Milan Bátor
Foto: Martin Kusyn
Už úvodní Suita č. 1 B dur George Friedricha Händela naznačila interpretační směr. Magradze usedla ke klavíru bez zbytečných vnějších gest a okamžitě spustila jiskřivou, rytmicky striktní hru s jasným tahem dopředu, prostou přehnaného romantizujícího rubata. Tato řemeslná poctivost a smysl pro pevnou strukturu dostaly ještě větší prostor v Rachmaninovových Etudách-Obrazech op. 39, kde se klavíristka nebála sáhnout do nástroje s plnou barevností a vášnivým důrazem.
Skutečným vrcholem první poloviny se však stala Lisztova monumentální Dantovská sonáta (Après une lecture du Dante). Magradze zde šla na samotnou hranici svých dynamických možností. Skladba v jejím podání získala až démonický charakter – zejména díky plasticky vykresleným zlověstným intervalům zvětšených kvart (tritonů) v levé ruce. Lisztovská dramatičnost, podpořená intenzivní tělesnou expresí a maximálním technickým fondem, patřila k nejpoctivějším momentům večera.
Navzdory nesporným technickým kvalitám se však sál potýkal s poměrně vlažnou atmosférou. Magradze totiž sice hrála excelentně, ale pocitově spíše „do klavíru než do lidí“. Osobně vlažnější reakci publika připisuji faktu, že některé skladby působily zejména po stránce barevné a tektonické výstavby melodické linky poněkud fádně. Tento deficit se nejvíce podepsal na Janáčkově sonátě 1.X.1905 v úvodu druhé poloviny. Jako by se klavíristka nedokázala plně naladit na specifický, fragmentární a hluboce niterný svět Janáčkovy hudby. Výsledný tvar byl místy zvukově i technicky zbytečně překotný a předimenzovaný, což se dělo na úkor samotné hudební myšlenky a mrazivé naléhavosti částí Předtucha a Smrt.
Až závěr oficiálního programu přinesl kýžený zlom. V Ravelově valčíku La valse, který představuje slavnou dekonstrukci klasického tance, se Magradze ukázala jako naprosto přesvědčivá. Nabídla strhující virtuozitu a efektnost, přičemž v jejím podání se všechny ravelovské žánrové vrstvy a barvy rozpustily v dokonale kontrolovaném, a přesto apokalyptickém hudebním proudu.
Vlna energie konečně zasáhla i diváky. Následný přídavek v podobě sonáty Domenica Scarlattiho pak jen potvrdil, kde leží největší síla gruzínské umělkyně. Technická brilance, jistota v melodických ozdobách a nekomplikovaná, jasná a zřetelná stavba jí vyloženě svědčily. Tehdy poněkud ambivalentní atmosféra definitivně roztála – potlesk výrazně zesílil a někteří posluchači v sále dokonce povstali a poděkovali za příjemné prodloužení klavírního recitálu.
Pokud bychom měli tento recitál zařadit do kontextu klavírních vystoupení v tomto a minulém roce, k absolutní špičce jej počítat nelze. Výkon Tamty Magradze byl spíše mírně nadprůměrný. Nabídl sice skvělé momenty (Händel, Liszt, Ravel), ale zároveň ukázal i jasné limity.
Po hudební a melodické stránce scházela pravé ruce pianistky větší plasticita úhozu. Nosná melodie v kantilénách často zůstávala zbytečně schovaná pod dominantní levou rukou, nedokázala se plně rozvinout a nepronikla k posluchačům v tak bohaté barevnosti, jakou by si tyto partitury zasloužily. Možná to však bylo způsobeno nedobrým odhadem akustických vlastností sálu. Tamta Magradze je technicky skvěle vybavená umělkyně, na větší mnohotvárnosti výrazu a promyšlenější emoci směrem k lidem však bude užitečné a dobré ještě zapracovat.
