současnosti jsme kulturní institucí zaměřenou na celoživotní vzdělávání, ale nejsme součástí systému ministerstva školství. To přináší určitou svobodu, ale i omezení. Zároveň bych rád, aby byly některé vzdělávací programy lépe strukturované, přehlednější. Čtvrtý cíl pak souvisí s financováním – jak jsem říkal, chci vést školu k větší soběstačnosti a k využívání většího množství zdrojů financí.

Za pět let bych chtěl vidět školu jako respektovanou instituci, která doplňuje základní umělecké školy i konzervatoře v oblasti zájmového, dalšího a celoživotního vzdělávání. Zároveň bych rád, aby byla mnohem více propojena s kulturními a vzdělávacími institucemi v Ostravě, měla rozvinuté zahraniční kontakty a dokázala využívat širší spektrum finančních zdrojů.

Součástí Lidové konzervatoře jsou Múzická škola a Městské centrum uměleckých terapií Skořápka, které pracují s lidmi se zdravotním znevýhodněním. Jak důležitá je pro vás tato sociální role školy?

Považuji ji za naprosto zásadní. Naše škola doplňuje systém uměleckého vzdělávání právě tam, kde běžné instituce narážejí na své limity. Týká se to lidí se zdravotním znevýhodněním, ale také dospělých nebo seniorů nebo naopak těch nejmenších dětí. Jsou to skupiny, kterým se klasické umělecké vzdělávání často nevěnuje v takové míře, jakou by potřebovaly. Právě proto tato škola existuje. Myslím si, že je to v rámci České republiky poměrně unikátní model. Pokud chceme být otevřenou společností, musíme vytvářet prostor pro každého, kdo má chuť se vzdělávat a tvořit. Jsem velmi vděčný paní ředitelce Miloslavě Soukupové za to, jak celý systém vybudovala. Máme dnes funkční zázemí, zkušené pedagogy i bezbariérová pracoviště. Je to obrovská hodnota, na kterou je potřeba navázat.

Plánujete otevírat nové obory, nebo se více zaměřit na moderní formy umění a technologie?

Nemám v tuto chvíli představu, že bychom otevírali nějaký zcela nový směr. Myslím si ale, že je důležité reagovat na poptávku a zároveň využívat odbornosti lidí, které ve škole máme. Pokud například objevíme kvalitního odborníka na uměleckou terapii, dává smysl rozšířit nabídku právě v této oblasti. Už nyní se například bavíme o možnosti otevřít nové kurzy scénického tance ve formě terapie, protože o ně je zájem. Zároveň je potřeba sledovat, o které obory zájem není, a přemýšlet o jejich nové podobě. Velký potenciál vidím také v oblastech, které souvisejí s kulturní praxí – například ve zvukové technice, kulturním managementu nebo dalších technických a organizačních profesích spojených s kulturou. Máme odborníky, kteří by takové vzdělávání dokázali nabídnout.

Škola propojuje generace od malých dětí až po seniory. Jak tento mezigenerační mix vnímáte?

Připadá mi velmi přirozený. Vždycky jsem měl rád projekty, které propojují generace. Když například senioři chodí číst dětem do školek, prospívá to oběma stranám. Děti získávají zkušenost a pozornost, senioři energii a pocit smysluplnosti. Podobně to funguje i u nás. Propojování generací není nic umělého. Naopak je to něco, co je lidem přirozené. Je to krásně vidět i na našich koncertech, kde vedle sebe vystupují děti, dospělí i senioři. Vzniká tím jedinečná atmosféra, která není běžná.

Škola se pomalu blíží k oslavám 70. výročí svého založení. Přemýšlíte už o tom, jak jubileum pojmout?

Ano i ne. Organizačně už se na výročí připravujeme. Od září chceme vytvořit pracovní skupinu, která se bude jubilejním rokem systematicky zabývat. Budeme řešit například otázku, zda navázat na výroční publikace z minulých let, připravit novou publikaci, koncert, festival nebo jiné formy prezentace školy. Zatím je ještě brzy na konkrétní rozhodnutí, ale určitě chceme výročí využít jako příležitost ukázat veřejnosti, co všechno škola představuje.

Kdybyste měl nalákat člověka, který o Lidové konzervatoři nikdy neslyšel, proč by měl přijít právě k vám?

Myslím si, že jedním z argumentů je dostupnost. Ne každý ví, že město Ostrava významně podporuje umělecké vzdělávání prostřednictvím naší školy. Díky tomu můžeme nabídnout kvalitní výuku za velmi dostupných podmínek široké veřejnosti. Stejně důležitá je ale šíře nabídky. Když lidem začnu vyjmenovávat jednotlivé obory, bývají překvapeni, kolik možností u nás najdou. A právě ta rozmanitost je podle mě jednou z největších předností školy.

Měl jste sám jako dítě blízko k umění?

Chodil jsem na základní uměleckou školu a hrál na klavír. Jako puberťák jsem ale nebyl úplně vzorný žák, takže jsem studium nedokončil. Ke klavíru jsem si později našel cestu znovu jako samouk. Dodnes je to nástroj, ke kterému mám velmi blízký vztah. Ještě silnější místo má v mém životě sborový zpěv. Už patnáct let pravidelně zpívám ve sboru a je to pro mě forma odpočinku a terapie.

Když potřebujete po náročném dni vypnout, jaké umění je pro vás nejlepší terapií?

Když to vezmu s nadsázkou, nejlepší terapií je práce s hlínou na zahradě. Pokud jde o umění, rád chodím na koncerty filharmonie nebo do divadla. Právě scénické umění člověka dokáže na chvíli vytrhnout z každodenního stresu. A pokud potřebuji aktivní odpočinek, sednu si ke klavíru nebo jdu na zkoušku sboru. Každý pátek se na ni těším, protože je to okamžik, kdy ze mě spadne celý pracovní týden.

Co vás na umění fascinuje nejvíc?

Vlastně úplně všechno. Fascinuje mě, čeho jsou lidé schopni dosáhnout. Když poslouchám koncerty, prohlížím si práce výtvarných oborů nebo fotografie našich studentů, vždycky mě překvapí, kam až se člověk dokáže díky talentu, píli a vzdělávání posunout. Neexistuje jeden obor, který bych vyzdvihl nad ostatní. Fascinuje mě samotná schopnost člověka tvořit a rozvíjet se. To je na umění podle mě to nejkrásnější.