Petr Bidzinski
Foto: Julez Braun, Rising Arts Photography
Jaké vzpomínky na Ostravu si vybavíte jako první?
Mám pouze pozitivní zkušenosti. Velmi dobře si pamatuji třeba mural s tou ženou (Ostravská Madona – poznámka redakce), který se nachází blízko hotelu, kde vždy spíme. A také si vybavuji nedaleké Divadlo Antonína Dvořáka. Jsem velký fanoušek Antonína Dvořáka. Ostatně z Evropy pochází mnoho významných skladatelů, filozofů, spisovatelů či malířů.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že hudba je překlad lidských emocí. Jaké emoce cítíte v Ostravě?
Euforii. Pokaždé. Hrát v Ostravě je pro mě vždy požehnání. I když ne vždy to bylo úplně perfektní. Třeba set na Beats for Love z roku 2022 mnoho lidí miluje, ale já ho nenávidím. Fakt jsem se ten den cítil strašně. Měl jsem dozvuky covidu. Na stagi se snažím s lidmi komunikovat, ale tehdy jsem jen mechanicky dělal svou práci. Byl jsem tak trochu nepřítomný. Prostě jsem chtěl co nejdříve skončit a mít všechno za sebou. To však nemá nic společného s Ostravou. Hrát na Beats for Love je pro mě vždy radost. Je to skvělý festival, jeden z nejdůležitějších v České republice.
Co tedy můžeme očekávat od vašeho letošního vystoupení?
Vycházím ze struktury, která funguje. Hraji osvědčené skladby a přidávám nové. Záleží i na reakcích publika. Jelikož mám z 99 procent hotové mé nové album, které vyjde v září, mohl bych zahrát i z něj.
Co o chystaném albu můžete už nyní prozradit?
Jmenuje se Digicide. Účinkuje na něm mnoho speciálních muzikantů, které dlouhodobě oceňuji a nyní mám to štěstí, že některé z nich můžu považovat za své kamarády. Jde například o Dino Cazarese z Fear Factory, který hraje na kytaru v songu Godhead Interface. Ve skladbě Indoctrination zase hraje Charles Ghul Hedger, dříve Cradle of Filth, nyní Mayhem a Kovenant. Z drum’n’bassové scény můžu zmínit francouzského producenta Redpilla nebo Endusera. Už nyní je možné objednat limitovanou verzi na vinylu.
Udělal jste remixy řady metalových songů. Uvést můžeme například kapely Cannibal Corpse, Fear Factory, Hypocrisy, Gorgoroth atd. Co vás k tomu vedlo?
Muzika je pro mě něco přirozeného, jako jít na toaletu. Je to něco, co potřebuji. Když jsme hladoví, musíme prostě jíst. To je pro mě muzika. Chci dělat muziku a z každé písně si můžete vzít něco, co vás chytne. Nějakou melodii, nějaký nápad a propojit to s něčím netradičním. Mně se vždycky líbila myšlenka dávat dohromady věci, které na první pohled vypadají, že je nemožné je spojit. Tedy metal a drum’n’bass. Začal jsem s kapelami, které jsou posluchačsky více přijatelné jako Sonic Syndicate, ale skončil jsem u extrémního metalu. Každopádně pro mě to nemá jen hudební rovinu, ale je tady i filozofický aspekt.
Můžete vysvětlit?
Mám hodně velký problém s tribalismem a s lidmi, kteří se kvůli nějakému stupidnímu důvodu vymezují vůči druhému. Stejně tak mám problém se skupinovým myšlením. Je to patrné třeba ve sportu nebo v politice. Nicméně když odmyslíme všechny ty věci, které nám byly dány, jako například vlády, vlajky, státy, politické strany, národnosti, jména, ideologie, tak jsme prostě lidé. I proto za velmi důležitý považuji třeba projekt The Enemies Project, v rámci kterého se potkávají lidé, kteří by měli být domnělí nepřátelé. Křesťané a fundamentalisté, lidé s bílou pletí a černou pletí, ženy s transgender ženami a podobně. A když spolu tito lidé mluvili a dívali se na sebe, tak se potom ptali sami sebe, proč vlastně toho druhého člověka nenávidí. Další podobný projekt je Life After Hate, který založili lidé, kteří původně vyznávali neonacistickou ideologii. Dnes se však snaží otevírat oči všem, kteří tyto nenávistné, násilnické a extrémistické sklony mají. Snaží se jim ukázat, že tohle rozhodně není cesta, po které by měli jít. Přitom skupinové myšlení mnohdy začíná u maličkostí. Může jít o názory typu, že black metal s klávesy už není black metal, a na konci jsou pak tisíce lidí, kteří sympatizují jen se vším, co je politicky vlevo, nebo vpravo.
Přesně tak to začíná…
Od skupinového myšlení pak máme blízko k šíření nepodložených zpráv, kterým lidé věří. Víme o případu v Mexiku, kdy byl muž obviněn z unášení dětí, protože se šířila fáma, která to tvrdila. Zaživa ho upálili a ještě to natáčeli na sociálních sítích. Přitom nic takového nespáchal. Každý z nás musí být více uvědomělý. Jak říkával Gándhí, když chceme myslet na zlepšení světa, musíme začít u sebe. A podle toho žít. Zda zvolíme dobro, nebo zlo, je vždy naše volba. A ještě bych dodal jednu věc.
Máte slovo…
Možná si to mnozí Evropané ani neuvědomují, ale pro mě je Evropa ráj. Pro mě to je privilegium tady žít. I když samozřejmě není všechno perfektní. Když však vyjdete na ulici, nemusíte mít strach, že vás někdo napadne. Ta pravděpodobnost je oproti jiným částem světa mnohem menší.
Máte rád, když musíte čelit chvílím, kdy se cítíte nepohodlně?
Jak to říct? Nemyslím si, že by se někdo chtěl úmyslně cítit nepohodlně. Na druhé straně vědět, jaké to je zažívat něco nepříjemného, je nezbytné. Jak naše generace, tak nová generace máme velmi nízkou toleranci k frustrujícím momentům, což vede k mentálním poruchám. Tak moc chceme být šťastní a mít hedonistický život, že nejsme trénovaní, abychom zvládali stresové situace. Naše vztahy trpí. Dostali jsme se dokonce do bodu, kdy se bojíme mluvit s druhou osobou, protože se nechceme cítit nepohodlně. Ale vždyť i něco tak krásného jako láska se začíná odvíjet v určitém nepohodlí.
Rozhodně tomu tak může být…
Když chceme někoho zaujmout, musíme s tou druhou osobou mluvit, i když to může být pro nás těžké. Musíme být schopni se dostat do její blízkosti. Musíme mít odvahu. Musíme riskovat, ale lidé se mnohdy bojí vyjít ze své komfortní zóny. Vidím to i v klubech, kde se tančí méně než v minulosti. Ne že by se netančilo vůbec, ale tančí se méně. Lidé sledují telefony, protože jsou zaneprázdnění. A také chtějí všechno nahrávat, na druhé straně se bojí, že je někdo natočí, uveřejní to na sociálních sítích a někdo si to špatně vyloží. Jsou případy, kdy byli lidé pronásledování online a dospělo to až k sebevraždám. Je to hrozné, ale je to pravda.
Koho považujete za vašeho hrdinu a co to podle vás vypovídá o hodnotách, které zastáváte?
Mám hodně hrdinů. Jako inspirujícího člověka vidím třeba Devina Townsenda. To je osoba, kterou hodně oceňuji. Jeho hudba je neuvěřitelná. Byl jsem i na koncertě. Je velmi pěkně vidět, jak je spojený s publikem. Na vrcholu tohoto seznamu by byl i Trent Reznor. Inspiroval mě hudebně i jako člověk. Stejně jako Robert Downey Jr. překonal drogovou závislost, což spousta lidí nedokáže. On to zvládl a nyní šíří pozitivní energii.
Zardinoc bez masky. (Foto: Fabio Endrich/Endrich Media)
Co podle vás znamená být skutečný muž?
Nemyslím si, že se musíme snažit, abychom byli skuteční muži. Důležitější je, že jsme. Žijeme. To je nejlepší věc, kterou jeden pro druhého mužeme udělat. Být otevřený. Jak jsem řekl, dobro, nebo zlo jsou naše volba. Myslím si, že lidé, kteří činí zlo, chtějí být dobří, ale nevědí, jak to dobro vykonávat. Místo, abychom chtěli být skutečnými muži, je lepší prostě být člověkem. Samozřejmě každý může udělat chybu, ale měli bychom se z ní poučit. Neměli bychom se soustředit na to, co znamená být skutečný muž nebo skutečná žena. To všechno přichází z naší obsese po tom, o čem jsme se před chvíli bavili. Tedy po komfortu a z toho, že nechceme čelit věcem, které jsou nepohodlné.
Co považujete po dokončení alba za vaše nejdůležitější výzvy?
Popravdě řečeno nevím. Budu se snažit žít den za dnem. Ale samozřejmě rozhodnutí, které uděláme nyní, má nějaký dopad na naši budoucnost. Všechno, co uděláme, má nějaký vliv na budoucnost. Což si mnoho lidí špatně interpretuje a chce žít bez důsledků. Myslím si, že mé osobní výzvy nejsou odděleny od toho, co se děje ve společnosti. Samozřejmě se musím starat o svou zahradu, ženu, rodinu, musím řešit půjčku, vědět, jak si uspořádat čas, abych vydělal peníze, ale především se chci ráno probudit a dýchat. Věřím, že informace, které jsem prostřednictvím tohoto rozhovoru sdělil, mohou mít pozitivní dopad na lidi. Mým přáním je vidět svět více sjednocený.
Jakým způsobem se snažíte o to, aby byl svět lepším místem?
Snažím se být co nejlepším člověkem, jakým můžu být. Je mi 40 let. Když stárneme, víme, jak zvládat různé denní bitvy. Máme méně stresu, ale více si uvědomujeme, že nemůžeme na všechno kašlat. Stále musíme brát na vědomí věci, které jsou pro nás důležité. Cítím, že musíme být více zodpovědní. Společnost nepřežije bez jednotlivce. Myslím si, že spousta lidí se začíná probouzet. Možná je to poprvé, kdy opravdu musíme začít dělat svět lepším místem.
Ale jak?
Musíme být schopní si sednout ke stolu a mluvit spolu, ne dělat z druhých nepřátele. Máme třeba s někým, kterého řadíme k nějaké skupině, bolestnou zkušenost, a už tak nahlížíme na všechny. To je špatně. Spíše se mi zamlouvá žít v souladu s výrokem, který je připisován Voltairovi: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“ (ve skutečnosti tento citát pochází od autorky jeho biografie Evelyn Beatrice Hall – poznámka redakce) Měli bychom se k druhým chovat bez různých škatulek a nálepek, a měli bychom více začít myslet, že jsme lidé. Možná že tak budeme schopni dělat svět lepším místem. Zní to jako otřepaná fráze, ale možná právě tohle potřebujeme.
